Rozhovor: V rozhovoru s polskou novinářkou a odbornicí na pravoslaví Małgorzatou Kulbaczewskou-Figat hovoříme o důsledcích války na Ukrajině pro pravoslaví a „ruský svět“ či o roli pravoslavné církve v ruském politickém systému.
V dnešním rozhovoru se mimo jiné dozvíte: Jak se ruská invaze podepsala na vztazích mezi dvěmi církvemi pod jednou střechou – Ukrajinskou pravoslavnou církví a Ruskou pravoslavnou církví, které zastřešuje jeden patriarcha? Jak ovlivňuje koncepci tzv. ruského světa? Kde najdeme nejhlasitější formy disentu vůči oficiálním postojům Ruské pravoslavné církve?
!Argument: Ukrajinská pravoslavná církev nedávno oznámila svou „nezávislost“ a „autonomii“. Jedná se o církev na Ukrajině, která byla i nadále autonomní součástí moskevského patriarchátu. Zdá se být celkem jasné, že šlo o reakci na válku na Ukrajině a zejména na postoje patriarchy Kirilla k ní. Jedná se o další pravoslavné schisma po událostech v roce 2019 (autokefalie Ukrajinské pravoslavné církve), nebo jak tvrdí Moskva „jen“ o další vyhlášení „autonomie“ Ukrajinské pravoslavné církve pod Moskvou?
Małgorzata Kulbaczewska-Figat: Biskupové Ukrajinské pravoslavné církve 27. května prohlásili, že hodlají provést změny v církevním statutu tak, aby z něj vyplývala plná „autonomie a nezávislost“ církve. Termín „autokefalie“ (tj. organizačně i právně nezávislá církev) nebyl nikdy vysloven. Vzhledem k tomu není zcela jasné, jaké změny bychom mohli očekávat.
Ukrajinská pravoslavná církev totiž již v roce 1992 získala nejširší možný prostor pro vnitřní nezávislost v rámci moskevského patriarchátu. Patriarcha si ponechal duchovní moc nad církví, ale veškerá rozhodnutí týkající se jejího vnitřního života, včetně jmenování biskupů, přijímal ukrajinský synod bez pověření z Moskvy. Ve skutečnosti před válkou biskupové Ukrajinské pravoslavné církve tvrdili, že jejich církev funguje přesně jako autokefální – jen bez formální autokefalie. Zatímco však tento „malý rozdíl“ před ruskou invazí neměl pro církevní stádo velký význam, v nové situaci nabyl na důležitosti, protože pravoslavní Ukrajinci s šokem a nedůvěrou sledují, jak se ruská vojska na Ukrajině chovají, jak ruští biskupové schvalují válku a jak jsou ničeny pravoslavné kostely (Svjatohirská lavra na východě země, jedna z nejsvětějších svatyní pro pravoslavné Ukrajince, ale i Rusy, byla několikrát ostřelována a bombardována silami, jež údajně „chrání pravoslaví“).
V neděli 29. května došlo k symbolickému gestu kyjevského metropolity Onufrije: když vedl svatou liturgii v Kyjevě, nemodlil se za patriarchu moskevského a celé Rusi Kirilla jako svého duchovního nadřízeného, ale raději přednesl diptych (tj. přečetl jména hlav všech autokefálních církví), což je výsada hlav autokefálních pravoslavných církví. Přesněji řečeno, přednesl „moskevskou“ verzi diptychu (bez patriarchů konstantinopolského a alexandrijského a arcibiskupa řeckého, s nimiž Moskva přerušila společenství kvůli jejich souhlasu s autokefalií Pravoslavné církve na Ukrajině). Toto gesto však nebylo posíleno žádnými dalšími kroky, které by naznačovaly, že Ukrajinská pravoslavná církev jde skutečně vlastní cestou. Žádná autokefální pravoslavná církev nebyla požádána o uznání Ukrajinské pravoslavné církve jako nového autokefálního subjektu. Metropolita Onufrij navíc zopakoval svou ochotu zůstat ve společenství (tj. v duchovním spojení) s Moskvou, a to i přes odsouzení postoje patriarchy Kirilla k válce. Je to zcela jiné chování, než jakého jsme byli svědky v minulosti, kdy se místní církev snažila (znovu)získat autokefalii proti vůli své „matky-církve“.
Není proto opravdu překvapivé, že Moskva tyto kroky nepovažuje za definitivní zlom. Ve skutečnosti to, co Ukrajinská pravoslavná církev udělala, vypadá mnohem spíše jako gesto, jehož cílem je uklidnit stádo, než jako plnohodnotný akt vystoupení z moskevské jurisdikce. Zopakování, že Ukrajinská pravoslavná církev je autonomním subjektem, ve skutečnosti nemění kanonický status církve.
!A.: To pravděpodobně platilo až do 7. června, kdy synod Ruské pravoslavné církve začal v souvislosti s kroky Ukrajinské pravoslavné církve (UOC) používat slovo „schizma“ nebo „nebezpečí nového schizmatu“ a upozornila, že jsou v rozporu s kanonickým právem. Kromě toho byly krymské eparchie (dosud spadající pod UOC) podřízeny patriarchovi Kirillovi, což je také poněkud netradiční. Totéž se očekává u eparchií v Donbasu a v Chersonu. Někteří komentátoři hovoří o otevřeném konfliktu mezi oběma církvemi v souvislosti s válkou na Ukrajině, ale zároveň připouštějí, že UOC nemá v dané chvíli žádné nástroje, jak dosáhnout autokefalie. Proč tato náhlá změna postojů v Moskvě, kde se najednou hovoří o „nebezpečí schizmatu“?
M.K-F.: Nejnovější prohlášení synodu v Moskvě jsou rozhodně varováním pro duchovenstvo Ukrajinské pravoslavné církve pro případ, že by metropolita Onufrij a další biskupové podnikli další kroky na cestě k autokefalii. Zdá se, že představitelé Ruské pravoslavné očekávali od Ukrajinské pravoslavné církve plnou podřízenost a nyní jsou velmi nepříjemně překvapeni jejich proukrajinským postojem (jdoucím až k žehnání ukrajinským vojákům). Přesto musí být opatrní, aby netlačili Ukrajinskou pravoslavnou církev směrem k samozvané autokefalii. Teoreticky ji Ukrajinská pravoslavná církev skutečně nemůže vyhlásit, aniž by ztratila status kanonické církve. Na druhou stranu jsou dějiny pravoslaví plné takových případů autokefálií, které byly nakonec uznány jinými církvemi. Například bulharská církev v roce 1870 jednostranně vyhlásila obnovení své autokefalie, a to navzdory protestům konstantinopolského patriarchátu, který měl jurisdikci nad všemi pravoslavnými křesťany v Osmanské říši. Toto rozhodnutí postupně uznávala jedna církev za druhou. A v Ukrajinské pravoslavné církvi jsou biskupové, kteří jsou již v pokušení tuto cestu zopakovat, a to i z toho důvodu, že ukrajinský stát pravděpodobně nebude na svém území tolerovat náboženskou organizaci vedenou Moskvou, ať už je vměšování Moskvy jakkoli omezené. Samozvaná autokefalie by mohla být jedinou cestou, jak zachovat církev jako jednotnou strukturu a nedočkat se její likvidace s převodem majetku na autokefální Ukrajinské pravoslavní církve. Tyto názory samozřejmě nesdílejí všichni biskupové Ukrajinské pravoslavné církve, protože duchovní z Donbasu rozhodně nechtějí zpřetrhat vazby na Rusko, ale jsou od června v menšině.
Pro Moskvu by ztráta Ukrajinské pravoslavné církve měla opravdu neblahé důsledky: ukrajinské církevní stádo, zejména v Kyjevě a střední části země, bývá do církevního života zapojeno více než silně sekularizované Rusko a Donbas (který měl v sovětské éře jen pár farností pro celý region). Z pěti klášterů (lavra) Ruské pravoslavné církve neboli klášterů zvláštního významu se tři (Kyjev-Pečersk, Počajiv a Svjatohirsk) nacházejí na Ukrajině. A konečně, pokud by se ukrajinské farnosti nezapočítávaly do celkového počtu místních struktur Ruské pravoslavné církve, ukázalo by se, že církví s nejvyšším počtem farností už není moskevský ale rumunský patriarchát. Ze všech těchto důvodů Moskva udělá vše pro to, aby Ukrajinská pravoslavná církev zůstala autonomní, s vysokým stupněm vnitřní nezávislosti, nikoli však autokefální. Jiná věc je, že ve skutečnosti nemůže dělat o mnoho víc než vydávat prohlášení.
!A.: Pravoslaví má dlouhou tradici césaropapismu, který umožňuje státu nebo jakémukoli druhu světské moci uplatňovat svou autoritu v církevních záležitostech. V minulosti césaropapismus umožňoval spojit politickou moc s mocí náboženskou. Jak je tomu v dnešním Rusku, které je na papíře sekulárním státem? Jakou roli má pravoslavná církev v současném politickém systému?
M.K-F.: Stačí vidět Vladimira Putina a další státní představitele, jak se účastní hlavních pravoslavných svátků, nebo jak stát oficiálně podporuje „poutě svatých ostatků“, abychom pochopili, že Rusko skutečně již přestalo být sekulárním státem.
Na první pohled má Ruská pravoslavná církev velmi výsadní postavení. Odkazy na ruskou křesťanskou kulturu a tradici lze v projevech politiků a oficiálních stanoviscích slyšet mimořádně často. Protináboženská politika bolševiků je v ruském politickém diskurzu téměř jednoznačně odsuzována a dokonce i poslanci Komunistické strany Ruské federace se nyní zasazují o mírové a plodné vztahy s církví. Do armády se vracejí pravoslavní kaplani (ale také imámové nebo buddhističtí mniši), otevírají se kostely na univerzitách, v nemocnicích, na letištích apod. Muzejní expozice o ruských dějinách se upravují tak, aby zahrnovaly přítomnost církve v různých dobách, což je obrat od tendence ze sovětské éry. Církev navíc poměrně úspěšně získává zpět své budovy zabavené v sovětské éře. V této tendenci samozřejmě existují výjimky a je nepravděpodobné, že by Ruská pravoslavná církev získala zpět všechny své bývalé nemovitosti, ale pohyb směrem k posílení přítomnosti církve ve veřejné sféře je zřejmý. Nebylo by vlastně přehnané říci, že se církev aktivně snaží získat zpět rozsah symbolické přítomnosti, který měla v předrevolučním Rusku. Stejně jako před rokem 1917 spolupracují místní představitelé Ruské pravoslavné církve s místními samosprávami na výstavbě nových monumentálních církevních budov na prestižních místech měst. A 7. června Ruská pravoslavná církev vyhlásila obnovení funkce „protopresbytera armády a loďstva“, předrevoluční funkce a čestného titulu, který byl udělován prvnímu z kněží sloužících jako armádní kaplani.
Ve všech těchto pokrocích je však Ruská pravoslavná církev zcela závislá na státním aparátu a církevní představitelé to dobře vědí. Většina Rusů má sice nyní tendenci identifikovat se s pravoslavnou církví, ale skutečné zapojení do církevních bohoslužeb a společenských aktivit zůstává nízké nebo dokonce velmi nízké. Říci „jsem pravoslavný křesťan“ je spíše projevem sociokulturní identity, nikoliv připravenosti být aktivním členem církve. A mladá generace Rusů, zejména ve velkých městech, tento náboženský rozměr identity ani nepotřebuje k tomu, aby se cítila Rusem. Oživení přítomnosti Ruské pravoslavné církve ve veřejném prostoru je tedy spíše výsledkem začlenění pravoslaví (a v menší míře i jiných vyznání) do neokonzervativního ideologického projektu Putina a jeho okolí, a nikoliv již skutečným společenským procesem zdola s vlastní dynamikou. A zde musím dodat, že církev si ani nemůže být jistá, že její klíčová role ve státní ideologii bude v delší perspektivě zachována. Ruské elity si uvědomují multikulturní a multinárodní charakter země. V posledních letech bylo jejich klíčovým masově komunikačním (chcete-li propagandistickým) tématem Vítězství 1945 a protiklad silného tradičního Ruska a duhového, dekadentního Západu. Pravoslavná témata byla sice v obou velkých narativech přítomna, ale nebyla pro ně zásadní. Pokud tedy náboženství přestane být faktorem, který dokáže lidi shromáždit kolem vlády, může být jednoho dne vynecháno. A to je perspektiva, která by byla pro RPC katastrofální.
Zdá se, že představitelé ruské církve nemají vizi své církve jako subjektu nezávislého na státu, který spolupracuje s lidmi a je podporován pouze svými členy. To také připomíná pozdní carské Rusko a reakce církve na manifest Mikuláše II. o náboženské svobodě z roku 1905. Proti právu přestoupit z pravoslaví na jiné křesťanské vyznání nebo dokonce na jinou víru se ostře postavila většina biskupů, kteří se domnívali, že stát měl lidi podporovat (a místy dokonce nutit), aby navštěvovali pravoslavné chrámy, místo aby ponechal věci na jejich volbě. O více než sto let později je toto smýšlení představitelům Ruské pravoslavné církve stále bližší než představa církve, která hlásá duchovní, morální a sociální přikázání, ale nezapojuje se do césaropapistických spojenectví se státem.
!A: Proválečné postoje patriarchy Kirilla jsou zcela jasné a známé. Jako hlava církve válku opakovaně podporoval, a to i ve svých kázáních na půdě kostelů. Existují v ruské pravoslavné církvi nějaké nesouhlasné hlasy, které by válku neschvalovaly?
M.K-F.: Mezi biskupy Ruské pravoslavné církve v Rusku (nemluvím teď o autonomní Ukrajinské pravoslavné církvi, která se staví rozhodně proti válce a požaduje okamžité příměří) se během tří měsíců války neobjevil jediný hlas nesouhlasu, který by byl veřejně vyjádřen. Nesouhlasné hlasy přicházejí zdola – od farářů, jáhnů a mnichů.
Skupina 26 kněží a mnichů zveřejnila 1. března otevřený dopis, v němž vyzvala k okamžitému zastavení palby. Ukrajince nazvali bratry a sestrami a prohlásili, že si v žádném případě nezaslouží těžký okamžik zkoušky (испытание), který na ně dopadl. Napsali také, že každý muž a každá žena se budou za své činy zodpovídat Bohu – a že „Kristova krev, prolitá za záchranu světa, nepřinese spásu, ale věčná muka těm, kdo dávají rozkazy k zabíjení lidí.“ Prohlašují také, že budou respektovat jakoukoli volbu, kterou učiní ukrajinský lid nezávisle a bez nátlaku Východu či Západu. K začátku června otevřený dopis dosud podepsalo 273 mužů.
Další protiválečné prohlášení učinil na začátku invaze kněz Ioann Burdin, sloužící v té době ve farnosti Karabanovo v Kostromské oblasti. Ve svém kázání s odkazem na invazi uvedl, že zabíjení lidí je nepřijatelné za jakýchkoli podmínek. Vyjádřil také nesouhlas s postojem patriarchy. Krátce po kázání byl kněz ostře kritizován svým kostromským diecézním biskupem Therapontem, byl pokutován za „urážku ozbrojených sil Ruské federace“ a nakonec se rozhodl farnost opustit.
Jediní biskupové Ruské pravoslavné církve, kteří se vyslovili proti válce, jsou ti, kteří slouží mimo Ruskou federaci. Hlavy autonomních církví v Estonsku a Lotyšsku se ve svých protiválečných prohlášeních rychle připojily k ekumenickým orgánům ve svých státech. Metropolita tallinnský a celého Estonska Eugen vyzval na začátku března k zastavení „bratrovražedné války“ a podepsal výzvu různých církví přítomných v Estonsku, která odsoudila útoky proti civilní infrastruktuře. Na druhou stranu odmítl odsoudit Rusko jako agresora s tím, že nemůže ověřit ruská tvrzení o plánu Ukrajiny napadnout Rusko, a tak dal přednost širší protiválečné formulaci kritizující všechny, kdo se na konečné eskalaci podíleli. Válku odsoudil také metropolita rižský a celého Lotyšska Alexandr. V Litvě, kde je počet pravoslavných věřících menší, a tak zde existuje pouze diecéze moskevského patriarchátu, nikoliv autonomní církev, metropolita vilniuský a litevský Inocenc nejprve ostrými slovy odsoudil ruskou agresi a také prohlásil, že nesouhlasí s „politickými prohlášeními patriarchy Kirilla o válce“. Později však obvinil skupinu litevských pravoslavných kněží, kteří se rovněž veřejně postavili proti válce, z vyvolání rozkolu uvnitř církve. Těchto sedm kněží bylo odvoláno z funkcí, které zastávali v církevní správě.
!A.: Ruská pravoslavná církev byla donedávna důležitou součástí ruské „měkké síly“ a nikoli nevýznamným stavebním blokem konceptu „russkij mir“ (ruský svět). Jak ovlivnila ruská invaze tento koncept a postavení církve za politickými hranicemi Ruska?
M.K-F.: Koncept „russkij mir“ – a s ním související pravoslavný koncept „Svaté Rusi“ – jako takový zůstává nezměněn. Představitelé Ruské pravoslavné církve stále tvrdí, že Rusko, Ukrajina a Bělorusko, stejně jako další části bývalého Sovětského svazu s významným počtem ruského pravoslavného obyvatelstva tvoří kanonické území moskevského patriarchátu, které spojuje společná historie a duchovní hodnoty. Netvrdí sice, že nikdy nemůže dojít ke kanonické autokefalii ukrajinské církve, ale naznačují, že jakékoli návrhy na vytvoření nezávislých církví v hranicích Běloruska nebo Ukrajiny jsou západní, nepřátelské pokusy „podkopat duchovní jednotu“.
Před válkou tomu mnozí – možná dokonce většina – členů Ukrajinské pravoslavné církve a Běloruského exarchátu ochotně věřili. Je třeba vzít v úvahu, že duchovní jednota hlásaná ruským duchovenstvem nebyla fikcí. V Rusku, Bělorusku a na Ukrajině se v liturgii používá stejný jazyk, nejoblíbenější svatí jsou v podstatě stejní a církevní stavby se navzájem (více či méně) podobají. Kořeny této uniformizace lze samozřejmě vystopovat v carské rusifikační politice 19. století, která zmařila rozmanitost uvnitř církve, ale faktem zůstává skutečnost – pravoslavný věřící cestující z Kyjeva do Moskvy se při návštěvě bohoslužby bude cítit jako ve své domovské farnosti. Ti, kdo si přáli mít náboženství s národnější příchutí (nebo jen bohoslužby v moderním ukrajinském jazyce), se již dříve stěhovali do Ukrajinské pravoslavné církve Kyjevského patriarchátu a na ní pak navazující Pravoslavné církve Ukrajiny (církev získala nezávislost v roce 2019). O to větší je šok těch, kteří se vědomě rozhodli zůstat v Ukrajinské pravoslavní církvi. Léta slýchali, že nebezpečí pro jejich víru představuje Západ – a nyní vidí, jak do jejich země vtrhávají ruská vojska, nadávají všem Ukrajincům do „fašistů“ a cestou ničí i kostely. Průzkumy veřejného mínění na Ukrajině ukazují, že značná část pravoslavných věřících se nyní chce distancovat od Ruska a od Ruské pravoslavné církve. Autokefální Pravoslavná církev Ukrajiny tvrdí, že získala více než 400 farností – obcí, které jsou příliš zklamány patriarchou Kirillem, než aby s ním zůstaly v jedné církevní struktuře. Toto tvrzení je však těžko ověřitelné. Navíc pro-autokefální nálady nejsou zdaleka všeobecné: mnoho pravoslavných věřících je spokojeno se silným protiválečným postojem kyjevského metropolity Onufrije a neusiluje o další právní změny církevního statusu. A konečně, v Donbasu jsou duchovní a věřící, kteří se cítí být blíže Moskvě než Kyjevu (z hlediska identity) a kteří si rozhodně nepřejí žádné změny.
Ještě větší rozdělení vyvolala tato válka mezi ruskými pravoslavnými v pobaltských zemích. Struktury Ruské pravoslavné církve v těchto státech byly od samého počátku devadesátých let v poměrně choulostivé situaci, kdy byly neustále nuceny dokazovat loajalitu lotyšským, litevským a estonským úřadům a jejich proamerickému kurzu a pracovaly s ruskojazyčným obyvatelstvem, které pociťovalo nostalgii po Sovětském svazu a často bylo více připoutáno k vlastní ruské identitě než ke státu. Ve skutečnosti měly struktury Ruské pravoslavné církve v těchto zemích značně heterogenní charakter: do značné míry záleželo na místním knězi, zda jeho farnost bude místním centrem „ruského světa“, nebo místem hlásajícím víru lidem všech národností a původu. K jisté tendenci k odcizení přispěla i válka v Donbasu v roce 2014: Rusové z Lotyšska a Estonska si byli zcela jisti, že v místě svého bydliště žádnou válku nechtějí, a tak i církev zdůrazňovala, že místní ruské pravoslaví má svá individuální specifika a neřídí se jen příkazy z Moskvy. Během současné války se církevní představitelé také rychle distancovali od jakékoliv ochoty sloužit v Pobaltí jako „mluvčí“ Moskvy: metropolita Alexandr Rižský se připojil k ostatním církevním představitelům a odsoudil válku během zvláštního setkání s prezidentem Egilsem Levitsem a v Litvě se diskutuje o myšlence požádat o status autonomní církve. Představitelé Ruské pravoslavné církve si tedy dobře uvědomují, že jakékoli spojení s „ruským světem“ by se pro jejich církve mohlo stát osudným, a i když mnozí věřící považují Moskvu za svou duchovní vlast, může se tak stát pouze na úrovni farního života. Jinými slovy: zatímco kostely nebudou odstraňovat velmi oblíbené ikony svatého cara Mikuláše II. a jeho rodiny, církevní představitelé budou nadále zdůrazňovat svou loajalitu ke státu, účast na státních svátcích atd.
Anglická verze rozhovoru, který připravila naše redakce, vyjde v našem partnerském projektu Cross-Border Talks.