Alexandra Gorodecká pokračuje ve svém seriálu věnovanému Anne Frank(ové) a jejímu Deníku.
V dnešním díle podrobněji pohovořím o tom, jak se Anne, zarputile věrná jen a pouze svému svědomí, ve svém mladém věku pokoušela sblížit s jinými dušemi, tedy s lidmi, kteří jí byli nablízku. Pokusím se vylíčit, jak se přibližovala a vědomě vzdalovala svým rodičům, a jak zajímavým vývojem prošel její vztah k Peteru van Daanovi. Z Annina Deníku lze totiž dobře vyčíst, jak nesamozřejmě a dynamicky se její vztahy k druhým proměňovaly. Nic není předem dáno, nic není nehybné a téměř nic nedopadne tak, jak by si člověk představoval, nebo přál. I přes nejlepší vůli zůstat neochvějným se vnitřní lidský vesmír spolu se světem neustále proměňuje, a proto člověk nemůže zůstat na místě. Musí kráčet svým vlastním tempem se světem vpřed. A je otázkou, zda s ním při tom někdo udrží krok…
V jednom z momentů mimořádné otevřenosti Anne přiznává, že nemá jednu, ale dvě duše. Ta první je veselá a lehkovážná – tu ukazuje světu navenek, zejména když si z toho či onoho s břitkostí sobě vlastní dělá legraci; ta druhá je pak uložena uvnitř, je čistá a hluboká, ale světu zůstává utajena. Anne ji záměrně skrývá. „Má strach, že by se (jí druzí) vysmívali, že by (ji) považovali za směšnou a sentimentální, že by (ji) nebrali vážně.“ Z toho důvodu je přesvědčena o tom, že ji ve skutečnosti nikdo nezná. Dle svých slov si často počíná jako „rozpustilé, skákající kůzle“, které se téměř nedá polapit a pro většinu lidí je nesnesitelné. To je hodnocení, řekla bych, příliš příkré, avšak dává nám nahlédnout do toho, jak ostře o sobě a o druhých autorka smýšlí.
S faktem, že ke své matce Anne přistupovala poněkud rezervovaně a city k ní, podle dostupných informací, chovala o poznání chladnější než k otci, jsme již obeznámeni. Svou rezervovanost přičítala matčině nedostatku taktu a na svém přístupu se zdráhala cokoliv měnit. Krom jiného jí nedokázala odpustit dávnou křivdu spočívající v tom, že jejímu přání matka v jednom rozhodném okamžiku všedního dne nevěnovala dostatek potřebné vážnosti, což se Anne velmi dotklo. Na matčiny pokusy o sblížení v budoucnu vždy reagovala odmítavě, což matku trápilo a pan Frank to dceři vyčítal, nicméně Anne zůstala neoblomná. Paní Franková se následně rozhodla dát věcem volný průběh a na dceru nenaléhala. To danou situaci dále nejitřilo.
Oproti tomu, jak jsem již zmínila, byl otec pro Anne nedostižným vzorem. Považovala ho za ctnostného člověka. Vezmeme-li v úvahu, že k velkému množství dramat v zadním traktu docházelo u jídla, neboť postupem času se zásoby tenčily, vypovídá Annino líčení „Pima“, neboli otcovské postavy, v tomto smyslu o mnohém: „U celého stolu je Pim nejskromnější. Vždy se nejdřív podívá, zdali si už ostatní vzali. Nikdy nic nepotřebuje, to nejlepší nechává dětem. Je vzor dobroty a velikosti“. O otcovu náklonnost a pochopení Anne velmi stála. Táty si vážila a svého času se ho snažila neúnavně získat na svou stranu, ovšem to se jí tak docela nepodařilo. Pim zkrátka zůstal více otcem, než že by se stal jejím důvěrným přítelem a rádcem. Vždy pro ni ale představoval jistotu a oporu. To se patrně nejhmatatelněji projevovalo při nočních náletech, kdy paní Van Daanová samým strachem nevěděla, co se sebou a občas běhala po domě od jednoho muže k druhému. Anne utíkala rovnou k otci. Bez zaváhání: „V noci jsem se vzbudila. Bylo přesně dvanáct hodin: letci! Dussel se právě svlékal. Bylo mi to jedno. Vyskočila jsem při prvním výstřelu z postele ― vyspalá, bdělá. Nálet trval nepřetržitě dvě hodiny. Zůstala jsem u otce.“
Jak je však v Annině věku přirozené, v myšlenkách se stále častěji zaobírala vztahy s o něco staršími chlapci, vracela se do minulosti například k Peteru Wesselovi, s nímž ji kdysi pojilo přátelství a po němž ji následně ovládla i nefalšovaná touha. Ta nicméně z praktických příčin nedošla a nemohla dojít naplnění. Anne tak dlouhou dobu toužila naprázdno, až ji přepadl pocit neukotvenosti a osamění: „Člověk může být opuštěný, i když ho mnoho lidí miluje, není-li pro jednoho člověka ‚nejmilejším‘.“ Ve svých vzpomínkách se zaobírala šťastnějšími časy, jež pro ni byly na kontakty s osobami opačného pohlaví bohaté. Na tak izolovaném místě, jako byl zadní trakt, v tomto ohledu dlouho strádala. Nicméně i zde nakonec došlo k překvapivému obratu. Po počáteční skepsi, kdy se Anne Peter van Daan zdál nevýrazný a nudný, a jeho případný zájem nepravděpodobný a nevítaný, se tato skepse u autorky po zhruba roce a půl znenadání proměnila v upřímné zalíbení a prohlubující se náklonnost. Tato proměna navíc nezůstala bez odezvy.
„Kdykoliv jdu nahoru, jdu samozřejmě s úmyslem, abych ‚ho‘ viděla. Můj život zde se stal mnohem krásnějším, protože má opět smysl a já se mohu vždy na něco těšit. Předmět mého přátelství je také neustále doma a já se nemusím bát sokyň (kromě Margot). Nemysli si, že jsem zamilovaná. To není ono. Mám však pevný pocit, že se mezi Peterem a mnou ještě vyvine něco velmi krásného, co nás naplní důvěrou a přátelstvím.“
V tomto ohledu se Anne nemýlila. Přátelství se mezi mladými lidmi postupem času prohlubovalo, stávalo se čím dál důvěrnějším a bylo naplněno intimnostmi. Dlouhou dobu tuto proměnu vzájemného vztahu před rodiči z řady důvodů tajili, až se nakonec rozhodli ji dále neskrývat. Anne si o věci promluvila s otcem, který vyjádřil jisté obavy a nesouhlas, ale na mladou ženu, jež začala zakoušet radost z uspokojovaných niterných potřeb, byly jakékoliv otcovské výčitky krátké. To také Pimovi dala najevo. V reakci na jeho nespokojenost mu napsala velmi otevřený dopis, vložila mu ho do kapsy a věc považovala za vyřízenou:
„(…) chci jít (…) svou vlastní cestou, cestou, kterou uznám za správnou. Nemůžeš a nesmíš se na mne dívat jako na čtrnáctiletou. Veškerou tou tíhou doby jsem starší, nebudu litovat svých činů a budu jednat tak, jak uznám za správné. Svou dobrotou srdce mi nemůžeš zabraňovat v tom, abych šla nahoru. Buď mi to zakážeš, anebo mi přes všechno budeš důvěřovat. Ale ― nech mě jen na pokoji!“
Otec chvíli počkal, a pak si s Anne promluvil. Nebyl to příjemný rozhovor a mladá žena musela uznat, že v mnohých bodech byla příliš příkrá a nespravedlivá. Její vztah s otcem se tímto vyjasnil a urovnal, ale její city k Peterovi se nezměnily, a tak mladý pár zůstal párem i nadále. (Za svůj dopis otci se však Anne nikdy nepřestala stydět a svou pozici vůči němu sebekriticky označila za pyšnou.)
Stručně charakterizovat vztah Anne a Petera je obtížné; snad nebudu daleko od pravdy, napíšu-li, že jejich přátelství postupně přerostlo v milostný poměr, jenž autorka nakonec začala do určité míry přehodnocovat. Intimnosti fyzické, dle jejích slov, jistým způsobem předčily a nahradily porozumění mezi ní a Peterem. Převážily zkrátka nad jejich blízkostí duševní, což Anne trochu trápilo. Později přiznala, že do Peterova vnitřního světa nedokázala dostatečně proniknout a do značné míry si jeho osobnost zidealizovala a vysnila. Ve skutečnosti pro ni nebyl tím přítelem, kterého toužila najít. Uvědomovala si, že k sobě připoutala člověka, jenž není tím pravým: a paradoxně i před tímto nebezpečím ji otec dříve varoval.
Peter jí stále více připadal nesamostatný a charakterově slabý. Neměl cíl, žádnou vytrvalost, ani vůli. Byl laxní, i pokud šlo o náboženskou víru. To jí vadilo: „Peter je milý a dobrý, ale musím přiznat, že mě v mnohém zklamal. Především v tom, že se tak odklonil od náboženství; (…) Peet je mírumilovný, snášenlivý a povolný. Dá si ode mne říci mnohem více než od své matky; (…) proč však nevyjde ze sebe, proč se neprojeví a proč se nesmím dotknout nejniternějších stránek jeho bytosti?“
Anne nejde na rozum, proč je Peter tak jednoduše pohodlný, proč stejně jako ona neusiluje o to, zpevnit svůj charakter. Proč si nezačne více věřit a snažit se o to, „aby se polepšil“. „My (…) mladí jsme vyrostli v dobrých poměrech, můžeme se něčemu učit, máme možnost něčeho dosíci, máme všechny důvody, abychom doufali v krásný život, ale… musíme se také sami o to zasloužit. A toho nikdy nedosáhneme pohodlně. (…) Ubohý hoch, (…) nemá ještě pevný cíl před očima, pokládá se za příliš hloupého a bezvýznamného, aby něco vykonal.“
V tomto ohledu je Anne Peterovým pravým opakem. Ví, že po své cestě musí jít sama a tuší, že po ní dál půjde bez něj; i přes nepřízeň válečných časů se však pevně drží svých nadějí. „Podívám-li se nahoru na oblohu, myslím, že se všechno zas obrátí k dobrému, že jednou se skončí i tato krutost, a mír a klid ovládnou opět pořádek světa. Do té doby (…) musím zůstat věrna svým ideálům; snad přece jednou bude možno je uskutečnit v dobách, které přijdou.“
Poznámka:
*V článku bylo čerpáno z textu Deník Anne Frankové: 14. června 1942 – 1. srpna 1944. Z originálu Het Achterhuis přeložil Gustav Janouch. Text vyšel v Praze roku 1957 v nakladatelství Svobodné slovo – Melantrich.
Čtenářům připomínáme, že do 15. července mohou v saské Žitavě navštívit výstavu o Anne Frankové (viz náš příspěvek zde).
Psali jsme:
- Některé stěny mluví hlasitěji než jiné: Před osmdesáti lety Anne Frank dostala k narozeninám sešit – a začala si psát Deník…(1.část)
- Některé stěny mluví hlasitěji než jiné: Před osmdesáti lety Anne Frank dostala k narozeninám sešit – a začala si psát Deník… (2. část)
- Některé stěny mluví hlasitěji než jiné: Před osmdesáti lety Anne Frank dostala k narozeninám sešit – a začala si psát Deník… (3. část)
Pokračování: