Expert na Blízký východ Jan Kondrys odhaluje pozadí kurdského referenda za nezávislost v Iráku, které bylo vyhlášeno na 25. září. Proč k tomu došlo a jaká rizika referendum obnáší?
S tím, jak se přibližuje datum konání referenda o nezávislosti iráckého Kurdistánu, jež bylo ohlášeno na 25. září, začínají stále naléhavěji doléhat otázky, co strůjci tohoto referenda v čele s prezidentem Regionální vlády Kurdistánu (irácko-kurdské autonomie) Masʽúdem Bárzáním svými kroky vlastně sledují? A co referendum ve svém důsledku bude znamenat pro obyvatele těžce zkoušené země, jejichž přechodná jednota postavená na bázi společného boje proti zlu jménem Islámský stát se pomalu, ale jistě začíná drolit pod vlivem účelově povzbuzovaného etnického, konfesionálního a kmenového partikularismu?
Kurdové jsou na Západě často vnímáni prismatem největšího národa na světě bez vlastního státu, jenž jim byl upřen v důsledku intrik kolonialistů a jenž jim dnes upírají utlačovatelské státy, v jejichž hranicích se neblahým řízením osudu ocitli rozděleni.
Jakkoliv tento zjednodušující romantizující pohled ignoruje značnou politickou i kulturní diverzitu mezi kurdskými komunitami v jednotlivých zemích, jakož i vnitřní rozpory mezi skupinami Kurdů žijících na území každého ze čtyř jimi obývaných států (Turecko, Sýrie, Irák, Írán), nezávislost iráckého Kurdistánu se dlouhodobě zdá být pouze otázkou času a na první pohled logickým krokem.
Bárzání hraje vlastní hru
Region se od podzimu 1991 těší faktické autonomii (formálně stvrzené ústavou z roku 2005) a v politicko-ekonomické rovině si vydobyl značnou míru nezávislosti na centrální irácké vládě v Bagdádu. Přesto jde ze strany Bárzáního o krajně nezodpovědný krok, v němž coby zkušený intrikán hraje především o cenné politické a ekonomické body pro sebe a své blízké, přičemž rukojmím v této nečisté hře mu jsou Iráčané obecně a iráčtí Kurdové zvláště.
Pravděpodobnost, že by protřelý politik Bárzáního formátu skutečně věřil tomu, že po vítězství v referendu (o němž není pochyb) vyhlásí samostatný stát Kurdistán a tento stát se etabluje jako 194. plnohodnotný člen OSN, se limitně blíží nule. Vyhlášení Kurdistánu objektivně brání tři hlavní faktory a) vleklá politická krize a vnitřní rozepře zásadního charakteru mezi iráckými Kurdy, b) problém určení hranic nového státního útvaru a nesouhlas Bagdádu s konáním referenda jako takového, c) absence mezinárodní legitimity za situace, kdy se globální hráči staví k referendu přinejlepším rezervovaně a na regionální úrovni se proti jeho konání zvedá vlna odporu.
Ekonomické problémy a referendum jako „řešení“
Iráckému Kurdistánu se do značné míry vyhnuly násilnosti, do nichž upadl Irák po americké invazi a svržení režimu Saddáma Husajna v roce 2003. Mezinárodní společenství dlouhou dobu ke kurdské autonomii vzhlíželo s nadějemi, že v jejím rámci bude možné vybudovat ekonomicky prosperující, stabilní a demokratické či alespoň na místní poměry relativně solidní společenství. Ekonomický zázrak se však nekonal a peníze z ropné renty šly především do kapes kmene Bárzání a lidí z vedení vládnoucí Demokratické strany Kurdistánu (KDP). Zadluženost Irbílu se v současnosti pohybuje v desítkách miliard dolarů, zaměstnanci veřejné správy dostávají své drasticky snížené platy se zpožděním a vyhlídky na ekonomické ozdravení jsou mlhavé.
Ekonomické obtíže doprovází vleklá politická krize mezi KDP a Vlasteneckým svazem Kurdistánu (PUK), druhou z největších formací iráckých Kurdů. Regionální parlament je nefunkční a Bárzání setrvává v prezidentském úřadě, aniž by k tomu měl od roku 2013 legitimitu. Svým diktátorským a kleptokratickým stylem vlády čím dál více připomíná zimbabwského vůdce Roberta Mugabeho a některé další nechvalně proslulé postavy třetího světa. Nespokojenost Kurdů se svojí reprezentací povážlivě stoupá a pro Bárzáního je referendum, jež se mu podařilo prezentovat coby věc národní cti, utilitárním prostředkem k posílení vlastní pozice.
KDP i PUK, ač jinak nesmiřitelní rivalové, kteří spolu v devadesátých letech svedli bratrovražednou válku, jež přinesla tisíce obětí, se obě za referendum hlasitě berou. Proti jeho konání za současných podmínek se veřejně vyslovují pouze menší formace typu hnutí Gorrán a Islámské skupiny Kurdistánu (KIG) poukazujíce na nepřipravenost regionu na unilaterální vyhlášení nezávislosti.
Odpůrci referenda jsou ze strany KDP a jejích podporovatelů označování za zrádce, íránské kolaboranty, jsou zastrašováni a je jim nevybíravě vyhrožováno. Oficiální kurdští islámští představitelé dokonce hlasování pro samostatnost prezentují coby náboženskou povinnost. Ač je evidentní, že se nespokojení Kurdové v referendu z důvodu prestiže většinově za nezávislost postaví, podmínky, v jakých se uskuteční za standardní nelze označit ani s notnou dávkou tolerance.
Otazníky nad hranicemi a problém legitimity referenda
Další problém představují nejasnosti kolem hranic případného nového státního útvaru. Podle článku 140 irácké ústavy měly být teritoriální spory mezi kurdským regionem a centrálním Irákem vyřešeny do konce roku 2007, to se ovšem nestalo. Kurdové naopak v rámci boje proti Islámskému státu dosáhli významných územních zisků v etnicky smíšených oblastech provincie Ninive, a především v na ropu bohatém Kirkúku, kde lokální arabské a turkmenské obyvatelstvo nese kurdskou nadvládu se značnou nelibostí.
Zvláště Turkmeni se obávají perzekuce ze strany Kurdů, přičemž tento pocit není z historického hlediska zcela neoprávněný. Pro spravedlnost je však třeba dodat, že nemalá část sunnitských Arabů ze severního Ninive by raději volila příslušnost ke Kurdistánu na základě sdílené sunnitské identity oproti setrvání pod kuratelou šíity ovládaného Bagdádu. Irácká vláda v čele s premiérem Hajdarem al-Abádím plánované referendum na sporných územích jednoznačně odmítá a poukazuje na jeho nelegálnost. Zda se na těchto územích referendum nakonec uskuteční, či nikoliv, zůstává otázkou. Vedle právních a politických překážek mu brání i celá řada technických problémů spojených s hlasováním.
V neposlední řadě je zde potom problém s mezinárodní legitimitou nového státu. Regionální vláda Kurdistánu udržuje dlouhodobě paralelně kvalitní politické a ekonomické vztahy jak se Spojenými státy, tak s Ruskou federací, ani jedna z mocností však pro Bárzáního kroky nejeví přílišnou dávku pochopení. Jak Američané, tak Rusové okolo celé záležitosti našlapují velmi opatrně. Američané dokonce vyjádřili preferenci zachovat „jednotný, federální, stabilní a demokratický Irák“ a ministr zahraničí Rex Tillerson se začátkem srpna v telefonickém rozhovoru snažil neúspěšně kurdského vůdce přesvědčit k odložení referenda.
Hlasování a regionální sousedé
O poznání ardentnější odpor však vyjadřují regionální sousedé předpokládaného státního útvaru.
Sýrie, v jejíž hře o budoucí uspořádání bude kurdská otázka hrát významnou roli, vyjádřila „pouze“ oficiální nesouhlas, Írán razantně varoval před vážnými dopady, jež by konání referenda následovaly. Nejhlasitěji však protestuje Turecko doufajíc, že se mu situaci nakonec přeci jen podaří zvrátit. Ankara přitom udržuje s Irbílem úzké vztahy a Bárzání je jedním z mála kurdských politiků, o něž se turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan dosud spolehlivě opíral. Ústy svého mluvčího Erdoğan vyjádřil „respekt k irácké teritoriální a politické integritě“ a zaujal jasné stanovisko, že Ankara jednostranně vyhlášený Kurdistán nikdy neuzná.
Turecko se nepochybně obává případného dopadu nezávislosti iráckých Kurdů na separatismus Kurdů v Turecku, svoji roli hraje i podpora tureckých chráněnců z řad irácké turkmenské menšiny. Celá záležitost je pro Erdoğana extrémně nepříjemná, neboť eminentně stojí o zachování dobrých vztahů s kurdskou autonomií a doufá, že díky spojenectví s Bárzáním získá v prezidentských volbách v roce 2019 na východě Turecka hlasy konzervativních Kurdů, kteří odmítají politickou agendu Strany pracujících Kurdistánu (PKK). Pro Irbíl je z druhé strany ekonomická spolupráce s Ankarou životně důležitá. Lze očekávat, že se Erdoğan ještě na poslední chvíli bude snažit Bárzáního přesvědčit, aby od referenda upustil.
Zda se referendum nakonec opravdu uskuteční, případně co po jeho konání bude následovat, bude jisté již během několika týdnů. Jeho načasování i zjevná nepřipravenost napovídají, že Bárzáního skutečným cílem je získat mocný nástroj, s nímž bude moci dále vydírat Bagdád a zároveň umlčí stále hlasitější opozici na vnitrokurdské scéně. Reálně však při případném vyhlášení nezávislosti Kurdistánu hrozí nastat ozbrojený konflikt těžko odhadnutelné intenzity s pravděpodobným zapojením sousedních států. Mnohem více se tak jedná o nezodpovědnou hru zdiskreditovaného politika, než o legitimní cestu utlačovaného lidu k naplnění snu o sebeurčení, bezpečnosti a prosperitě.
Tento článek byl publikován v rámci mediální spolupráce s webem Rebuildsyria.cz, který se zaměřuje na Sýrii a Blízký východ.