Historik Jiří Malínský se ve svém seriálu zaměřil na anatomii vzestupu a pádu moderní ČSSD. Čtvrtou část věnuje prvním projevům krize ve straně na vrcholu moci.
Pod tíhou moci
Bytnění struktur a počátek úpadku institutu členství
V letech 2006–2010 postupně v ČSSD narůstaly – podílově i absolutně – výdaje na volební kampaně. Vývoj jejich výše zpravidla nepřímo souvisel s vnitřním vývojem strany. V letech vnitrostranických krizí dosahovaly částky vkládané do voleb zvlášť enormní výše (v r. 2002 více než 150 mil. Kč, 2004 a 2010 přes 250 mil. Kč, r. 2009 rovněž více než 250 mil. Kč). V druhé polovině nultých let nového století se mimoto doposud lehký převis příjmů nad výdaji překlápěl do svého opaku (zatímco ještě r. 2006 přesahovaly příjmy výdaje, od r. 2008 začíná období schodkových stranických rozpočtů). Nemalou úlohu ve vývoji stranických financí sehrávaly také výsledky evropských voleb, v nichž očekávání Lidového domu značně převyšovala skutečně dosahované výsledky (nejvýrazněji v r. 2004). Těžkým otřesem vnitrostranických financí – v některých ohledech otřesem s důsledky až kvalitativně zlomovými – se však stalo až znemožnění mimořádných parlamentních voleb r. 2009 kontroverzním nálezem Ústavního soudu, aniž stát kdy vrátil politickým stranám peníze již vložené do právě probíhající a vrcholící volební kampaně. Přímým následkem vzrůstajícího nepoměru příjmu a výdajů bylo neúměrně se zvyšující zadlužení strany: k 31. 12. 2010 dosáhlo 312 mil. Kč a vysoce přesáhlo úvěrové možnosti akciové hospodářské společnosti českého sociálně demokratického hnutí Cíl. (ČSSD nebyla jedinou takto znemožněnou politickou stranou či hnutím.)
Nápor na stranické finance souvisel i s relativním volebním neúspěchem r. 2006 a potřebou zajistit pracovní místa čelným představitelům vládní skupiny. To vyžadovalo urychlené rozhodování, které bylo v rozporu s lhůtami ve stanovených jednacích intervalech nejen ústředního výkonného výboru, ale i předsednictva strany a šlo za hranice dobrovolné finančně nehonorované práce. Spolu s tím postupně vzrůstal význam a odpovědnost politického grémia a s ním úzce provázeného ústředního volebního týmu, který se stal zárodkem paralelní rozhodovací struktury zcela mimo kontrolní možnosti členstva a do značné míry i kontrolních orgánů ČSSD. Politolog Martin Polášek v této souvislosti konstatoval: „Není tedy překvapivé, že v situaci, kdy vývoj vyžaduje rychlou reakci, je orgánem, který činí rozhodnutí, Politické grémium.“
Ve dnech 23.–25. května 2007 se v Brně konal již zmíněný XXXIV. sjezd České strany sociálně demokratické. Jeho součástí bylo vytýčení a prosazování modernizačního projektu ČSSD; mimo předsedy strany Jiřího Paroubka se jím ve zvláštním vystoupení obíral i jeho poradce, vedoucí analyticko-politické sekce ústředního sekretariátu strany Oto Novotný. Navazoval – podle Paroubkových slov – na programovou modernizaci, kterou završilo předcházející kratičké Grossovo období (2004–2005) a XXXII. sjezd r. 2005, na němž byla schválena třetí redakce dlouhodobého (základního) programu strany i rozvrh jejího projednávání na úrovni okresních stranických organizací (toto sjezdové usnesení nebylo nikdy splněno a odsabotovaly je všechny krajské výkonné výbory). Paroubek ve svém pojetí navázal na nominační řeč z r. 2006, v níž mj. uvedl: „Mezi desítkami milionů korun stranického rozpočtu musíme najít finanční prostor pro takovou PR (public relations – JM) agenturu, která bude schopna spolupracovat s námi na vytváření správného obrazu strany a na tzv. krizovém řízení.“ (Tj. souhrn public relations, marketinku a návazně adekvátní prezentace nejlepších volebních výsledků v souvislosti zejména se staršími Špidlovými vývody.) Dlouhodobý (základní) program se měl stát východiskem tvorby střednědobých, volebních a akčních programů. Charakteristická Paroubkova věta „Není chybou, že někdy až příliš důvěřujeme v pozitivní účinnost státních zásahů do společenského života?“ byla nazývána ve sjezdových materiálech o dva roky později ideově-organizační modernizací. Proto měly být ve více či méně stálé gesci volebního týmu pod hesly zkvalitnění stranické práce a profesionalizace pracovníků strany v ústředním sekretariátu nově zřizovány odborné analytické sekce (fakticky však přetrval i nadále sekretariát odborných komisí a nově byla zřízena již dříve existující analytická sekce; mimo ně a přes ně působily tzv. modernizační týmy), byl položen důraz na mediální školení členů strany a předních kandidátů ve volbách všech stupňů a uvažovalo se i o zásadní reorganizaci ústředních odborných komisí a Masarykovy dělnické akademie, v níž se mělo v tomto duchu – zcela nevědomě – navázat na tradice prvorepublikové Vyšší školy socialistické práce). Posílení početně i odborně nedostatečně vybaveného členstva měla do značné míry nahradit formalizace a institucionalizace sympatizantů českého sociálně demokratického hnutí (s kontroverzním výsledkem a pominutelným ohlasem). Dobovým poměrně frekventovaným pojmem těchto spíše virtuálních reformátorů byl tzv. rebranding. Volební úspěch r. 2008, svým rozsahem a dosahem šokující nejen českou pravici, ale i samotnou ČSSD a její vedení, se zdál být praktickým výstupovým zhodnocením tohoto zejména blairistickým (neoliberalistickým, neoliberalizujícím) labourismem ovlivněného pojetí činnosti ČSSD.
Kombinace neustále frekventovanějších agend souvisejících s volbami všeho typu (největší slabinou polistopadového úsilí o demokracii v Česku jsou prakticky každoroční volby všech typů – komunální, od r. 2004 evropské, senátorské, poslanecké, od r. 2000 krajské a od r. 2013 prezidentské) spolu s dvouletými intervalysjezdových, krajských a okresních konferencí a výročních schůzí místních organizací nepočítaje aktivity blízkých organizací (základní Masarykova demokratická /do r. 2009 dělnická/ akademie, Svaz dělnických tělocvičných jednot, Sociálně demokratické ženy, Mladí sociální demokraté, Klub seniorů) vytvořily nepřehlédnutelnou živelnou změť přerůstající ve vnitrohnutevním životě do chaosu, ve kterém se mnohdy nevyznali ani funkcionáři okresní a krajské úrovně. To také spolu s takřka úplnou absencí znalostí sociálně demokratické identity a jejího historického rozměru prakticky znemožnilo pravidelné kontakty se Socialistickou internacionálou a Evropskou stranou sociálně demokratickou (zatímco před- a meziválečnou ČSSD na těchto úrovních zastupovali členové ústředního vedení Josef Hybeš, František Soukup, Lev Winter a Božena Betty Karpíšková, v poválečném exilu především Vilém Bernard /1909 – 1992/ po r. 1993 to byli pracovníci ústředního sekretariátu – zprvu zahraniční tajemnice, později zahraniční oddělení). Velkým problémem bylo i předávání a střídání ve funkcích, jež bylo přímo úměrné kvalitě osobních vztahů mezi předávajícím a nastupujícím při absenci příslušných vnitrostranických právních norem. A tak krok za krokem nastupoval a dominoval duchovně vyprahlý téměř úplně nepoučený formalismus, přepjatý byrokratismus a mocenský boj o posty všeho druhu. Strana, její členstvo i funkcionářství, žilo a žije z větší části i dosud ve virtuální realitě bojů a funkce a volitelná místa na kandidátních volebních listinách všeho druhu; volič je v tomto chápání praktické politiky vykázán do značně periferního postavení. Myšlení, na kterém je toto chování a jednání založeno, až bolestně připomíná absurdní poetiku předlistopadových okresních a krajských kremlů všeho druhu.
Kruh popisovaných absurdit zasahoval i do finančních agend a správy ČSSD. 31. prosince 2008 se ve zprávě tehdejšího ústředního tajemníka strany Ing. Jiřího Havlíčka (nar. 1976), obsahující údaje o finanční situaci strany k tomuto datu, uvádělo, že „Již dnes je zřejmé, že finanční situace umožní u voleb do PSP (Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky) 2010 vést jen nízkonákladovou kampaň financovanou z velké části z externích zdrojů (např. krátkodobý kontokorentní úvěr).“ Varovně vyznívaly, oslyšeny vedením strany, i četné varovné zprávy Ústřední kontrolní komise vedené Martinem Starcem (nar. 1962) (předsedou této komise byl podruhé v letech 2007–2011); Martin Starec v duchu jejích varovných závěrů vystupoval i na jednáních ústředního výkonného výboru. Politolog Martin Polášek při výkladu tohoto vývoje skutečných finančních poměrů nejstarší české politické strany dodal: „Spíše se proto domníváme, že vedení si bylo situace dobře vědomo, ale jako jediné řešení chápalo další nákladnou kampaň, která by díky volebnímu výsledku a přílivu finančních prostředků ze státního rozpočtu pokryla předchozí ztráty.“ (Kontokorentní účet dohodl podle dosažitelných informací bezprostředně před poslaneckými volbami r. 2010 tehdejší ústřední volební manager Jaroslav Tvrdík, nar. 1968.) Je nutné připomenout, že se tak dálo v době nejvyšších ročních příjmů ČSSD, ale také v čase plýtvavých a do značné míry neproduktivních (tj. voličsky i invenčně do značné míry sterilních volebních kampaní).
Zprvu se tento agendní – ale i politický – posun týkal volebních kampaní, postupně se však podle Poláškových poznatků rozšiřoval i do dalších oblastí vnitrostranického života a činností strany i hnutí: „Jistý posun ve srovnání s předcházejícím obdobím (před r. 2006 – pozn. aut.) je však v tom, že v druhé polovině prvního desetiletí tento orgán rozhoduje o čím dál závažnějších otázkách. Nejlepšími příklady tohoto jevu jsou hlasování o nedůvěře vládě v r. 2009, o němž rozhodlo pouze Politické grémium, a rozhodnutí o odvolání předčasných voleb v roce 2009, které nebylo dokonce učiněno ani s vědomím všech členů Politického grémia (případ Zdeňka Škromacha). Není v tomto směru podstatné, zda existovala předběžná dohoda o variantách postupu, zda byli další funkcionáři strany neformálně informováni, či že druhý z kroků definitivně rozhodl až poslanecký klub ČSSD. Klíčové je, že iniciativu mělo a k rozhodování se cítilo oprávněno Politické grémium samo.“ Centralizaci rozhodování – často v přímé reakci na bouřlivý vnitropolitický a na hranici dodržování stanov strany – dále urychlilo bobtnající prolínání a personální koncentrování funkcí stranických, národní legislativy a exekutivy (poslanecký a senátorský klub, předsednictví vlády, ministerská křesla, vedení obou parlamentních komor, váha krajských politických reprezentací) apod. Společným jmenovatelem těchto trendů bylo planění vnitrostranické demokracie a další minimalizace vlivu řadového členstva na chod strany.
V lednu 2007 síť orgánů až paralelně řídících stranu „doplnily“ jednak nový orgán (již zmíněný ústřední volební tým, vedený ústředním volebním managerem Jaroslavem Tvrdíkem), jednak blíže nevymezená značně proměnlivá síť poradců předsedy strany (jádro poradců předsedy tvořili zejména Jiří Vyvadil, nar. 1955, Michal Kraus, nar. 1957, Oto Novotný a Jan Mládek, nar. 1959; byl jím však krátce mj. i náhle zesnulý tvůrce dobově proslulého „blobu“ architekt Jan Kaplický). Sílící koncentrace voleb všeho druhu (komunálních, krajských, senátorských, poslaneckých, evropských), násobená vnitropolitickými otřesy České republiky (zrušení mimořádných parlamentních voleb ústavním soudem r. 2009) si vynucovala stálou připravenost. Uvnitř Lidového domu se hlavní oporou těchto orgánů postupně vytlačujících z řízení strany volené výkonné orgány politické (ústřední výkonný výbor, předsednictvo, politické grémium) především frekvencí svých zasedání (užší vedení ústředního volebního týmu zasedalo každodenně, širší 2–3krát týdně), stala politicko-analytická sekce obsluhující poradce předsedy strany a další odborné experty a jí podřízené politicko-analytické oddělení (značný vliv měl i zástupce volební agentury) a bezprostředně i předsedu Jiřího Paroubka.
Oproti předcházejícímu období, kdy tyto rozhodovací mechanismy byly soustředěny na rozhodování strany navenek, v druhé polovině nultých let pronikly i do vnitrostranického života a do řízení strany a programatických prací. Politolog Martin Polášek v této souvislosti upozorňuje, že toto „přelévání“ volených orgánů strany bylo složitějším jevem: „Tento efekt však nutně nebyl záměrem vedení nebo tvůrců projektu modernizace, resp. nebyl jím v rozsahu, který postupně získal. Byl spíše důsledkem konvergence původního trendu a nových záměrů, příp. definitivního prosazení některých záměrů starších, které dříve nenašly dostatečnou podporu.“ Důsledkem těchto trendů, kopírujících v mnohém především americkou stranickopolitickou zkušenost, se posléze stala neodvratná marginalizace relativně nepočetného „řadového“ členstva ČSSD a takřka nevratný úpadek tradičního kontaktního „agitačního“ pojetí volební kampaně a s ním i již konstatovaný pokles vnitrostranické demokracie a následně míry sebeztotožnění členstva se stranou (lze mluvit i o zárodečné fázi rozpadání se ČSSD v souvislosti se změnami mezigenerační krajiny – zejména pozvolným nástupem zejména mileniální generace).
Vyšehradská výzva
24. července 2009 byla zveřejněna především vnitrostranicky zaměřená VYŠEHRADSKÁ VÝZVA upozorňující na úskalí projevů tzv. marketinkového řízení volebních kampaní a ne zcela standardních způsobů při sestavování kandidátních volebních listin. Mj. se v ní uvádělo: „Často jsme i v naší straně přesvědčováni a utvrzováni v názoru, že ČSSD je obchodní společnost, o jejímž úspěchu na trhu voličských hlasů rozhoduje víc marketingová studie reklamní agentury než to, oč sociální demokracie usiluje. Jde tedy především o správně nafotografované plakáty, dobře vybraná místa pro billboardy a efektní hesla než o obsah těchto hesel a to, zda jsou v duchu těch myšlenek, které stály u zrodu naší strany. Bohužel tyto zásady platné pro úspěch v těch nejbližších volbách ovlivňují i vlastní život sociální demokracie. … V takové kampani je pak lhostejné, kdo má sociální demokracii zosobňovat. Původně demokratický princip primárek se zvrhává mnohdy v obchod o to, kdo bude na volitelném místě, který okres bude zastoupen na kandidátce výš, protože s budoucím poslancem jsou spojena nejen lukrativní místa pro asistenty, ale i další posty, kde lid vykonává svou kontrolu i vůli prostřednictvím dobře placených straníků.“ Hlavními iniciátory dokumentu, který vzbouřil veřejné mínění země, byli především poslanci Karel Šplíchal (nar. 1946) a Zdeněk Jičínský (1929–2020), novinář a publicista Jindřich Beránek (nar. 1934), filozof a myslitel Erazim Kohák (1933–2020), přírodovědec a dlouholetý expředseda Masarykovy dělnické akademie Miloslav Suchánek (nar. 1942), ale i dlouholetí Paroubkovi odpůrci jako poslanec a děčínský krajský politik Jaroslav Foldyna (nar. 1960).
Dokument především ve vnitrostranickém prostředí vyvolal poměrnou velkou, ale také značně rozporuplnou odezvu. Předseda strany Jiří Paroubek zaujal k němu vyčkávavý postoj, vysloviv s jeho některými argumenty svůj souhlas a zdůrazniv v dovětku svého vyjádření, že hlavním a základním zdrojem síly strany je její členstvo a sympatizanti. Doložil dále, že bude usilovat o to „aby žádný člen strany neměl pocit, že nemá šanci zúčastnit se na tvorbě její politiky, protože na to stačí samy marketingové agentury.“ Oligarchizující tendence v ČSSD však už tehdy silně zakotvily a je otázkou, nakolik bylo v silách ústředního vedení tuto skutečnost změnit a nakolik si ji opravdu připouštělo.
Programatické aktivity strany kolem roku na přelomu prvního a druhého desetiletí nového století se koncentrovaly v návaznosti na třetí redakci dlouhodobého programu z r. 2005 a na z tohoto základu vycházející přípravu oborových koncepcí nazývaných oranžové knihy. Modelový příklad ORANŽOVÉ KNIHY ŠKOLSTVÍ týmu kolem stínového ministra školství Jiřího Havla (1957–2012) se svým modernizačním projektem soustředil především na volební boj (tzv. elektoralistické zaměření). Politologové Radek Buben, Kateřina Merklová a Vilém Novotný upozornili na toto zaměření následujícími slovy: „Zde je potřebné říci, že aktivity týkající se této problematiky směřovaly spíše do oblasti volebního boje jako celý projekt Paroubkovy modernizace než do rozvoje expertních kapacit strany.“ Relativně nízká úloha politických stran plyne podle jejich názoru a výzkumů z neokorporativistického rázu akademické komunity s výslovným vyloučením politických stran z akademické půdy (stanoveno vysokoškolským zákonem z r. 1998). Značnou váhu má i problematické – a současně značně nejisté – zúročení těchto snah na tomto poli, respektive skutečnost, že zhodnocení výsledků, ale často i samo praktické provedení těchto změn výrazně přesahují časový rozměr volebního období. Souvisí s tím i – při značné fragmentárnosti akademického prostředí – minimální prostor pro dosahování většinových konsensuálních věcných shod i vnějškově odborná povaha této oblasti školských (vzdělávacích) dílčích politik. (Na ORANŽOVOU KNIHU ŠKOLSTVÍ navázaly další oranžové knihy zpracované většinou ústředních odborných komisí; doprovázela je setkávání s návaznou částí sympatizantů a členů strany; knihy byly oponovány členy nejužšího vedení ČSSD, zejména Jiřím Paroubkem, Lubomírem Zaorálkem, Milanem Urbanem za aktivního spolupůsobení odborných pracovníků Lidového domu Zdeňka Trojana (nar. 1936), Oto Novotného a Karla Zemka, případně i dalších poradců předsedy strany Jiřího Paroubka a předsedů ústředních odborných komisí; oranžové knihy se posléze staly východiskem volebního programu strany r. 2010 a dalších programatických prací.)
Předchozí části:
- Promarněná příležitost. Polistopadová ČSSD předevčírem, včera a dnes (anatomie vzestupu a rozkladu strany Lidového domu) 1. část
- Promarněná příležitost. Polistopadová ČSSD předevčírem, včera a dnes (anatomie vzestupu a rozkladu strany Lidového domu) 2. část
- Promarněná příležitost. Polistopadová ČSSD předevčírem, včera a dnes (anatomie vzestupu a rozkladu strany Lidového domu) 3. část
Ilustrační foto: Zákupák, Public domain, via Wikimedia Commons