TOP10: Šestým nejčtenějším článkem byla červnová analýza našeho bulharského kolegy Vladimira Miteva o pádu bulharské vlády.
Vladimir Mitev vysvětluje, co vedlo k pádu prozápadní a proreformní vlády K. Petkova v Bulharsku.
Politická krize, která vedla k pádu vlády Kirila Petkova, vyvolala řadu protestů a protiprotestů. Partneři Bulharska se začínají obávat, že se do bulharské společnosti vrátila politická nestabilita. Panují obavy z možného vzestupu proruských tendencí. A západní partneři se obávají, že kroky, které Petkovova vláda podnikla na podporu „změny“ – např. omezení přístupu oligarchie ke státním penězům – budou zvráceny.
Tyto obavy mohou být stále oprávněné, ale raději bych se na bulharský politický vývoj nedíval jako na hru s nulovým součtem, ve které se kyvadlo pohybuje buď na stranu USA, nebo Ruska. Spíše zde vidím nadstavbu společnosti, která prochází transformací z dlouholetého režimu „stabilokracie“ pod vedením premiéra Bojka Borisova, který skončil loni jeho dekapitací. Podle mého názoru jsou Bulhaři zajímaví a zaslouží si zájem nejen tehdy, když jim vládne premiér s vizáží Johna Travolty. Boj o modernizaci a „změnu“ země bude pokračovat bez ohledu na to, jaký bude vládní vzorec. A možná, že by správné pochopení bulharské společnosti, jejích rozporů a podstaty mohlo samotnému procesu změny pomoci.
Stále ještě někteří dobře nechápou, že vláda Kirila Petkova, vláda „změny“, se skládala ze čtyř stran s velmi odlišným politickým profilem a geopolitickou příbuzností. Je tak trochu záhadou, jak se Petkovovi, označovanému za „protiruského“, podařilo spolupracovat s rétoricky rusofilskou Bulharskou socialistickou stranou. Dalším Petkovovým spojencem byla populistická strana „Je tu takový lid“, kterou přední liberální politologové obvinili z toho, že je dvojčetem Hnutí za práva a svobodu – strany bulharských Turků, jejímž poslancem je nechvalně známý podnikatel Deljan Peevski.
Současná politická krize vznikla odchodem populistů z vlády. Po hlasování o nedůvěře Peevski prohlásil, že pád Petkovovy vlády je prvním krokem v boji proti oligarchii. Sám Peevski je sankcionován na základě zákona Magnitského.
Svým tvrzením o oligarchii měl Peevski na mysli, že bulharský politický systém je již více než deset let poznamenán napětím mezi dvěma podnikateli – Peevskim a Prokopjevem. Poslanci Hnutí za práva a svobody neustále opakovali, že Petkovova vláda zastupuje zájmy Prokopjeva. Zároveň Petkov a jeho tým obviňovali vrchního státního zástupce Ivana Geševa z kompromitace, zřejmě kvůli jeho vazbám na Peevského.
Co znamenala změna?
Když v prosinci 2021 vznikla Petkovova vláda, měla velkou ideu změny a modernizace po letech setrvačnosti za Borisova. Co však změna ve skutečnosti znamenala? V prvních měsících se zdálo, že nejvyšší státní zástupce musí být nahrazen někým, kdo bude dělat protikorupční činnost „nekorupčním“ způsobem, v souladu s tím, jak to chápala vláda. Ale navzdory tlaku se tak nestalo – nejvyšší státní zástupce si zachoval podporu Nejvyšší rady soudců.
Petkov, který se zřejmě necítil dostatečně silný, pak zkusil místo trestního stíhání neobvyklý a zřídka používaný právní postup prostřednictvím ministerstva vnitra a obvinil Borisova z údajného vydírání. Borisov byl po 24 hodinách propuštěn bez obvinění a získal profil oběti, a to navzdory svému dlouhodobému spojování s různými nepravostmi. Petkovovo používání protikorupční rétoriky a pojmů se tak nakonec ukázalo jako marné.
Další strategie změny, kterou vláda použila, se snažila zastavit tok státních peněz do firem a odvětví, kterým se za Borisovovy vlády dařilo – stavebnictví, doprava atd. Tyto snahy vedly k obrovským protestům, při nichž zaměstnavatelé těchto odvětví přivedli své zaměstnance k tomu, aby blokovali silnice nebo protestovali v Sofii pod heslem, že stát smlouvy podepsal, nebo že se lidé potřebují uživit. Vláda také uzavřela firmu provádějící hygienickou kontrolu na hlavním hraničním přechodu s Tureckem s tím, že je spojena s „mafií“ oligarchie.
Závěr z toho všeho je, že v Bulharsku podniky zřejmě potřebují ke svému fungování vládní zastoupení. Politika je místem, kde podniky nebo podnikatelské sektory získávají vliv a „porozumění“ od výkonné moci – ať už jde o stavebnictví a automobilovou dopravu, nebo o finance a IT.
Čtvrtou strategií změny vlády byla příjmová politika. Výrazně zvýšila důchody, což bylo zjevné gesto vůči obecně starším voličům Bulharské socialistické strany. Demonstrovala rozvoj dynamické identity mezi mladými dynamickými představiteli byznysu (ztělesněnými ministrem financí Asenem Vasilevem) a neprivilegovanými staršími členy bulharské společnosti, což je proces, který by možná mohl zacelit rány transformace, které Borisov nezacelil. Vláda také zvýšila platy ve školství. Ve státní správě docházelo k různým stávkám, které požadovaly i zvýšení platů, neboť inflace snižovala hodnotu příjmů. Borisov dlouho udržoval platy a důchody na nízké úrovni nebo je zvyšoval jen mírně.
Důležité je, že do kategorie změn spadá také zintenzivnění bulharsko-rumunských diplomatických a politických vztahů. V Borisovově éře se Bulharsko a Rumunsko snažily získat druhou stranu na palubu pro společnou strategii v černomořském regionu. Rumunsko mělo zájem na zintenzivnění bezpečnostních aktivit po vzoru NATO, zatímco část bulharských zahraničněpolitických elit se zřejmě zajímala o iniciativy, jako je vytvoření černomořského evropského makroregionu, který by mohl podnítit spolupráci s černomořskými zeměmi. Nakonec však nikdo neobětoval své zájmy, aby mohl být realizován regionální program toho druhého.
Zahraničněpolitická situace v regionu v předvečer a po začátku války na Ukrajině a nástup vlády v Sofii, která měla podporu USA a Evropské komise, však změnily dynamiku bulharsko-rumunských vztahů. Diskuse o propojení infrastruktury zjevně pokročily. Přesto bylo také vidět, že se oba národy navzájem neznají a dynamika v jejich politických a ekonomických vztazích je způsobena především mezinárodními strukturami, do nichž jsou začleněny. Vzhledem k absenci vzájemně vyměňovaných kulturních center v obou hlavních městech a další infrastruktury pro kulturní, ekonomickou a mediální spolupráci musí oba národy ještě najít vnitřní hnací sílu pro toto zapojení. Je tedy třeba zjistit, do jaké míry a v jaké podobě bude tato bulharsko-rumunská angažovanost pokračovat v budoucím vládním vzorci.
Proč padla vláda změny?
S těmito ambicemi na změnu a dosaženými či nedosaženými výsledky padla Petkova vláda. Výklady toho, proč se tak stalo, se ubírají dvěma směry: vnitřním a mezinárodním.
První naznačuje, že Petkov zřejmě skutečně zasáhl některé partikulární zájmy v bulharské společnosti. Pokusil se zastavit státní peníze pro firmy, které byly vnímány jako blízké Borisovově vládě. Také nebyl ochoten platit za ruský plyn v rublech, což vedlo k zastavení dodávek ruského zemního plynu do Bulharska. Tím mohl poškodit partikulární zájmy v energetické sféře.
Geopolitický příběh by mohl souviset jak s měnící se dynamikou války na Ukrajině (s vojenskými úspěchy Ruska v Luhanské oblasti), tak s měnící se dynamikou v souvislosti s otázkou možného zahájení jednání o vstupu Severní Makedonie do EU. Ve dnech kolem pádu Petkovovy vlády se Bulhaři dozvěděli o tzv. francouzském návrhu na řešení bulharsko-makedonského konfliktu – ten umožňuje, aby se EU stala garantem, že bulharské požadavky vůči Makedonii, související s omezením ideologie makedonismu, budou respektovány. Výměnou za to by Bulharsko umožnilo zahájení jednání Severní Makedonie s EU. Bulharský parlament francouzský návrh schválil poté, co padla Petkovova vláda.
Existují interpretace, že pokud by Petkovova vláda byla stále u moci, takové hlasování by bylo nemožné nebo by mohlo vést k rozpadu vládního uspořádání. Pro francouzský návrh hlasovaly v parlamentu dvě strany z padlé koalice – Změna pokračuje a Demokratické Bulharsko a dvě strany z opozice, dlouhodobě označované za oligarchické – Borisovův GERB a Hnutí za práva a svobody. Jak hnutí Je takový lid, tak Bulharská socialistická strana se po celé měsíce vyjadřovaly proti zrušení bulharského veta při jednání o Severní Makedonii. Nakonec se socialisté v parlamentu zdrželi hlasování, zatímco populisté z hnutí Je takový lid a strany Obroda hlasovali proti. Strany, které se přiklánějí k nacionalistické nebo konzervativní agendě, měly zřejmě určitý odpor k tomu, aby jednání EU se Severní Makedonií mohla začít, zatímco ostatní strany, kterým se v současné situaci přezdívá „euroatlantické“, považovaly francouzský návrh za návrh, který odpovídá bulharským národním zájmům.
Další souvislosti
V bulharské politice je důležitý ještě jeden hráč – prezident Rumen Radev. Býval vojenským pilotem a v různých momentech svého politického života byl označován buď za proruského (protože do politiky vstoupil s podporou Bulharské socialistické strany), nebo proamerického (protože prosazuje Iniciativu tří moří ve střední a jihovýchodní Evropě, mezinárodní platformu, která je vnímána jako snaha o zablokování ruského a čínského vlivu v regionu a je podporovaná USA).
Totéž lze pozorovat u Borisova. Po protikorupčních protestech v roce 2020 byl obviněn z proruské orientace, protože vyvinul velké úsilí o dokončení plynovodu Turkish Stream směrem do Srbska. Také se orientoval na dobré vztahy s Trumpem a Orbánem. Nyní, když Borisov nabídl v bulharském parlamentu podporu všemu, co chce ukrajinský velvyslanec (i když později Borisov naznačil nuance ve svém postoji k velvyslanci), a když Borisov jednoznačně podpořil francouzský návrh, je v některých televizích označován za euroatlantického politika. Stejně je označováno i Hnutí za práva a svobody.
Radev i Borisov jsou generálové a mají minulost spojenou s bezpečnostními institucemi. Borisov je generálem ministerstva vnitra. Radev je generálem armády.
Zdá se, že vztahy mezi Petkovem a Radevem se nyní zhoršují. Řada voličů Změny pokračuje a Demokratického Bulharska vyjádřila nespokojenost s tím, že Radeva volili prezidentem. Na druhé straně lidé, kteří se zdají být příznivci autochtonnějších politických tendencí, jaké ztělesňuje Radev, rádi říkají, že Petkov se příliš spojil s americkou ambasádou, zatímco postoje mezi lidmi „jsou jiné“.
Petkov byl zřejmě tváří bulharského technopopulismu – tendence, která prosazuje technokratické přístupy, odvětví financí, zelené politiky a boje proti korupci. Radev si pečlivě buduje podporu mezi místními intelektuály, představiteli církve, lidmi s určitou vlasteneckou orientací. Angažoval také zástupce podnikatelů a odborů prostřednictvím konferencí a akcí, které ho etablovaly jako určitého arbitra či vyvažující sílu v politickém systému. Radev jednak tvrdil, že francouzský návrh o Severní Makedonii je dobrý, jednak že je nedostatečný. Apeluje na lidi starších generací, kteří mají interiorizované hodnoty z dob, kdy stát byl silnějším faktorem v životě lidí. Mladí a vzdělaní Bulhaři do 40 let se prý přiklánějí k Petkovově straně nebo k Demokratickému Bulharsku.
Je však důležité poznamenat, že to byl právě Radev, kdo Petkova jmenoval ministrem hospodářství, přičemž Petkov v té době neoznámil, že má kanadské občanství, což činí jeho jmenování ministrem hospodářství v roce 2021 nezákonným kvůli dvojímu občanství. Harvardské duo Petkov a ministr financí Vasilev navíc požádali své příznivce, aby v prezidentských volbách v listopadu 2022 hlasovali pro Radeva.
Několik postřehů
Z toho všeho vyplývá, že bulharská politika prochází postupným resetem. Pád Petkovovy vlády a vydání francouzského návrhu o Severní Makedonii to činí ještě zřejmějším.
Je otázkou, co se nyní bude dít v bulharské politice, v níž se může měřit každý s každým. Jednou z hypotéz je, že autochtonní politická tendence v bulharské politice by mohla posilovat na úkor té, která více podporuje globální kapitál, nebo alespoň být natolik silná, aby požadovala redefinici vzorce vládnutí. Důvody tohoto zjevného vývoje mohou být jakékoli: měnící se dynamika ruské vojenské intervence na Ukrajině, nadcházející volby v polovině volebního období v USA, kde se očekává dobrý výsledek republikánů, dynamika vztahů mezi Francií a Německem nebo vztahů mezi jádrem EU a Velkou Británií, rozpory kolem Turecka, které je důležitým faktorem v bulharské politice, atd.
Pokud je pravda, že se vzorec bulharského vládnutí mění, myslím, že by pozorovatelé měli zůstat opatrní při dávání nálepek bulharským politikům. Bulhaři jsou smíšení a mají vzájemně složité identity. Málokdy se po nás chce, abychom si vybrali mezi Západem a Východem v jasně definovaném, destilovaném smyslu. Náš „prozápadní“ premiér Petkov vládl v koalici se stranami, které jsou obviňovány z toho, že jsou provýchodní. Náš „rusofilský”“prezident prosazoval „prozápadního“ člověka Petkova do velké politiky a stoicky podporoval negativa Petkovovy viny s dvojím občanstvím. Než byl Borisov obviněn z „proruskosti“, zažil velmi dobré časy s administrativou Baracka Obamy nebo s Angelou Merkelovou.
Rumunské nebo evropské veřejné mínění nebo kdokoli jiný, kdo se o Bulharsko zajímá, může uspět pouze tehdy, pokud dokáže o bulharské politice přemýšlet komplexněji. Jedním ze způsobů, jak pochopit bulharskou společnost, je podívat se na ni ne skrze nějakou statickou definici, např. ne tak, že je prozápadní nebo proruská fixním způsobem (protože ani Západ, ani Rusko nebo Východ samy o sobě nejsou fixní), ale vidět její vývoj, dynamiku a rozpory. Existují v ní i vnitřní skutečnosti – napětí mezi oligarchy, bezpečnostními institucemi atd.
Bez ohledu na to, jaká bude příští vládnoucí formule, bulharská společnost bude stále potřebovat změnu. I když Petkov, chytrá tvář bulharské politiky, již nebude premiérem, a i když se k moci dostane nějaká jiná politická tendence, bulharsko-rumunská angažovanost zůstane jedním z prvků, které přinesou změnu pro obě země i pro celý region.
Článek vyšel původně na v angličtině na bulharsko-rumunském blogu The Bridge of Friendship.
Článek původně vyšel 29. června 2022.