Jiří Málek se dívá na situaci v německé Die Linke v souvislostech se situací, kterou zažívá levice v Česku.
Před měsícem se v Erfurtu sešel sjezd strany Die Linke. Určitě to nebyl běžný sjezd. Po mnoha tvrdých politických úderech, které tato strana utržila za rok a čtvrt v období od předcházejícího tzv. předvolebního sjezdu, byla příprava tohoto jednání i atmosféra, která mu předcházela velmi napjatá. Jestliže se na loňském sjezdu (v únoru) zdálo, že vnitrostranická situace a napětí uvolnilo a je společná snaha jít do parlamentních voleb jako jednotná politická síla, kde se podařilo překonat dlouhodobé tenze mezi jednotlivými názorovými bloky i jednotlivci, pak další vývoj ukázal, že to byl mylný odhad.
Není cílem tohoto textu provést hlubokou analýzu situace v této německé straně a potažmo i v německé levici jako celku. Není na to nyní ani dost podkladů, ani dost velký prostor pro tento rozbor. Snad se to podaří v nějakém dalším článku. Nyní se pokusím ukázat spíše některé souvislosti německé reality a naší české levicové politiky. A k dnešnímu dni není pro mne překvapením, že se toto německé jednání v našem prostoru vcelku nijak výrazně neobjevilo.
Je již únavné stále dokola opakovat, že Německo je klíčovou zemí pro celou EU, a o to významnější pro naši společnost a českou levici zvlášť. Ekonomické vazby a závislosti na německé ekonomice české společnosti jsou obecně známé a zdraví nebo churavění německé společnosti se ještě větší intenzitou promítá u nás. Ale nejde jen o ekonomiku, české vazby na Německo je mnoho vrstvené, hluboké a pro obyvatele našeho státu klíčové.
Logika věci říká, že českou levici by měla zajímat její německá alternativa. Proto by se mělo přemýšlet, jak se pokusit hledat s německými levicovými partnery (a bezesporu levicových struktur je tam více, nejen Die Linke) cesty, jak společně prosazovat levicové koncepce a vize na obou stranách společné hranice. To se ale zdá, z dnešního pohledu, jako spíše sen, ze kterého se možná ani nyní nebudeme chtít probudit. Je však třeba také zmínit, že ani za naší hranicí se nějaké tendence k přeshraniční diskusi, společné konzultace a diskuse o politických prioritách nejeví. Vypadá to, že i tam mají svých starostí dost.
Klíčová role Die Linke
Aby bylo možno hledat společné přístupy je dobré vědět, o co nyní v německé levici jde. A zde je role Die Linke dlouhodobě klíčová. V této straně od jejího samého vzniku v roce 2007, kdy se sloučila převážně východoněmecká PDS (Strana demokratického socialismu, transformovaná z původně vládnoucí SED v NDR a jejího členstva a příznivců) a WASG, především západoněmecké uskupení vytvořené z části levého křídla německé SPD a dalších levicových struktur a s podporou odborářů, v sobě nese tyto dva základní proudy – „východní“ a „západní“.
Během uplynulých let se strana vnitřně vyvíjela a měnila. Dnes již většina z jejích více než šedesáti tisíc členů do ní vstoupili po roce 2010. Také většina členů pochází ze západní části Německa. A co se týče věkové struktury, tak se v ní ukazují dně velké skupiny – ve věku do 30 let je to 20 % členstva a proti tomu je skupiny 17 % členů ve věku 61-70 let. Takže „mladí“ a „staří“ jsou přibližně stejně velké skupiny, mezi nimi je pak daleko slabší skupina 41-50 let jen s 9% podílem. Jde ale také o to, že toto věkové rozložení není rovnoměrné z hlediska geografie. Východní část je věkově starší a postupně se počet tohoto členstva přirozeným způsobem snižuje a není zde nahrazován dostatečným přílivem nových členů.
Celková německá populace je rozložena tak, že „východ“ tvoří její asi jednu čtvrtinu obyvatelstva. Die Linke si je vědoma, že členská základna se obnovuje a bude to o to důležitější v budoucnosti. Tato strana staví na působení jejích členů v občanských kolektivech, proto musí být masovou stranou. Stanovila si cíl do roku 2030 dosáhnout 100 000 členů, to znamená navýšení o polovinu současného stavu.
Ve východních spolkových zemích měla Die Linke vždy lepší výsledky ve volbách, její postavení bylo většinou jako druhá nejsilnější strana, výjimečně byla první (Durynsko 2019). Jenže spolkový výsledek závisí na získaných hlasech na „západě“. Bude-li zde průměrný volební výsledek cca 3 %, což podle současných průzkumů je realistické (a možná i v některých spolkových zemích docela ambiciózní), pak „východ“ musí mít průměrný výsledek nad 11 % (a to už dnes také není automatické), aby se podařilo straně dostat do Bundestagu překročením 5% volebního prahu a nespoléhat se tak na neplnohodnotné parlamentní zastoupení, které se odvíjí od získání tzv. přímých mandátů (zisk nejvyššího počtu hlasů ve volebním obvodě ze všech kandidátů).
Tyto tři přímé mandáty zachránily Die Linke parlamentní lavice v posledních volbách, ale je to trochu hra vabank. Podíváme-li se na výše uvedená čísla, pak je jasné, že Die Linke je v trvalém existenčním ohrožení jako celostátní parlamentní strana. A o tom vlastně poslední její sjezd byl – jak přežít na celostátní úrovni jako relevantní německá politická síla.
Zanechme ale aritmetiky. Vnitřní procesy v německé levici jsou daleko komplexnější. Pokud byly volební výsledky takové, že parlamentní existenci neohrožovaly, nebyly moc vidět a ani moc řešeny. Ona dualita ve straně (východ-západ) přetrvává. Jestliže „západní“ koncepce je spíše liberálně levicová, charakterizovaná v našich podmínkách termínem „moderní levicová strana“ (méně klasického socialismu a marxismu, více zájmu o práva menšin, rovnost a solidaritu s umírněnější kritikou kapitalismu, a především méně konkrétních úvah o jeho překonání), pak to, co charakterizuje druhý pohled, je tradičnější levicovost odvíjející se od klasických marxistických koncepcí.
Není proto překvapující, že těžiště vlivu a působení Die Linke je v západní části spíše ve městech, vzdělávacích centrech apod. s městskou populací. Tento trend se určitým způsobem projevuje i na východě, ale zdaleka ne s takovou intenzitou. Tady je stranické „rozložení“ více rovnoměrné na celém teritoriu. Zde je několik příkladů z posledních parlamentních voleb: Frankfurt n. M. (finanční centrum EU, tradiční (západo)německé velkoměsto) – Die Linke 7,2 % (předchozí volby 12 %), volební kraj jižně od Frankfurtu (tzv. Bergstrasse) – 3,1 % pro Die Linke. Významné multikulturní a vzdělanostní centrum (25 tisíc univerzitních studentů) Kassel – Die Linke získala 6,5 %; volební okres kousek od Kasselu – Fulda – 2,8 % pro Die Linke. Ve východní části lze vzít za příklad Lipsko – hlasy pro Die Linke 12,6 % (předchozí volby 19,5 %), Lipsko – okolí – 7,7 % (předchozí 14,7 %), Podkrušnohoří 7-8 %; Lužice (Bautzen) 7,8 % (předchozí volby 14,2 %). A to zdaleka není jediná stranická dualita. Dlouhodobě trvá napětí mezi dvěma „mocenskými centry“ – jedno je volené stranické vedení a druhým, velmi silným, je poslanecká frakce Die Linke v Bundestagu, která provádí mnohdy svoji vlastní politiku.
Stranické bloky
Ve straně se na sjezdu v podstatě vyjevily dva (ideové) bloky. První z nich je spojován se jménem Sahry Wagenknechtové. Ta po roce 1990 začínala jako mladá významná představitelka tzv. komunistické frakce v PDS. Jejím cílem bylo tvořivě rozvíjet socialistickou ideu. Nyní se posunula do pozice radikální kritičky německého politického systému, ale zároveň i do kritičky politiky Die Linke. Působí v antikapitalistické stranické frakci. Jednání sjezdu, kterého se kvůli nemoci neúčastnila, ukázalo, že téměř třetinu delegátů je možno považovat za volnou součást tábora, který je spojován s jejím jménem. Tato část sice nezískala žádný významnější post ve stranické struktuře, ale jeden ze tří přímo získaných mandátů patří poslanci S. Pellmannovi, který je také počítán do tohoto menšinového tábora.
Dnes asi nejviditelnější rozpor je ve vztahu k válce na Ukrajině. Sjezd sice vcelku jednoznačně vyjádřil podporu pozici německé vlády, ale zdaleka nešlo o jednoznačné rozhodnutí a také se vyjádřil proti dodávkám zbraní. Naopak neprošla kritika postojů NATO a EU, kdy v návrhu usnesení se hovořilo o podílu těchto dvou institucí na vzniku války. Tyto rozdílné pozice přetrvávají i po sjezdu a např. někteří představitelé Die Linke se vyjádřili proti dalším protiruským sankcím.
Výsledky sjezdu také nenašly plnou podporu u řady členů ve východních spolkových zemích. Domnívají se, že jejich názory, pozice ve společnosti a problémy strana dostatečně nezohledňuje. Sama Sahra Wagenknechtová dlouhodobě kritizuje stranu, že v ní působí „levičáci životního stylu“. Sama v roce 2005 uvedla: „Být marxistou znamená snažit se pochopit společnost z jejích ekonomických základů. Znamená to také nesmiřovat se s tímto kapitalismem a věřit, že socialistická alternativa je možná.“
Jak již bylo uvedeno, na sjezdu zvítězila koncepce druhá, více pragmatická, stále ale liberálně levicové politiky, kdy pokračuje trend ústupu od (tradičního) „socialismu“ k sociální spravedlnosti a ke gradualistickému ovlivňování kapitalismu, pro větší pochopení pro řadu kroků vlády. Strana byla ochotna potlačit v předvolebním boji kritiku jak SPD, tak i Zelených, aby byla brána jako strana „státotvorná“. Myšlenka vládní angažovanosti utrpěla volební porážku, kdy se úplně rozplynuly šance na jakýkoliv podíl na vládě s SPD a Zelenými a kdy tito před volbami „vysnění“ partneři pro část pragmatiků v Die Linke dali najevo, že o takovou spolupráci nemají zájem a naopak část původně voličů Die Linke, kteří najednou začali tápat, přetáhli na svoji stranu (podle zásady proč jít ke kováříčkovi, když je k dispozici kovář).
České souvislosti
Vrátíme-li se do českých poměrů, pak i politické subjekty, které se k Die Linke hlásily, některé i tím, že převzaly v logu tečku, kterou za svým názvem Die Linke používala, se k jejím dnes diskutovaným programovým cílům nijak nevyjádřily. Avšak i v naší společnosti existují názory a pozice, které nyní daleko viditelněji vystupují v německém prostředí. Válka na Ukrajině, její příčiny, názory na podporu Ukrajiny, role NATO a EU ve v měnícím se světě, energetická krize, modifikace tzv. zeleného údělu při nedostatku energetických vstupů atd.
V našich poměrech ale zdaleka nemáme tolik možností analyzovat z levicových pozic společenské procesy tak, jak to mají k dispozici v Německu například prostřednictvím velmi respektované a odborně vybavené Nadace Rosy Luxemburgové. Bohužel prostřednictvím její pražské reprezentace se o kvalitních výstupech nadace a jejím pohledu na německou levicovou scénu i na levicovou reflexi geopolitiky zatím dozvídáme málo.
Dlouhodobě více informací o Německu přináší aktivita Masarykovy demokratické akademie s Nadací Friedricha Eberta. Ovšem viděno prizmatem současné německé sociálně demokratické strany SPD, dominantní straně v levé části německého politického spektra. Berlínská centrála nadace Rosy Luxemburgové se podílela na analýze situace okolo Die Linke a pokusila se také formulovat některá doporučení k dalším politickým krokům. Byla na to soustředěna nejlepší sestava odborníků, které má nadace k dispozici a ta odvedla dobrou práci.
V těchto vývodech je mnoho inspirativního i pro české politické prostředí. A možná, že by to mohlo zajímat i ty české subjekty, které se tak vehementně hlásily k následování své německé inspirátorky. Myslím si, že tyto analýzy jsou hlubokou sondou do německé reality. Z mého pohledu je sice trochu „přikloněna“ k hlavnímu proudu v současné Die Linke (a také vidění ze „západu“), to ale ani v nejmenším nesnižuje její kvalitu.
V nejbližší době bude v Německu důležité, aby se hledaly nejen kompromisy, ale především se sbližovaly pohledy rozdílných táborů na klíčové otázky a strategické směřování německé levice tak, aby vznikla nová a vyšší kvalita levicové vize, kde by i nadále měla Die Linke hrát klíčovou roli. Nebude to asi úplně jednoduché, jak o tom svědčí různé hlasy, které v německém prostoru zaznívali a zaznívají, v období přípravy sjezdu, v jeho průběhu i po jeho skončení. Ty musí být slyšeny a o nich diskutováno. Příkladem těchto diskusí může být prohlášení tzv. komunistické platformy Die Linke z počátku července k požadavku společného postupu proti NATO a postsjezdové situace nebo nedávný názor socialistické platformy. Obě tyto platformy sice nejsou považovány v současné době za stranicky nejvýznamnější a relevantní v rozhodovacích procesech, ale mají nezanedbatelný vliv ve východních oblastech. Zdá se, že ty platformy, které byly s jednáním sjezdu spokojeny nyní necítí potřebu se okamžitě vyjadřovat, ale hluboké diskusi se nevyhnou. A jak připomněl Hans Modrow ve své „politické závěti“ adresované erfurtskému sjezdu: „Spolkové volby se na Východě nevyhrávají, ale naopak je tam můžete prohrát“. A současný německý levicový „východ“ má daleko blíže k politické realitě u nás, než většinový německý „západ“. Bez „východní“ levice ale nebude ani relevantní celoněmecká levice.
Pokud velmi stručně shrnu, v čem vidí analýza nadace Rosy Luxemburgové priority pro další cestu Die Linke, pak je to:
- Vybudování centralizovaného strategického vedení;
- Die Linke se musí zamyslet nad svou hlavní značkou socialistické strany spravedlnosti;
- dokáže-li se Die Linke odlišit jako strana systémové sociálně-ekologické změny a jako strana působící vždy ve prospěch míru, pak se může postavit na pozici strany sociální spravedlnosti;
- je naléhavě nutné čelit současným krizím kapitalismu kombinací sociální ochrany, plánu společenské transformace a provedení nezbytné systémové změny;
- základy změny musí být postaveny na koalici, v níž střední a dělnická třída stojí spolu v solidaritě;
- silné vazby se světem průmyslové práce, veřejných služeb a sociálních služeb, jakož i s emancipačními sociálními hnutími jsou předpokladem koalic;
- potřeba konkrétních vstupních projektů pro sociálně ekologické systémové změny a k nové mírové a bezpečnostní politice;
- Die Linke se musí stát se opět živou stranou řízenou členy;
- spojení tří funkcí levicové socialistické strany: místně ukotvená pečovatelská strana pro každodenní život, síla, která zasahuje do společenského diskurzu, a efektivní parlamentní aktér;
- socialistická strana potřebuje současné a nové chápání socialismu.
Analýza je zakončena touto myšlenkou: „Die Linke je naléhavě potřebná – ale aby tuto potřebu uspokojila, musí se obnovit.“
Co k tomu dodat?
Ilustrační foto: DIE LINKE, CC BY 2.0, via Wikimedia Commons