Milan Daniel komentuje vztah mezi kvótami a odporem k nim a podporou kroků a politiky, které vedou k vznikání migrace a uprchlictví.

Velká část české, ale i slovenské, polské a maďarské veřejnosti bruselské kvóty na přijímání migrantů hlasitě odmítá a jejich vnucování prostřednictvím sankcí pro ni znamená ignoranci národní suverenity a odlišného názoru. Brusel se naopak ohání unijním právem, které stojí na rozhodnutí, jež schválili ministři vnitra členských států EU na jednání Rady Evropské unie dne 21. září 2015.

O kvótách, jejichž smyslem mělo být ulehčit státům postiženým fatální vlnou migrace, se diskutovalo již dlouho před uvedeným datem. EU se jimi nesnažila řešit problém ilegální migrace (skutečných uprchlíků byla ve vlně jen menšina), ale její důsledky pro cílové země.  Charakteristickým rysem  veřejné debaty přitom je, že se směšují pojmy migrant a uprchlík, třebaže jde o dvě odlišné kategorie. Zatímco migraci  (většinou ekonomickou) mohou státy s ohledem na unijní směrnice regulovat svými zákony, pro uprchlíky platí Úmluva o právním postavení uprchlíků, jejímž účastníkem je i Česká republika. Ta je proto samozřejmě pro stát právně závazná.  A je dobře, že tomu tak je, přestože norma z padesátých let zcela nereflektuje změněnou situaci.

Mezi migrantem a uprchlíkem je rozdíl

Ke směšování migrantů a uprchlíků přispívá skutečnost, že jde často o obtížně oddělitelné kategorie. Lidi vyhání z jejich domovů nejen války, diktatury, náboženské a jiné pronásledování, ale stále častěji i nesnesitelné životní podmínky, např. sucho a hlad. Pomíjení  těchto skutečností je znakem sobectví a nedostatku solidarity. Česká veřejnost bohužel většinou problémy těchto lidí nevnímá a tyto cizince bezohledně odmítá , aniž by se seriózně zabývala možnostmi řešení  jejich situace.

To druhé, tedy hledání a zvláště realizace skutečných řešení se bohužel neděje především na úrovni EU. Přinejmenším účinná rozvojová pomoc EU těm zemím subsaharské Afriky, které trpí zhoršujícími se životními podmínkami, by mohla problém zmírnit. Aktuální stav je však takový, že většina (nedostatečné) rozvojové pomoci končí na kontech zkorumpovaných místních politiků. Stejně tak militantní a agresivní politika EU je ve spojení s NATO, ovládanou zbrojařskými lobby, zdrojem konfliktů, jež generují exodus obyvatel z jejich domovů. V některých  případech (např. v Libyi, kde byl během agrese NATO zničen největší světový zavodňovací projekt) jde o přímé spojení destrukce  podmínek pro normální život a faktické vyhnání místních obyvatel.

Pro veřejný diskurs v České republice je příznačné, že zatímco migrace lidí, kteří riskují cestu do Evropy v naději na lepší život vadí, migrace amerických vojáků, již s poníženým souhlasem české vlády vedené sociálními demokraty bez omezení korzují Českem směrem na východ, nevadí. Jsou lidé, kteří konvoje NATO, organizace, do níž ČR vstoupila s rozbombardováním Jugoslávie,  dokonce vítají jako “záruku demokracie”.  Jsou to možná titíž, kteří “zásadně” odmítají uprchlíky, jež americká armáda rekrutuje z místních obyvatel po celém světě.

Rozumný člověk nemůže v dnešním světě nebýt proti nekontrolované migraci. S důsledky opačného přístupu se západní Evropa potýká již řadu let a pro tamní společnosti představuje destruktivní faktor. Český stát by měl přijímat k trvalejšímu pobytu jen takové lidi, kteří pro něj budou znamenat přínos. O pomoci skutečným uprchlíkům, by se však vůbec diskutovat nemělo, měla by být samozřejmostí. Uplatnění kvót je však spíše nedůstojným aktem naprosté bezradnosti.  Cesta, kdy lidé ze svých naprosto odlišných kulturních a náboženských poměrů a bez jazykových a odborných kompetencí přijdou do Evropy s tím, že ta bude povinna je respektovat a živit, je slepá, zásadně špatná. Tou nejlepší možností je umožnit jim žít důstojný život v jejich vlastních domovech.

V čem je problém?

Kdyby armáda bruselských úředníků skutečně chtěla, jistě by mohla přijít ve zdrojových zemích migrace s účinnými a masivními rozvojovými programy mírové pomoci. V čem je problém? Na těch nevydělají banky tak dramaticky, jako na finančních a vojenských operacích spojených  se zlodějskou těžbou energetických a dalších surovin a ekonomickým vysáváním.

A v tom je bohužel jádro pudla.

Služebná česká vláda se v důsledku nerozhodnosti svého sociálně demokratického premiéra pohybuje mezi dvěma břehy – na jedné straně  je politika EU svázaná se zájmy jež ovládají NATO, na druhé straně averze většiny obyvatel, kteří bohužel – ale pochopitelně – vidí daleko vice následky, než příčiny migrace.  Přesto však podvědomě vnímají,  že mezi “zásadním” odmítáním uprchlíků a reálnou politikou cosi silně skřípe.  Tragické je, že se hněv a pohrdání veřejnosti neobrací vůči skutečným původcům migrace, ale vůči spoluobčanům, kteří nešťastníkům v dobré vůli pomáhají.

Vláda a většina hlavních sdělovacích prostředků tuto dichotomii živí. Podporují stav, kdy se nic fakticky neřeší, ale už neukazují prstem na toho, kdo tento stav vyvolává a působí.

Česko není žádný superstát. Nic mu však nebrání v tom, aby hlasitě prosazovalo jak v rámci Unie, tak v rámci údajně obranného společenství politiku míru, dialogu a solidarity a nenechala se nutit k tomu, aby tuto solidaritu vztahovala pouze k obětem politiky, na které se sama servilně podílí.  Smutné je, že to nedělá jako “jako” levicová vláda. Svou ne-politikou tak jen připravuje půdu pro něco mnohem horšího.