Proč USA a Velká Británie blokují diplomatické rozhovory mezi Ukrajinou a Ruskem

Daniel Veselý si ve svém komentáři všímá absence diplomacie ze strany USA a Británie. Jaká rizika anglosaská strategie představuje?

Ano, pokud konstruujete chamberlainovskou mytologii a věříte na báchorky o „boji sil světla proti silám tmy“, patrně budete chtít, aby Ukrajina bojovala proti ruskému interventovi do „posledního Ukrajince“, jak strategii USA v napadené zemi definoval náměstek ministra obrany v Clintonově vládě Chas Freeman, a do „posledního evropského konzumenta“, jak sarkasticky poznamenal bývalý italský diplomat Marco Carnelos. Totéž platí i pro tvrzení, že s „vrahy se nevyjednává“. Nemělo by se tedy vyjednávat ani s prezidentem Joem Bidenem, který má v důsledku krádeže afghánských finančních rezerv a amerických sankcí na svědomí minimálně 13 tisíc afghánských novorozeňat? Svět je věru ošklivé slzavé údolí a my bychom se měli vyvarovat naivního hodnocení geopolitického dění jako zápasu mezi „silami dobra a silami zla“, zvláště pak, je-li v sázce tolik jako v ukrajinském konfliktu.

Kdyby ale skutečně platilo, že Kreml za žádnou cenu nechce vyjednávat, touží Ukrajinu jen zdevastovat, přeživší si porobit a poté si brousit zuby na další zemi, neexistovala by jiná možnost, než jej nakonec porazit na domácí půdě. To by ale znamenalo rozpoutání třetí světové války, kterou by lidská civilizace nemohla přežít. Nebo se snad domníváme, že krajně pošetilé britské návrhy volající po útocích na ruské území by Kreml, který disponuje odstrašujícím jaderným arzenálem, nechal bez povšimnutí?

My ale víme, že Ruská federace chce Ukrajinu – eufemisticky řečeno – vojensky neutralizovat, protože spatřovala „přímou hrozbu“ v jejím sbližovánín s NATO – a to už od roku 2008 – které se prohloubilo za vlády prezidenta Zelenského (robustní výcvikový program v souladu se statusem Ukrajiny jako rozšířeného partnera NATO), třebaže Zelenskyj nastupoval do úřadu se silným mandátem vyjednat mír s Ruskem. Nadto americké ministerstvo zahraničí přiznává, že „před ruskou invazí na Ukrajinu se Spojené státy nesnažily řešit jednu z nejčastěji uváděných hlavních bezpečnostních obav Vladimira Putina – možnost členství Ukrajiny v NATO“.

Následoval kriminální Putinův vpád na Ukrajinu a sám agresor – tentokrát s pistolí u hlavy své oběti – požadoval, aby s ním zasedla k jednacímu stolu. Jestliže v prvních dnech invaze bylo toto gangsterské jednání považováno za nepřijatelné, obě strany spolu v brzké době navázaly slibné diplomatické rozhovory.

Dne 16. března zveřejnil britský list Financial Times článek pojednávající o 15bodovém návrhu mírové smlouvy mezi Ukrajinou a Ruskem. Kyjev se podle tohoto návrhu měl zříct ambicí na členství v NATO a na oplátku by získal bezpečnostní garance. V textu stojí psáno: „Podle pěti osob informovaných o jednáních dosáhly Ukrajina a Rusko významného pokroku v předběžném mírovém plánu, který zahrnuje příměří a stažení ruských vojsk, pokud Kyjev vyhlásí neutralitu a přijme omezení svých ozbrojených sil.

Téhož dne Bílý dům zveřejnil na svých webových stránkách zprávu, kde se mimo jiné píše: „Prezident Biden dnes oznámil poskytnutí dalších 800 milionů dolarů na bezpečnostní pomoc Ukrajině, čímž se celková bezpečnostní pomoc USA Ukrajině zvýšila na jednu miliardu dolarů jen za poslední týden a na dvě miliardy dolarů od začátku Bidenovy vlády.

Je nabíledni, že Američané moc dobře věděli, že Ukrajinci s Rusy jednají. Místo toho aby ony slibné rozhovory podpořili, navýšili Ukrajině vojenskou pomoc. Zastánci kontinuální vojenské pomoci Ukrajině však ve shodě s vrcholnými americkými a britskými činiteli neustále argumentují, že Rusko jen blufuje a jako důkaz uvádějí neúspěšné snahy o diplomacii francouzského prezidenta Emmanuela Macrona.

Kreml však nechce vyjednávat s druhořadými velmocemi, jako je Francie nebo Německo, nýbrž přímo se supervelmocí, tedy se Spojenými státy, jak mezi jinými pozorovateli podotýká politolog John Mearsheimer. Jenže USA na rozdíl od Francie, Německa a Itálie zjevně o konec války na Ukrajině nestojí.

Ukrajinská politická reprezentace přitom v březnu požadovala, aby se její západní spojenci více zapojili do diplomatických rozhovorů, které by ukončily válku. Britský ministr obrany Ben Wallace v březnu prohlásil, že prezident Zelenskyj chtěl, aby se Velká Británie a Spojené státy zapojily do diplomatických jednání. Leč na konci března, kdy časopis Stars and Stripes informoval o opatrném optimismu ohledně diplomatických rozhovorů v Istanbulu, šéf americké diplomacie Anthony Blinken reagoval s nepokrytou skepsí – místo aby diplomatické úsilí zúčastněných podpořil.

V dubnu Kyjev nečekaně navštívil britský premiér Boris Johnson, který po povzbujících jednáních v Istanbulu, kdy se rýsovala vrcholná schůzka Zelenskyj-Putin, na ukrajinského prezidenta naléhal, aby s Putinem nejednal, jak uvedl přední prozápadní ukrajinský list Ukrajinskaja Pravda. Johnson svým ukrajinským spojencům sdělil, že Vladimir Putin je válečný zločinec a že pokud Kyjev míní s Kremlem podepsat nějakou dohodu, Velká Británie tak neučiní.

Podle ukrajinského politologa Ivana Kačanovského americká a britská vláda dosud nevyvinula žádnou snahu o dosažení mírového uspořádání ukrajinského konfliktu. Totéž tvrdí již výše zmíněný Chas Freeman: „Hlavním rysem diplomacie na Západě je její naprostá absence.“

Američtí a evropští představitelé v první polovině března, zjevně povzbuzeni tvrdým ukrajinským odporem, diplomatické rozhovory s Ruskem odmítali. Březnová strategie Bidenova kabinetu by se dala popsat následovně: „zajistit, aby ekonomické náklady pro Rusko byly tvrdé a trvalé, a také nadále vojensky podporovat Ukrajinu ve snaze způsobit Rusku co nejvíce porážek“, jak 10. března informoval Washington Post.

Někteří američtí političtí insideři (bývalý šéf CIA Leon Panetta, demokratický kongresman Seth Moulton) otevřeně přiznávají, že Spojené státy vedou na Ukrajině proxy válku s Ruskem. I další američtí politikové, zejména demokraté, pronášejí plamenné válečné projevy, takže na zahájení diplomatických jednání o ukončení války jednoduše neexistuje prostor.

Situace ve válečném kotli nyní – tři a půl měsíce po zahájení ruské invaze – není pro ukrajinský odpor dvakrát příznivá. Ruská armáda kontroluje většinu území strategického města Severodoněck a nemilosrdně ostřeluje sousední Lysyčansk. Další město v Donbasu tedy zřejmě brzy padne, nehledě na optimistické předpovědi západních spin doktorů, kteří nechtějí o diplomacii ani slyšet.

A je naprosto skandální, že se seriózně nezabýváme diplomatickými možnostmi, jak ukončit válku, mající destruktivní globální přesah a obrovská rizika pro celý svět, přestože sami Ukrajinci, na jejichž mínění se bojovně naladěné hlasy tak rády odvolávají, v březnu s okupanty vyjednávali – a to s dílčími úspěchy. Nabízí se domněnka, že nesoudným zastáncům válčení a sveřepým odmítačům diplomacie ve skutečnosti na Ukrajincích vůbec nezáleží, neboť jejich hlavní metou je porážka „vzteklého psa“ v Kremlu. Vždyť pokračující válka dopadá především na běžné Ukrajince.

Konflikt na Ukrajině – ostatně jako všechny ozbrojené pře – jednoho dne skončí mírovou dohodou nebo alespoň příměřím, ovšem s tím rozdílem, že bude mnohem více mrtvých civilistů, daleko větší destrukce civilních oblastí a možná i větší územní ztráty pro Ukrajinu. Koneckonců šéf ruské diplomacie Lavrov v reakci na dodání amerických salvových raketometů HIMARS s dostřelem 50 mil do válečného kotle pohrozil, že interventi by se nemuseli spokojit pouze s ovládnutím Donbasu… Situace na válečném kolbišti – na rozdíl od rané fáze konfliktu – nyní rozhodně pro napadenou zemi nevypadá příznivě.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.