V čem měla kontroverzní zpráva „Meze růstu“ z roku 1972 pravdu: Naše dnešní rozhodnutí ovlivňují budoucí podmínky pro život na Zemi, tvrdí Matthew E. Kahn v článku pro The Conversation.
V 70. letech 20. století se v USA začalo řešit životní prostředí. Pod vlivem rostoucího zájmu veřejnosti se společnosti a vedoucí představitelé států zavázali k ochraně zdrojů a vytvořili nové zákony a agentury, které měly toto úsilí vést.
V průběhu těchto diskusí se skupina výzkumníků na MIT zabývala dalekosáhlou otázkou: Jak dlouho může lidstvo pokračovat v růstu a spotřebě současným tempem?
Pomocí počítačového modelování přišli se zlověstnou odpovědí: „Pokud se současný trend růstu světové populace, industrializace, znečištění, produkce potravin a vyčerpávání zdrojů nezmění, budou hranice růstu na této planetě dosaženy někdy během příštích sta let. Nejpravděpodobnějším výsledkem bude poměrně náhlý a nekontrolovatelný pokles počtu obyvatel i průmyslové kapacity.“
Jejich zpráva Meze růstu (The Limits to Growth) vyvolala po svém zveřejnění v roce 1972 rozsáhlou kontroverzi. Byla intelektuálním rozšířením teze biologa Paula Ehrlicha z jeho bestselleru Populační bomba(The Population Bomb) z roku 1968, který předpovídal, že souhrnná světová poptávka po zdrojích způsobená růstem populace povede v budoucnu k hladomoru. Některé předpovědi v knize Meze růstu byly působivě přesné, zatímco jiné se ukázaly jako hodně mimo.
Jako environmentální ekonom jsem skeptický k tomu, že by nějaký model dokázal vysvětlit fungování světové ekonomiky v jednom časovém okamžiku, natož předpovědět globální podmínky v roce 2100.
Přesto se domnívám, že Meze růstu mají pravdu v jedné zásadní věci: lidé musí omezit a brzy snížit celkovou produkci emisí skleníkových plynů. Autoři předvídali možnost přechodu světové ekonomiky na čistší zdroje energie a poznamenali, že „pokud bude jednou energetická potřeba člověka zajišťována jadernou energií namísto fosilních paliv, tento nárůst oxidu uhličitého v atmosféře nakonec ustane, doufejme, že dříve, než bude mít jakýkoli měřitelný ekologický nebo klimatologický účinek“.
Extrapolace využití zdrojů
Výzkumný tým MIT, který vytvořil knihu Meze růstu, se zaměřil na pět základních faktorů, které podle něj určují, a tedy v konečném důsledku omezují růst na Zemi: populace, zemědělská produkce, přírodní zdroje, průmyslová výroba a znečištění.
Předpokládali, že rostoucí ekonomika nakonec spotřebuje své omezené zásoby přírodních zdrojů. Pokud se s růstem světové populace a zvyšováním příjmu na hlavu zvyšuje agregátní poptávka po zdrojích, jako je dřevo, ropa, kaučuk, měď a zinek, předpokládají, že tyto vzácné zdroje nakonec na světě dojdou.
Ve své podstatě se jedná o extrapolaci. Pokud rozvojové země, jako je Indie, doženou do roku 2035 úroveň průměrného příjmu USA v roce 2000, pak průměrný obyvatel Indie v roce 2035 spotřebuje stejné množství přírodních zdrojů jako průměrný Američan v roce 2000. Tento přístup předpokládá, že můžeme předvídat budoucí spotřební vzorce rozvojové země na základě dnešních spotřebních vzorců v bohaté zemi.
HDP na hlavu, stav v roce 2020. Bohatství na obyvatele se ve světě značně liší. Bohatší země mají mnohem vyšší spotřebu zdrojů na obyvatele. Zdroj: Our World in Data, CC BY-ND.
Ekonomové reagují
Ekonomové jsou spíše optimističtí v tom, že pokračující hospodářský růst může zpomalit růst populace, urychlit technologický pokrok a přinést nové zboží, které spotřebitelům nabídne služby, po nichž touží, aniž by to mělo negativní důsledky pro životní prostředí spojené s minulou spotřebou.
Smýšlení podle Mezí růstu implicitně předpokládá, že naše nabídka spotřebních možností se v průběhu času skutečně nemění. Vezměme si trh s automobily: v roce 2000 si člověk nemohl koupit Teslu nebo Chevrolet Volt, aby se mohl pohybovat bez spotřeby fosilních paliv.
Typický ekonom by tvrdil, že Elon Musk investoval do společnosti Tesla, protože předpokládal rostoucí poptávku po kvalitních elektromobilech. V tomto smyslu nám přesvědčení, že by nám mohla dojít ropa, pomáhá přizpůsobit se očekávanému nedostatku tím, že urychluje inovace.
Proč? Pokud je hypotéza Mezí růstu správná, pak budoucí ceny benzinu prudce vzrostou, protože agregátní poptávka pohltí naše omezené zásoby zdrojů. A jak porostou ceny plynu, poroste i budoucí poptávka po elektromobilech.
Tento bod se netýká jen automobilů. V přehodnocení knihy Meze růstu z roku 1992 nositel Nobelovy ceny William Nordhaus argumentoval, že rostoucí agregátní poptávka po přírodních zdrojích, s nimiž se obchoduje na trzích, jako je ropa, dřevo a měď, povede k růstu cen. Tento signál nedostatku bude kupující motivovat k tomu, aby nahrazovali stále dražší zdroje jinými produkty.
Ekonomové bývají optimističtí v tom, že za zdroje, které jsou stále vzácnější, vždy najdeme náhradu. Meze růstu implicitně předpokládaly, že tyto možnosti jsou omezené.
Ziskové firmy neustále navrhují nové produkty, aby přilákaly spotřebitele. Některé zboží, například chytré telefony, může vyčerpávat přírodní zdroje. Jiné však mají menší ekologickou stopu než výrobky, které nahrazují, a tyto ekologické výhody mohou pomoci přilákat zákazníky.
Bohatí lidé se dnes například rozhodují jíst méně červeného masa, aby zlepšili své zdraví. Inovativní firmy navrhují „falešné maso“, aby tyto zákazníky uspokojily. Pokud více spotřebitelů nahradí maso falešným masem, sníží se negativní dopady globálního příjmu kalorií na životní prostředí.
Kniha Meze růstu zdůraznila růst populace a příjmů jako klíčové faktory určující kolaps zdrojů. Ale po celém světě platí, že jak se lidé stěhují do měst a jejich příjmy rostou, mají tendenci se později ženit a vdávat a mají méně dětí. Nositel Nobelovy ceny Gary Becker tvrdí, že volba mít méně dětí představuje upřednostnění kvality před kvantitou dětí. Taková rozhodnutí domácností pomáhají snižovat celkový populační růst a zneškodňovat „populační bombu“.
Limity, na kterých dnes záleží
Vědci a politici se dnes všeobecně shodují na tom, že změna klimatu představuje celosvětově závažný problém. Rizikem však není vyčerpání zdrojů. Jde spíše o dostatečně drastické oteplení Země, které způsobuje vlny veder, požáry, záplavy a další dopady katastrofického rozsahu.
Standardním hospodářsko-politickým receptem na snížení emisí skleníkových plynů, které způsobují změnu klimatu, je přijetí uhlíkové daně. To motivuje spotřebitele k menší spotřebě fosilních paliv a podniky k výrobě lepších nízkouhlíkových technologií, jako jsou elektromobily a ekologická energie.
Pokud by každý stát zavedl uhlíkovou daň, která by se v průběhu času zvyšovala, ekonomové by si byli jisti, že bychom se mohli vyhnout nejzávažnějším negativním dopadům globálního hospodářského růstu. Proč? Rozvinul by se velký závod, kdy by emise uhlíku na dolar globálního hrubého domácího produktu klesaly rychleji, než by rostl hospodářský růst, a globální emise by se snižovaly.
Naprostá většina ekonomů se domnívá, že hospodářský růst je nezbytný pro zlepšení života miliard lidí v rozvojovém světě. S tím, jak lidé investují do svého vzdělání a urbanizují se, ekonomická logika předpovídá, že se populační růst zpomalí. A pokud ceny energií v průběhu času rostou, zvýší se v důsledku vyvolaných inovací i energetická účinnost.
Klimatologové analyzují, o kolik musí státy snížit své celkové emise, aby se zabránilo katastrofickým změnám klimatu. V ideálním případě lze politiky zmírňování dopadů klimatických změn vyladit tak, aby vyvážily probíhající globální růst příjmů na obyvatele a zároveň se udržely v mezích celkových emisí předepsaných klimatologickým výzkumem.
Vzhledem k tomu, že nejsou známy plné náklady na rychlou změnu klimatu, mnoho ekonomů přijalo myšlenku snižování emisí uhlíku jako pojištění proti extrémním klimatickým rizikům. Říká se tomu „omezení růstu emisí uhlíku“. Probíhající snahy o investice do adaptace na změnu klimatu a začínající snahy o prozkoumání potenciálu geoinženýrství poskytují lidstvu další strategie, jak se vyrovnat s důsledky našeho dosavadního růstu emisí uhlíku.
O autorovi: Matthew E. Kahn se ve svém výzkumu zaměřuje na ekonomiku měst a životního prostředí.
Zdroj: The Conversation, „What the controversial 1972 ‚Limits to Growth‘ report got right: Our choices today shape future conditions for life on Earth“ (12.07.2022)
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.