Ilona Švihlíková si všímá toho, že řada establishmentových ekonomů v Česku (vesměs pracujících pro banky) vidí recesi jako „řešení“. Kde mají tyto názory kořeny a k čemu povedou?
Recese v poslední době bývá od „ekonomů“ (což jsou kupodivu téměř výhradně lidé pracující pro banky) vnímána jako ideální řešení, které „vyřeší“ spoustu problémů české ekonomiky – vysokou inflaci a také údajné napětí na trhu práce. Například zde, ale příkladů je možné najít velké množství.
Tato „doporučení“ jednak reflektují, že většina těchto ekonomů dobře slouží zahraničním zájmům, nikoliv domácím, ale zároveň tento přístup reflektuje nikdy nepřekonané dědictví 90. let.
Možná se zdá přehnané vracet se téměř třicet let zpět, ale radost nad poklesem ekonomiky, nárůstem nezaměstnanosti, tlakem na pokles mezd (nejen reálně, ale i nominálně) se váže přímo k proslaveném výrokům „utáhneme si opasky“ (někteří určitě), a „odrazíme se ode dna“.
Je to skutečně déjà-vu, když si otevřu knihu od Miloše Picka (Stát blahobytu, nebo kapitalismus?), kde přesně popisuje léčbu hospodářskou depresí. Také v tomto případě popisuje vliv nákladové inflace (rok 1996), bezradnost hospodářské politiky a adoraci „šokové terapie“, tj. masivního stlačení agregátní poptávky (tj. i spotřeby domácností), aby se „obnovila rovnováha“. Marně Miloš Pick popisoval strukturální defekty české ekonomiky (které do značné míry stále přetrvávají), marně psal o tom, že restrikce je proti nákladové inflaci málo účinná (viz článek Rovnováha na hřbitově). Miloš Pick dále uvádí dopady na úspory domácností a samozřejmě i dopady na vlastnickou strukturu ekonomiky (kdopak to asi koupí ty malé pekárny či masokombináty, které již krachují?). Je to smutné čtení, které nás může vést k opakování sloganu „nic se nenaučili, nic nezapomněli“, ale za kterým není jen ekonomická negramotnost, akademické ukotvení neoliberálního fanatismu, ale také zcela jasně zahraniční zájmy.
Adorace propadu ekonomiky a všech s tím spojených sociálních důsledků je typická pro neoliberální a asociální myšlení. Je to velmi pohodlný myšlenkový koncept, který umožňuje jakýkoliv soubor problémů v ekonomice odkázat na to, že „zaměstnanci jsou rozežraní“, odbory nás vedou ke zkáze a „nikomu se nechce dělat“. Jistě nedá čtenáři moc práce přiřadit si k těmto výrokům i dané osoby českého ekonomického a politického života.
Nicméně, i když ekonomicky k posunu mezi našimi „elitami“ věru nedošlo, je zajímavé, že se tyto skupiny nebojí politických důsledků. Jako zářný příklad můžeme uvést desatero „proslulé dvojky“ Topolánek – Kalousek, viz např. zde.
Enormní vliv neoliberálních ekonomů, resp. jejich naprostá dominance v českém ekonomickém diskurzu, mě už po všech těch letech veřejného působení zas tak nepřekvapuje (známe své pappenheimské), ale absence domýšlení politických důsledků těchto rad může být dána:
- Navrhovatelé politické důsledky vůbec nedomýšlejí, resp. se domnívají, že český národ nemá protestní mentalitu (což je pravda) a že je na něm možné dříví štípat. Mohou se domnívat, že několik demonstrací vládou neotřesou a k žádným razantnějším postojům se česká společnost nevzepne.
- Protestující budou (a z určité části mediálního spektra již jsou) prezentováni jako agenti cizích zemí – viz roztomilý slovník ministra vnitra používající pojmy jako „ruský šváb“, což nás vrací někam do 50. let minulého století – a bude zde intenzivní politická a mediální snaha jakékoliv protesty delegitimizovat s tím, že musíme trpět za pluk Azov a Zelenského. Silný mediální tlak může protestující zastrašit, zejména pokud bude následovat oblíbená liberální kratochvíle, mediální lynč, který může být doprovázen například vyhozením z práce určitých protagonistů těchto protestních akcí.
- Rozšíření represe. Těžko se mi věří, že mohou být vládní představitelé tak „nevědomí“ vůči průzkumům, které ukazují rekordní nedůvěru vůči vládě (zde), spíše by to mohlo indikovat, že se spoléhají na represi, která se k nám žene i z EU (děkujeme paní Jourové za to, že je vždy na stráži těch pravých hodnot) v podobě cenzury, omezování svobody slova a vyhrožování těm, kteří si dovolí mít jiný názor než redaktoři České televize.
Podzimní vývoj ukáže, jaká varianta se prosadí. Mějme ale na paměti, že dramatický pokles životní úrovně se nebude týkat jen České republiky (i když zde vláda de facto žádná opatření ke zmírnění extrémních cen energií nezavedla), ale i dalších zemí. Předčasné volby v Itálii mohou být určitým předvojem, ale zároveň – a toho se obávám – také zkouškou toho, jak moc je byrokracie EU schopná a ochotná „hájit ty správné hodnoty“ proti svým vlastním občanům.