Ekonom Michael Kroh uvádí na pravou míru téma budoucnosti: co je průmysl 4.0, jak bude vypadat a jaké může mít dopady na práci?
Téma čtvrté průmyslové revoluce, nebo také Průmyslu 4.0 patří v dnešní turbulentní době k těm, která ještě nevytěsnil Trump, migranti, teroristé či Putin a podobná vděčná mediální témata. Vyjadřují se k němu odborníci nejrůznějších oborů, stejně tak i politici. A je to věru pestrá směs názorů, nezřídka naprosto protichůdných. Převládají katastrofické scénáře o vysoké nezaměstnanosti doprovázené chmurnými předpověďmi o vyhlídkách penzijního systému. Korunu jim nasadil čerstvý ministr financí Pilný, který by důchodce nechal pracovat snad až do smrti nebo v krajním případě svěřil péči rodiny, protože podle něj na penze v budoucnu nebude.
Soudě podle těchto výroků, nebudou to naše děti a vnuci mít zrovna lehké. Namísto optimistických předpovědí o volném času jako největším bohatství člověka (Marx) tady máme chmurnou vizi celoživotní dřiny bez naděje na náležité zaopatření ve stáří nebo o nic lepší vidinu života bez práce. Má to být tak padesát na padesát a vybrat si mezi těmito nevábnými variantami bude věru přetěžký úkol, nehledě na to, že podle autorů předpovědí to stejně rozhodne trh.
Všechno toto nekvalifikované plácání o něčem, o čem je jen málokdo schopen vyjádřit něco smysluplného, má na svědomí původně marketingový produkt ambiciózních německých průmyslníků prezentovaný pod názvem Průmysl 4.0 (čtvrtá průmyslová revoluce) v roce 2011 na světové výstavě CEBIT v Hannoveru. Produkt to byl úspěšný, protože okamžitě připoutal pozornost profesionálních i amatérských prognostiků a samozřejmě také politiků. Dá se s trochou nadsázky říci, že kdo se v poslední době nezabýval digitální revolucí, jako by nebyl. Logickým výsledkem překotného procesu implementace myšlenky o komplexní digitalizaci společnosti do různých strategií, volebních programů i dobře míněných teoretických zobecnění je také množství nesmyslů a planého fantazírování.
Konec namáhavé práce?
Prvním nesmyslem, kterým se chci zabývat, je oblíbené tvrzení, že realizace čtvrté průmyslové revoluce bude znamenat konec namáhavé fyzické práce. Nic ale není vzdálenějšího realitě. Namáhavá fyzická práce, která mohla být zlikvidována či alespoň zmírněna, byla řešena již v předchozích etapách druhé a třetí průmyslové revoluce. Představa, že veškerou práci převezmou roboti, je i s vyhlídkou na několik desetiletí iluzorní. Navíc roboti jsou produktem třetí průmyslové revoluce a v současné době se jen zdokonalují.
Předmětem Průmyslu 4.0 není robotizace, ta už tady probíhá mnoho let. Je to digitalizace procesů ve všech sférách společnosti. Čtvrtá průmyslová revoluce tedy není primárně zaměřena na fyzickou práci, ale na informační toky. Nenahrazuje tedy dělníky, ale v ohrožení jsou, jak podotýká Tomáš Tožička (Deník Referendum 30.5.2017) spíše méně kvalifikované střední vrstvy – „bílé límečky“. A já dodávám, že právě ti, kteří dnes zajišťují přenos a uchovávání ústních a písemných informací, případně obchod s nimi, tedy například pracovníci dnes rozšířených call center, účetní (s výjimkou auditorů a daňových poradců, ale i těm práce značně ubude, pokud se udrží EET), různí dispečeři, zprostředkovatelé atd. Naopak určitě poroste potřeba programátorů a dalších IT specialistů. Sníží se i počet prodavaček v hypermarketech, už dnes jsou v nich samoobslužné pokladny. Velkou neznámou je ovšem počet úředníků. V počátcích hromadného nasazení osobních počítačů jsme naivně doufali v jeho pokles, nicméně pravdou je pravý opak. Podobně iluzorní se mohou stát sny o kamionech, autobusech či vlacích bez řidičů. Experimentálně se to již zkouší, nicméně po první nehodě způsobené selháním software se dá předpokládat, že prvotní nadšení rychle opadne.
Roboti a služby
Podobně je pro nás těžko představitelné, že většinu služeb budou vykonávat roboti. Ti se stanou významnými pomocníky (mnohde již jsou), ale člověka nemohou plně nahradit. Svěřili byste se třeba do péče robotovi – kadeřníkovi, masérovi, fyzioterapeutovi? Spíše byste pravděpodobně strpěli číšníka – robota či automatizovaného manipulátora se zbožím apod. Zde se projevuje nejen technická možnost svěřit nějakou činnost robotovi, ale i ochota lidí tak učinit. Tuto skutečnost ovšem technokratické prognózy neberou na zřetel.
K objasnění výše uvedeného dodávám ještě jeden příklad. Představme si, že jsme se ocitli v roce 2030, kdy má být dle strategií už všechno úplně jinak. Dojde k banálnímu problému, který se masově objevuje během každé zimy – prasknutí vodovodní přípojky. Přes internet nahlásíme poruchu do automatického informačního centra, které bez lidské obsluhy zajistí opravu. Jestli někdo očekává, že přijede auto plné robotů, bude nepochybně zklamán. Přijede podobně jako dnes parta kopáčů s krumpáči a sbíječkami, doprovázená malým bagrem, a po ní technici, kteří vymění prasklé šoupě. A tak podobně budou probíhat i další činnosti ve službách.
O mnoho lépe to nevypadá ani v dalších odvětvích, kde se ještě stále vyskytuje namáhavá práce – v zemědělství a ve stavebnictví. Teoreticky si sice lze představit práci zedníka – robota řízeného na dálku přes počítač, ale především tam, kde jde o „suché“ procesy. Robota se zednickou lžící pracujícího s maltou na dešti si zatím opravdu představit nedovedu. Masové nasazení robotů mohou komplikovat i zpřísňující se nároky na ochranu životního prostředí a šetrný způsob obhospodařování půdy.
Zkrátka, fyzické práce se asi nikdy nezbavíme a je otázkou, zda by to bylo ku prospěchu rozvoje lidstva. A předchozí text již vyvracel i druhý nesmysl, podle kterého bude existovat početná armáda „nepotřebných“ lidí. Vždyť i ty roboty musí někdo vyrobit, naprogramovat, seřizovat a opravovat. Vznikne spousta nových pracovních míst spojených s digitalizací, s vytvářením, provozem a zabezpečením datových sítí. A ani ti málo kvalifikovaní kopáči, pomocné stavební profese či zemědělští dělníci nepřijdou zkrátka. Představa, že do dvaceti let se svět převrátí vzhůru nohama, je vzdálená od reality.
3D tisk jako kvalitativní změna
Jednu potenciálně kvalitativní změnu však zaznamenat můžeme. Nejedná se však o roboty, ale o tzv. 3D tisk, jehož princip je znám už tři desítky let. Není ještě příliš rozšířen, jeho možnosti jsou však obrovské. Už dnes je možné „vytisknout“ nejen přesné díly do strojů a zařízení, ale i zubní náhrady, sošky či čokoládové cukrovinky. 3D tisk se uplatní všude tam, kde má přednost kvalita, přesnost a přizpůsobení se individuálním potřebám zákazníků před rychlostí a masovostí. Digitální revoluce zde může navíc přinést klíčovou změnu ve vztahu dodavatel – odběratel. Nic totiž nebrání tomu, aby kvalifikovaně (a v jistých limitech) jednající zákazník mohl zadat do výroby přesné parametry žádoucího výrobku, který zařízení následně vyrobí na CNC strojích či 3D tiskárnách.
Samozřejmě nepůjde o čiré fantazírování, ale o vlastní výběr z existujících materiálových a technických možností a jejich tvůrčí dotvoření v procesu komunikace mezi potenciálním odběratelem a řídícím IT systémem. Každý výrobek tak bude vlastně originálem splňujícím přesně požadavky spotřebitele. Tato varianta však koneckonců směřuje k zásadní změně fungování výrobních podniků, které by musely mít vybavení na kusovou výrobu a vysoce efektivní automatické linky na velké série by postupně směřovaly do šrotu. Vidíme zde jasné příčinné souvislosti: velkosériová výroba je určena pro anonymní, ne zcela poznatelný globální trh, a vyžaduje síť obchodních zprostředkovatelů – nositelů hromadné nabídky vůči kupujícím a poptávky vůči výrobcům, současně však také aktérů reklamy a manipulace potenciálních spotřebitelů; naopak přímé spojení výrobce a spotřebitele vede ve svých důsledcích postupně ke kusové individualizované výrobě připomínající dobu dávno minulou. V prvním případě je při standardní kvalitě rozhodujícím faktorem cena, závislá na úsporách z rozsahu, tj. na sériovosti, v druhém případě je to shoda mezi požadavky spotřebitele a schopností automatizovaného zařízení je splnit.
Relokalizace a budoucnost průmyslové výroby
Výše uvedené schéma, které známý ekonomický rebel českého původu Milan Zelený nazývá deglobalizací či glokalizací (relokalizací), však zdaleka nezruší průmyslovou velkovýrobu. Roboti a 3D tiskárny přece musejí být samy z něčeho vyrobeny, někdo musí vyrobit a dodat součástky či materiál. Individuální výroba součástek a polotovarů, ze kterých se dají postavit robotické systémy jako sofistikované stavebnice, by nebyla obecně efektivní. Zde se vyplatí velkosériovost, mnohonásobné opakování jednoduchých operací. Nicméně můžeme zde registrovat novou podobu vztahu velkovýroby a kusové výroby: průmyslová velkovýroba by měla v budoucnu sloužit především jako technická základna pro inovačně založenou střední a menší výrobu. Bude zásobovat veřejná inovační centra, bude jejich prodlouženou rukou bez ohledu, zda bude zestátněna nebo zůstane částečně či úplně v soukromých rukou. Předložené dnes ještě téměř nepředstavitelné schéma vztahu velkovýroby a malých podniků může znamenat ve vzdálenějším budoucnu podstatné snížení, až faktický zánik dnešní dominance globálních monopolistů a jejich financiérů – velkých bankéřů a burzovních brokerů.
I z tohoto důvodu je dobře, že se o nové fázi vědeckotechnické revoluce začíná diskutovat. Jde o pokračování procesů, kterých si všiml už v 60. letech a pokusil vytěžit v oblasti společenských věd tým okolo profesora Radovana Richty. Nebylo by od věci si jejich závěry znovu osvěžit a pokračovat tam, kam jim tehdejší technologické a společenské poměry neumožňovaly dohlédnout. Jsou to procesy dlouhodobější a zásadnější, než jsou schopny zachytit současné strategie založené většinou extrapolačně a příliš technokraticky, navíc omezené příliš krátkým časovým horizontem. Pokud dobře využijeme dnešní relativní svobody bádání, těžko dosažitelné pro Richtu a jeho tým, mohli bychom se brzy dočkat kvalifikovanějších a ve svých společenskovědních interpretacích odvážnějších prognóz. Pak by snad ubylo neodborného plácání o něčem, o čem řečník má jen mlhavé představy.