Fejeton Adama Votruby na kontroverzní téma politické korektnosti se ptá, zda změníme svět tím, že změníme to, jak pojmenováváme jeho problémy?
Téma politické korektnosti dnes vzbuzuje silné vášně. Jedni ji zaníceně obhajují, jiní odmítají. Když se svého času vyjádřil tajemník pana arcibiskupa Milan Badal kriticky na adresu politické korektnosti, věnovaly mu levicové aktivistky vášnivé zvolání, že politická korektnost je nástrojem pravdy.
Ve chvíli, kdy toto psaly, lhaly. Lhaly, neboť jistě věděly to, že politická korektnost je zacílena na změnu reality, nikoliv na její popis. Věděly, že politická korektnost vychází z předpokladu, že diskriminace je zakódována v jazyce. Pokud změníme jazyk, změníme i realitu.
U nás jsme byli svědky toho, jak začalo být označení Romové upřednostňováno namísto staršího výrazu Cikáni s odůvodněním, že tento výraz je hanlivý. Lze to považovat za hezké gesto, když se označení určité národnostní skupiny přizpůsobí sebepojmenování v jejich vlastním jazyce. A není to mimochodem zdaleka jediný případ svého druhu na světě. Němci začali používat pro Lužické Srby označení Sorben místo staršího Wenden, v Americe bylo během jedné generace nahrazeno označení indiánského kmene Siouxové (původně hanlivé pojmenování z jazyka sousedního kmene) jejich vlastním výrazem Lakotové.
Přesto se nelze ubránit určitým pochybnostem. Výraz Cikán nebyl primárně výrazem hanlivým, bylo to běžné označení určité skupiny. Jsou Romové, kteří se za Cikány hrdě označí a odmítají, aby byl tento výraz považován za nevhodný. Patří k nim i jedna moje známá ze severních Čech. Jiná moje romská přítelkyně mi zase řekla: “Mně dřív slovo Cikánka nevadilo, ale teď mi vadí, protože jsem zjistila, že je hanlivé, učili nás to ve škole.” Je zřejmé, že nevhodnost tohoto výrazu je teprve konstruktem aktivistů, kteří chtějí Cikánům pomoci tím, že je přejmenují. Představu o hanlivosti musí za tímto účelem vnutit “bílým” i Romům.
Snaha vylepšit skutečnost tím, že se jedno slovo nahradí jiným, je ovšem věčná a v žádném případě se netýká pouze etnických skupin. Slova, která jsou spojená s přízemní realitou, jsou nahrazována výrazy, které zní dost hogo fogo na to, aby mohla nepříliš honosnou realitu decentně přikrýt. Ze “starých” lidí se tak stávají lidé “starší” a následně “senioři”, ze “sekretářek” jsou “asistentky”, z “vedoucích” “manažeři”, aniž by to něco změnilo na podstatě samé. Už v prvorepublikovém románu Saturnin si doktor Vlach stěžuje, že švec si už neříká “švec”, ale “výroba obuvi”. Samostatnou kapitolou by byly výrazy spojené s funkcemi lidského těla. Důvodů, proč se taková slova ujímají, je více. Zájem prodat staré zboží v novém obalu, snaha patřit do lepší společnosti, atd.
Tím samozřejmě není řečeno, že v mezilidských vztazích nemá být místo pro obyčejnou slušnost. Říci druhému větu, která se ho bezdůvodně dotkne, je projevem hulvátství. Své kamarádce bych nikdy neřekl, že je Cikánka, jestliže jí to vadí, ačkoliv mě samotnému zní takový výraz mnohem půvabněji než Romka.
Potíž s politickou korektností není v tom, že chce po lidech slušnost. Politická korektnost se brání pojmenovat určitou pravdu jakýmikoliv výrazy v obavě z toho, že pravda by mohla někomu uškodit. Jsou prostě věty, které nelze říci ne proto, že by byly nepravdivé (nepravdy se říkají pořád a nikomu to nevadí), ale protože jsou politicky nekorektní. Kdo takové věty říká, nebývá označen za lháře, je označen za fašistu nebo rasistu.
Například věta, že imigranti z odlišnějších kultur se v průměru integrují hůře než lidé z blízkých kultur, je bezpochyby pravdivá. Raději ji však neříkejte před nikým, kdo je politicky korektní. Můžete ho však potěšit jinou pravdivou větou: “Když máme dva imigranty – jednoho z blízké kultury a jednoho ze vzdálené, nemůžeme dopředu říci, který z nich se bude lépe integrovat.”
Zajímavý příklad německé korektnosti uvádí politik a spisovatel Thilo Sarrazin. V devadesátých letech začala být v Německu problémem kriminalita Romů přicházejících z Rumunska. Když jeden státní zástupce prohlásil, že specializované klany Romů představují největší problém, označil to předseda romské rady za “rasistické podsouvání a čirou propagandu”, problém chudoby se podle něj nesmí etnizovat. Ve své reakci se však, jak si všímá Sarrazin, pečlivě vyhnul tomu, aby popřel pravdivost situace. Protestoval pouze proti jejímu pojmenování. Německá společnost takový přístup akceptovala. Kdo by psal v souvislosti s kriminalitou o Romech, byl by označen za rasistu. Novináři tak sáhli raději k výrazu “rumunské bandy zlodějů”.
Podobný příklad s tragickými důsledky bychom našli v bývalé Jugoslávii, dokonce před vynálezem sousloví politická korektnost. Od konce 60. let se stalo tabu mluvit o problémech národnostního soužití Albánců a Srbů na Kosovu. Zjednodušeně řečeno: Reálné incidenty namířené proti menšinovým Srbům nemohly být pojmenovány, neboť by to zavánělo velkosrbským nacionalismem. Jedním z důsledků tohoto tabu byla pozdější válka v Kosovu. Situaci tady důkladně provětral až muž, který tzv. pojmenoval věci pravými jmény. Jmenoval se Slobodan Milošević.
Pro politickou korektnost je příznačné, že zužuje prostor pojmenovatelného. Věda, umění i prostá mluva lidová mají naopak tendenci hranice jazyka rozšiřovat. Vytvářejí nová pojmenování, aby byl jazyk pestřejší a více způsobilý pojmenovávat skutečnost, v níž žijeme. Tuto zužující vlastnost politicky manipulativního jazyka vystihl George Orwell v románu 1984. Čtenáři si jistě vzpomenou na větu o newspeaku – jediném jazyku na světě, jehož slovní zásoba se neustále zmenšuje.
Dnešní politická korektnost je tak projevem mocenského boje i kolektivní neurózy. Je to úzkostnost ve vztahu k pojmenování určitých jevů. Buď se věří v to, že nevyřčené problémy neexistují, nebo se argumentuje tím, že pojmenování jistých problémů některým lidem ubližuje. Ten, kdo nechce neurózu sdílet, je vystaven agresivním reakcím, protože on je ten zlý. Možná někdo věří, že se lze prolhat k pravdě podobně, jako se někteří propíjejí do střízlivosti.