Přes ideologickou blízkost čelí region Latinské Ameriky řadě strukturálních brzd regionální integrace.
Oliver Stuenkel se zamyslel nad tím, jaké dopady může mít zvolení Gustava Petra v Kolumbii a Luize Inácia Lily da Silby v Brazílii pro regionální integraci v Latinské Americe. Pokud oba politici uspějí (Petro už uspěl – pozn.red.), pět nejmocnějších prezidentů v Latinské Americe (v Brazílii, Mexiku, Argentině, Kolumbii a Chile) budou levicově orientovaní a ideologicky blízcí politici.
V posledních letech došlo v Latinské Americe k rozpadu regionální spolupráce: absence dialogu mezi brazilským prezidentem Jairem Bolsonarem a jeho argentinským protějškem Albertem Fernándezem tento rozpad symbolizovala. Stuenkel ale míní, že ti, kdo očekávají silný důraz na regionální spolupráci v případě nové „růžové vlny“, mohou být zklamáni. Důvodem podle něj je to, že vedle nutných ideologických podmínek pro regionální integraci jsou tu další faktory, jež jsou celkem čtyři.
První faktor: ve srovnání s předchozí vlnou na konci 90. let a kolem roku 2000 čelí většina vedoucích představitelů náročnějším domácím scénářům. Průměrný růst ekonomiky, rostoucí nerovnosti či pomalé ekonomické zotavení po pandemii nahromadily mezi občany frustraci. Například návrat Luly do prezidenského úřadu bude znamenat nutnost věnovat mnohem větší pozornost domácí politice a problémům. Stuenkel také míní, že samotná ideologická shoda je omezená: například mexický prezident Andrés Manuel López Obrador má antiglobalistický pohled na svět, což je pro smysluplnou spolupráci v Latinské Americe spíše přítěž.
Druhým faktorem je návrat velmocenské politiky do regionu, což představuje nový problém, který spolupráci neusnadní. Napětí mezi USA a Čínou poroste, bude se týkat technologií, financí i bezpečnosti. Debata o roli Latinské Ameriky se ztíží.
Třetím faktorem je Venezuela. I když jednotnější uznání Madura jako legitimního prezidenta Venezuely může ukončit trapný a nakonec neúspěšný experiment prozatímní vlády Juana Guaidóa, je tu další otázka. Jak by se měla Latinská Amerika vypořádat se stále represivnějším režimem ve Venezuele.
Čtvrtý faktor: nelze přehlížet, že Latinskou Ameriku v posledním desetiletí charakterizovala regionální dezintegrace. Je to proces, který nesouvisí s ideologickou orientací lídrů zemí. Obnovené zaměření na vývoz komodit a rostoucí závislost na Číně pomáhají vysvětlit, proč v posledních letech rostl vnitroregionální obchod mnohem méně než obchod mimo region. Vysvětluje to také, proč zpracovatelský průmysl, který byl tradičně hnací silou regionálního obchodu, ztrácí na významu. V roce 2008 činil vývoz uvnitř regionu 21 %, v roce 2021 se jednalo o 13 %. Problémem tak jsou nedostatečná hospodářská komplementarita a stále podobnější vývozní struktury
To všechno neznamená, že se nevyplatí investovat do regionální integrace. Nedávný průzkum ukázal, že sedm z deseti Latinoameričanů podporuje regionální integraci. Součástí problému v Latinské Americe je nedostatečná koordinace v oblasti usnadňování obchodu, harmonizace pravidel původu a chybějící společná vize vybudování fyzické infrastruktury, která by region propojila.
Zvolení Petra a Luly by mohlo poskytnout příležitost pro regionální spolupráci. V nejbližší době však bude smysluplnému pokroku stále ještě leccos bránit.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.