Jaroslav Bašta píše ve svém komentáři o tom, jak v dnešních mediálních podmínkách splývá informování veřejnosti s činností tajných služeb.
Někdy mi připadá, že tvůrce našich dějin (ať už je jím kdokoliv) se při psaní scénáře shlédl v metodě absurdního dramatu a předvádí nám, že v tomto světě už je možné úplně všechno. Zejména hlavní postavy představení nikdy nezůstanou těmi, jimiž se zdáli být v úvodním dějství. Z hrdinů se stávají opovrženíhodní padouši, a z padouchů se před očima jako motýl z ohavné kukly líhnou přísliby nové naděje. Konec jedné historické epochy a nový začátek tak vypadaly téměř vždy.
Asi je to logický důsledek vrozené polarity západního myšlení, že se všechny ideje a touhy dříve či později změní ve svůj pravý opak. Na počátku pádu té (jak jsme se tehdy domnívali) temné poloviny bipolárního světa stála touha po životě v pravdě, se kterou přišel sovětský disident Andrej Sacharov. Protože se s touto myšlenkou ztotožnil Michail Gorbačov, který přestal hájit systém postavený na lži, starý svět se zhroutil a optimisté ohlašovali konec dějin a příchod nového liberálního ráje. Pesimisté se naopak báli znovuprobuzení odvěkých konfliktů, bipolaritou přidušených. Jako vždy měli pravdu.
A pravda samotná z té přemíry svobody a nadšení zašla na úbytě. Německým slovem loňského roku se stalo slovo postfaktický, v USA by na podobný titul určitě aspiroval termín fake news. Označují podobné jevy – není vůbec důležité, zda události nebo tvrzení, o nichž zpravodajské služby nebo televize či noviny informují se opravdu staly, případně se informace opíraly o ověřitelné zdroje. Bohatě stačí, když to vyvolá zájem a hlavně emoce. K tomu, aby se západní svět ideově převrhl z nohou na hlavu, stačilo opravdu málo. Jedna migrační krize, jedno referendum a prezidentské volby v USA.
Vyvrcholil tím více než desetiletí trvající pokles sledovanosti médií hlavního proudu. Ta nejprve pozdě zareagovala na nástup nových médií a pak se rozhodla tento hendikep vyrovnat tím, že se spojila s částí politické elity a zvolila silové řešení. Přestala své diváky, posluchače a čtenáře informovat a začala je vychovávat, aby si je udržela. Zkrátka místo zpráv jim začala servírovat názory svých politických sponzorů (a někdy i své) a přesvědčovat je, že jen tento typ informace je politicky korektní. Výsledkem se zcela logicky stala další ztráta vlivu i financí.
Momentálně tento proces dostal skutečně absurdní formu. V mnohých státech, ale i u velkých mediálních společností vznikají útvary, které budou určovat pravdivost či nepravdivost informací. Převedeno do lidské řeči, nyní vládnoucí politická elita a s ní spojená média hlavního proudu bojují o svůj monopol na lhaní, protože nestranně a pravdivě informovat nedokáží. Navíc nejsou z dlouhodobé perspektivy schopna se uživit, takže jejich další existence je možná jen s pomocí financování ze strany státu, kterému budou sloužit.
Nová mesaliance
Nejhorším aspektem této situace je, že nejen z vnějšího pohledu, ale kvůli politické logice fungování systému, začíná připomínat totalitní propagandu. Stále větší roli ve zpravodajství médií hlavního proudu totiž začínají hrát tajné služby. Dochází k jakési mesalianční konverzi – informace pocházející (či údajně pocházející) ze zpravodajských služeb dodávají důvěryhodnost názorům médií hlavního proudu a politikům s nimi spojených, a naopak, nezanedbatelná část aktivit tajných služeb je koncipována s cílem budoucího zveřejnění v médiích.
Současná aféra se zprávou o vydíratelnosti zvoleného prezidenta D. Trumpa to ilustruje více než výmluvně. Počínaje genezí jejího vzniku a konče přístupem špiček současných amerických tajných služeb. V červnu loňského roku zadali někteří členové vedení Republikánské strany úkol vypracovat diskreditující zprávu o napojení D. J. Trumpa na Rusko (později se k financování připojilo i vedení Demokratické strany).
Úkolu se ujal vysloužilý britský rozvědčík Christopher Steele, který pod diplomatickým krytím pracoval v Moskvě v bouřlivém začátku devadesátých let (1990 – 1993). Velmi se osvědčil, svou reputaci odborníka na Rusko si udržel až do roku 2006, kdy byl přizván k vyšetřování otravy Alexandra Litviněnka (tento moment považuji z hlediska současné aféry za klíčový). V roce 2009 MI 6 opustil a začal pracovat v soukromé zpravodajské agentuře, kterou založil. Podílel se na vyšetřování korupce ve FIFA a již jako soukromník spolupracoval s FBI.
Nu, byla to právě FBI, kdo jeho zprávu pro americké odpůrce D. J. Trumpa obdržela a považovala za nutné s ní seznámit i budoucího prezidenta. Osud zveřejnění samotné zprávy v médiích se podobá příběhu zveřejnění videa o řediteli Jindřichu Forejtovi, jen místo gaunerů ho prodávali politici. Asi proto, že jde o stejný žánr – politickou pornografii. Divoká historka z Moskvy mi svým stylem trochu připomíná ty nejurážlivější výroky A. Litviněnka na adresu ruského prezidenta Vladimíra Putina. Steele nejspíše převzal Litviněnkovy ruské zpravodajské a desinformační zdroje, takže se nedivím, že se teď skrývá.
Protože se brzo ukázalo, že 35 stránková zpráva vysloužilého britského špiona obsahuje nepřesnosti a kontakty spolupracovníků zvoleného amerického prezidenta s ruskými tajnými službami (tzv. pražská stopa) nejdou prokázat, musely svou troškou do mediální štvanice přispět americké zpravodajské služby. Povyprávěly o kontaktech ruského velvyslance Sergeje Kisljaka s Trumpovým bezpečnostním poradcem Michaelem T. Flynnem po vyhoštění 35 ruských diplomatů. Výsledkem jejich jednání sice byla zdrženlivost ruského prezidenta Vladimíra Putina v přijímání odvetných opatření, nicméně mainstreamová média i americké služby to vnímají spíše jako doklad proruské politiky D. Trumpa.
Když se vrátím k začátku své úvahy, mohu konstatovat, že situace po volbách v USA ukazuje, že v době internetu tradiční média rychle ztrácejí svoji politickou moc. O svou autoritu a morální kredit již nenávratně přišla. Budou se proto zoufale bránit, takže přichází období restrikcí, represí, útoků na svobodu slova a ostrakizace nositelů jiných názorů. Připravme se na to a nenechejme se zastrašit.