Historik Jiří Malínský se ve svém seriálu zaměřil na anatomii vzestupu a pádu moderní ČSSD. První část věnuje zrání a formování strany v 90. letech.
Zrání a formování
Vstupní situace a její systémové charakteristiky
Skrytou pružinou ČSSD na cestě od marginální síly na počátku devadesátých let minulého století k vyvrcholení jejího politického a společenského vlivu v letech 1996–2012 byl zvýšený důraz na kvalitu odborného zázemí. Základy jeho obnovy v návaznosti na Krejčího sborník (1978) po více než čtyřiceti letech položilo už Horákovo předsednické období (1990–1993), ale programové diskuse splývaly do obtížně odlišitelné směsi s vývojem a živelným politickým dozráváním obnovené strany. Jeho základy však zvládnuty byly stejně jako síť okresních a krajských sekretariátů. Horákovské dědictví se také stalo východiskem činnosti a zaměření Zemanovy zlomové předsednické éry (1992/93–2001/02). Díky tomu přes až absurdně působící průvodní okolnosti bylo možné zahájit řadu reformních kroků, které svým zaměřením na kvalitu a aktuální směřování veřejné správy i počínání Klausových vlád postupně otevíraly před ČSSD alternativní cestu k politickému vzestupu a posléze i převzetí moci r. 1998.
Představitelé Obrody, jejichž síly nebyly v horákovské éře vždy náležitě využívány, postupně s některými členy normalizační KSČ (do strany vstupovali v několika vlnách v letech 1993–1997) obrodili do té doby spíše skomírající odborné zázemí a postupně vábili i příslušníky nejmladší generace. Útvar ústředního odborného zázemí, jehož centrem byl od r. 1993 budovaný sekretariát ústředních odborných komisí a další strukturou Masarykova dělnická akademie, byl obsazený střední a starší levicovou předlistopadovou inteligencí, jež se organizačně v průběhu času zúžila do dvou jmen: sociologa Miloše Bárty (1925–2022) a filozofa a mikrobiologa Karla Zemka (nar. 1946). Do tohoto prostředí postupně ze svého jihočeského působiště vstoupil i třetí předseda polistopadové sociální demokracie Vladimír Špidla (nar. 1951). Na přelomu první a druhé poloviny devadesátých let se tu vytvořila početná pospolitost přibližně dvaceti odborných komisí se zhruba 600–800 členy, kteří do ČSSD přicházeli z menších levicových a středolevicových politických subjektů (Zemědělská strana, Liberálně sociální unie, Komunistická strana Čech a Moravy, Občanské hnutí, Demokratické fórum, exilová ČSSD, Realistický blok ad.), ale také v té době z redukované Československé akademie věd.
To všechno se dálo v prudké střídě hvězdných i méně hvězdných okamžiků prvního Zemanova předsednictví; ČSSD krok za krokem šířila svůj vliv v levicové části dobové české levice poloviny devadesátých let. A to všechno v smrtícím sevření zneužití čerstvé tradice listopadového zvratu. Zemanovo vedení, tolik nepohodlné pravici, vzešlé z Občanského fóra, bylo nepříjemné i svým negováním klausovské verze neoliberálního zvratu i nesouhlasem s neústavní likvidací československé státnosti. Protitlak se projevil klausovským zpochybňováním vlastnických práv strany k Lidovému domu Klausovými vládami a fakticky i zpochybňováním více než stočtyřicetileté historie ČSSD (1993–1999/2000). Dětské nedochůdcovství komplikovalo situaci i jinak: poznatek druhého generálního tajemníka exilové strany Václava Holuba (1999–2004), že noví sociální demokraté nejsou politiky, byl trpkou pravdou, kterou násobila polistopadová nechuť občanské veřejnosti k angažování se ve vznikajících politických stranách. Po Zemanově triumfu na prvním bohumínském sjezdu (1995) a následném vzestupu strany, který započal volebním úspěchem již v komunálních volbách r. 1994, růst volebních preferencí vyvrcholil; přebudované ústřední odborné zázemí na tom mělo svůj nesporný podíl (podklady pro přípravu na tiskové konference a vystupování v tištěných i elektronických sdělovadlech).
Soustavné oslovování veřejnosti pokračovalo i během volební kampaně, jejímž protagonistou byl předseda Miloš Zeman, do poslaneckých voleb r. 1996 a pozitivně se projevilo i v uvozovacích senátorských volbách téhož roku. Poprvé tu nastal efekt, který o straně odhalil více, než jí bylo milé: tenkou vrstvu osobností stranické inteligence, nedostatek placených i neplacených schopných „nosičů vody“ a velké mezery ve vnitrostranické politické infrastruktuře (obsazení krajských a okresních sekretariátů, nedostatečné prostorové rozprostření místních organizací i počet členstva, odhadovaný na 20–30 % stavu potřebného k optimálnímu fungování strany). To nutilo přijímat doslova každého zájemce s maximální tolerancí vůči jeho názorovým a ideovým východiskům i k ohledu na přechody z jiných menšinových subjektů. „Luxování“ levice, jak se tento postup dobově nazýval, bylo překrýváno mohutným sílením Zemanovy popularity přerůstajícím u řady členů ČSSD do zárodečné podoby až kultu osobnosti.
Po několikaletém statování na pokraji české politické scény byla v parlamentních volbách r. 1996 ČSSD vržena naopak do jejího čela. Poprvé získala předsednickou funkci v Poslanecké sněmovně; v jejím vedení Miloše Zemana (nar. 1944) doplnila i mladá Petra Buzková (nar. 1965) na místopředsednickém místě. Strana získala i předsednictví sněmovních výborů, na důležitosti nabyla také funkce předsedy poslaneckého klubu, kterou po několika přeryvech zaujal Stanislav Gross (1969–2015). A nadto vedle nečekaného zisku poslaneckých mandátů vznikla potřeba profesně zdatných lidí v pozadí (klub ČSSD se skládal z 58 poslanců). Asistentů, odborných spolupracovníků, mediálních odborníků a následně i nových kandidátů na uvolněná místa okresních a krajských tajemníků i klíčových míst v profesionálním obsazení Lidového domu a v nejdůležitějších ústředních odborných komisích; byli totiž tváří strany při prvních kontaktech sympatizantů a zájemců o členství. Několik měsíců situace v úspěchem opojené straně připomínala mezivládí jako důsledku jejího dočasného ochromení.
Ve výhledu navíc byly senátorské volby a potřeba postavit 81 kandidátů, perspektivně volby krajské (do krajských samospráv) a očekávatelný byl i podstatný přírůstek hlasů v komunálních volbách. Současně s politickým vzestupem bojovala ČSSD i svůj existenční zápas: už připomenutý boj o Lidový dům a tím i o svou budoucí existenci buď jako zcela nové strany, založené r. 1990 na druhém břevnovském sjezdu, nebo v souladu s historicky doloženými fakty jako nejstarší české politické strany (1878), zakládající členky Socialistické internacionály (1889) a spolupáteře obou odbojů (1914–1918 a 1938–1945) i aktivní účasti v poúnorovém hnutí odporu (1948–1989), v jehož rámci došlo k podmínečně úspěšnému pokusu o čtvrtou obnovu (1968), který zmařila ruská srpnová okupace. K tomu se vázala řada majetkových, z části i dnes potenciálně vymahatelných majetkových nároků (majetky zájmových složek typu např. Svazu dělnických tělocvičných jednot či Odborového sdružení československého nebo Ústředního dělnického knihkupectví a nakladatelství) a náprava křivd způsobená tisícům sociálně demokratických politických vězňů nacistické i komunistické totality zejména padesátých let minulého století (v dobovém komunistickém ptydepu tzv. boje proti sociáldemokratismu).
Patový stav v Poslanecké sněmovně dále znesnadňoval přehlednost situace mj. i proto, že tehdejší ČSSD sdílela do značné míry dobový antikomunismus ostrakizující poslanecký klub KSČM. To všechno kladlo maximální nároky na činnost vedení i kvalitu informačních vnitrostranických toků. Tísnivá Klausova pozice premiéra, jehož autorita byla patovým stavem oslabována, vedla postupně k zrodu a znenáhlému posilování vnitrostranické opozice v Občanské demokratické straně (1996–1997). Současně sílil příklon lidovců a Občanské demokratické aliance k havlovskému Hradu. A neméně silný byl i tlak na Zemanovu stranu.
Na XXVIII. sjezdu byla v r. 1997 nově obsazena důležitá funkce statutárního místopředsedy. Po úmrtí Pavla Nováka (1943–1997) a předchozí demisi Karla Machovce (nar. 1959) do ní byl zvolen Vladimír Špidla. A právě kolem něj a ústřední odborné sociální komise se začal formovat poměrně úzký kruh blízkých spolupracovníků postupně pracujících na reformování ústředního odborného zázemí, později i racionalizaci vazeb uvnitř ústřední úrovně ČSSD a po posílení váhy krajských organizací i úrovně krajské s výhledem na okresní úroveň více či méně v návaznosti na třetirepublikovou ČSSD.
Formování Špidlova programatického exekutivně zaměřeného kruhu
Příprava na volební kampaň r. 1998, která se jevila jako logické vyústění havlovské „blbé nálady“ po vynuceném odstoupení druhé Klausovy vlády, dále stupňovala nároky na programatické aktivity ČSSD a současně vyvolávala potřebu metodicky nového řízení a spravování (managementu) strany. Na jaře 1998 ve spolupráci s německou Ebertovou nadací proběhla série odborných seminářů, jejichž páteří byly ústřední odborné komise úzce spolupracující s řadou sociálně demokratických sympatizantů; vrcholem se stal sněm ústředního odborného zázemí v tehdejším smíchovském hotelu Möwenpick (dnes NH Prague City); každá komise delegovala po 5 zástupcích mimo další pozvané hosty a ústředním bodem jednání se stala eurounijní osvěta podávaná čerstvě založenou ústřední odbornou evropskou komisí; hlavními referenty byli Antonín Peltrám (1930–2020) a Květoslava Kořínková (nar. 1940) vedle řady dalších přednášejících. To už ale probíhala horká fáze volební kampaně a následně i mimořádné parlamentní volby.
Volební vítězství ČSSD navodilo éru patových nebo patům blízkých volebních výsledků; při jednání v poslanecké sněmovně často záleželo na každém hlasu. Protože koaliční jednání selhala, byla mezi ODS a ČSSD podepsána stabilizační (opoziční) smlouva. Obě strany mezi sebe dělily zemi. A tak vznikla první a doposud poslední česká politicky jednobarevná menšinová vláda. Vladimír Špidla se stal statutárním místopředsedou vlády a současně i sociálním ministrem. Tím bylo posíleno postavení ústřední odborné sociální komise a vytvořil se prostor pro ještě hlubší prolnutí vnitrostranického a exekutivního prostředí. A tak na pozadí dramatických momentů společenského vývoje vzniklo prostředí pro odborné úvahy a diskuse o budoucí konkrétně organizační podobě ČSSD a následně i českého politického prostoru vůbec. Některé z nich se dostaly i do vnitrostranického života (nejčastěji prostřednictvím jednání ústředního výkonného výboru, zčásti i sjezdů a také v rámci programových konferencí té doby, které směřovaly k vypracování střednědobého a dlouhodobého programu). Skutečný ohlas těchto aktivit však byl především proklamativní a obsahové prvky byly od počátku v dosahu svého působení spíše tlumeny.