Komentovaná reportáž Veronika Sušové-Salminen z poznávací cesty po Estonsku a Lotyšsku.

Estonsko a Lotyšsko se staly letos cílem naší krátké dovolené ve formě „road tripu“. Objíždíme okruh kolem obou zemí. Z Tallinnu do Narvy, z Narvy do Tartu, z Tartu do lotyšského Cesis a z Cesis do hlavního města Lotyšska Rigy. A nakonec přes pobřežní silnice z Rigy do estonského Pärnu a odsud zase do Tallinu a zpátky do Finska. Je to sice pořád poznání povrchní, ale něco se i z takové cesty dá poznat.

Pobaltské země nepatří mezi až tak populární destinace. Na místních silnicích jsme potkali cizince jenom spoře – občas nějaký Němec, Polák nebo autobus s finskými turisty v případě Estonska. V Rize jich bylo o poznání více, ale přesto daleko méně, než je člověk zvyklý z Prahy (kde je to už spíš extrém).

Pobaltí jako civilizační pohraničí

Celá oblast Pobaltí patří k místům, které lze nazvat křižovatkou dějin nebo civilizačním pohraničím či pomezím. Protínaly a stýkaly se zde nejrůznější kulturní a politické vlivy, které ovlivnily celkové poměry dvou místních malých národů – Estonců a Lotyšů. Oba dnes čítají pod dva miliony lidí – Lotyšsko má asi 1,9 milionů a Estonsko 1,3 milionů obyvatel. A z nich asi 25 % tvoří ruská diaspora.

Od raného středověku na baltské pobřeží pronikali vnější vlivy a hráči – středověká obchodní společnost Hanza, němečtí rytíři-misionáři, Dánové, Švédi, Poláci a samozřejmě rovněž Rusové z nedalekého Novgorodu, Pskova a nakonec také z Moskvy. Všechny lákal v Pobaltí především obchod.

Místní obyvatelé se spíš přizpůsobovali vnějším vlivům, než aby samostatně utvářeli svůj vlastní osud v podobě státního útvaru. A tak byly obě země pod vládou Hanzy, livonských rytířů a Dánů, potom dlouhou součástí mocné švédské říše, a nakonec pod vládou ruských imperátorů. Krátké období skutečné nezávislosti mezi válkami vystřídal nedobrovolně SSSR.

Na každého z těchto najdete v dnešním Estonsku a Lotyšsku svoje připomínky: pravoslavné kostely a kláštery, včetně těch staroobřadnických, ale také ruské nápisy připomínají 200 let ruské (a skoro 50 let sovětské nadvlády). Naopak zříceniny hradů a cihlové gotické kostely, některé z nich pořád (hlavně v Lotyšsku) katolické, připomínají doby, kdy zde dominovali řádoví rytíři. Útulné malé zámečky, obklopené alejemi líp nebo dubů s hospodářstvím, připomínají dlouhá století, kdy k vládnoucí třídě patřili němečtí šlechtici. Ti se stali pilířem petrovského Ruska, loajálními byrokraty, vojáky a dalšími činiteli, kteří na skoro 150 vtiskávali ruské říší její moderní charakter. Spolu s nimi se Pobaltí jako západní periferie říše stalo mediátorem modernizace a přemostěním mezi západní Evropou a Ruskem.

A konečně jsou tu nehezké bytovky z bílých cihel, špatně udržované paneláky ve východním Estonsku a v Lotyšku, tovární komíny, opuštěné fabriky a vybydlené domy, které vzpomínají na časy sovětské nadvlády a industrializace, ve které hrál člověk především roli nástroje pro “vyšší cíle”.

Ovšem ne všechno se dá svést na starší dějiny jako břímě pro dnešní generace. Špatné silnice v Lotyšsku a jen místy v Estonsku, prázdné výrobní haly a vybydlené domy nejsou jen dědictvím sovětské vlády či německého válečného ničení. Jsou taky památníkem vývoje posledních 25 let. Obě země prošly složitým obdobím v podobě hluboké recese, demografického propadu a radikálně neoliberálních receptů, podle kterých se v Pobaltí budovala novodobá státnost.

Místní dějiny se dají jen těžko chápat bez pojmu osídlování nebo kolonizace. Nejprve se jednalo o kolonizaci ze Západu, která pobřeží Baltu uvedla do světa západního křesťanství. Napřed do katolického a později do toho luteránského. Jen okrajově se sem dostával o trochu později pravoslavný vliv.

Už zmíněná pobaltská německojazyčná šlechta byla vesměs tvořená potomci německých a také švédských kolonizátorů, kteří sem přicházeli od 11. století. Východní sousedé dlouho o Pobaltí jevili jen strategický, ne osídlovací zájem, takže do roku 1917 tu nejen platilo stále dost “místních privilegií” odlišných od dalších částí ruské říše, ale byla tu i poměrně malá skupina Rusů a ne moc silné pokusy o rusifikaci (ta spíš odpovídala jinému pojmu rusinizace – v podobě institucionální centralizace ve druhé polovině 19. století.)

Ruské okno do Evropy

Narva na severovýchodě Estonska se dá bez váhání označit za původní ruské „okno do Evropy“, což byl hlavní důvod, proč jsem ho vybrala jako jednu z našich zastávek. Dávno před tím, než dal Petrohradu poetickou přezdívku básník Alexander Puškin, snažili se moskevští carové Ivan III. a po něm Ivan IV. (v 15. a v 16.století) získat přístup k Baltu právě u Narvy. Svědkem těchto dlouhých snah je místní mohutný hrad (v nynější podobě ze 17. století, fakticky už řádový) nad řekou i opevnění na druhé straně řeky s ruským městem Ivanogorodem. Ivanovi IV. se na čas podařilo Narvu a její vstup k moři získat, k radosti především anglických kupců, kteří v této dobyvačné snaze Moskvu dlouhodobě podporovali. Narva nakonec Rusku připadla, ale až na začátku 18. století.

Dnes je Narva jen stín zašlé obchodní slávy, i když na určitém strategickém významu neztratila. Na vině jsou především německá vojska za druhé světové války, která původní město téměř srovnala se zemí.

Současné město je příkladnou ukázkou stalinské a post-stalinské poválečné rekonstrukce s důrazem na industrializaci. V podstatě je Narva jedno velké a málo udržované sídliště s typickými cihlovými nebo panelovými domy. Většina z nich tu stojí s opraskanou omítkou, promočenými spodky, ale vesměs s novými euro-okny. Z asi 96 % tu žijí Rusové, takže estonštinu neslyšíte jinde než tam, kde je povinná. Jak mi řekl jeden z místních Rusů, „vnucená“ (ale o tom později).

Hned v sousedství hradu, který je vedle radnice jedinou dochovanou starší památkou města, stojí Most přátelství, který Narvu spojuje s ruským Ivanogorodem. Na obou stranách se hrdě třepetají v pobaltském větru vlajky Estonska a Ruska, zatímco most připomíná velkou klec. Ze všech stran je obšancovaný vysokým plotem a na obou jeho koncích celníci kontrolují auta, kamiony i obyčejné chodce při vstupu do Ruska či Shengenského prostoru. Tady hranice platí, bere se smrtelně vážně, i když přes ní přecházejí hlavně Rusové z jedné nebo druhé strany řeky.

“Opravdové Estonsko”: Tartu

Kontrastem ruskojazyčné Narvy je nepochybně druhé největší estonské město Tartu. Tady zní estonština zcela suverénně a ruština ji doplňuje spíš omylem nebo jako potvrzení výjimky. Mnozí Tartu považují za opravdové estonské město – to platí ve srovnání s Tallinnem s jeho 46 % ruskojazyčnou menšinou či s Narvou, kde ruština i ruská kultura zcela dominuje. Útulné a opravené centrum univerzitního města připomíná dost klasicistní architekturu Petrohradu, který se ale inspiroval, jak známo, v Itálii a v Holandsku. Paradoxně mi mladý Estonec nadšeně vysvětloval, že dnešní snahou Tartu je stát se městem, který se podobá holandským městům…jen jsem si pomyslela, proč nikdo ve středovýchodní Evropě vlastně nechce být „sám sebou“?

Z Tartu se pohodlně dostanete do sousedního Lotyšska, kde si jako všude v EU hranice sotva všimnete. Snad jen kromě té jazykové. Zatímco nás Estonec v Tartu, trošku ve stylu „staršího bratra“, varoval před špatnými silnicemi v Lotyšsku, hned po překročení hranice se daleko spíš místní silnice mohutně opravují. Kromě dálnice do Rigy, která byla horší verzí některých úseků D1, kde se vám snaží vytřepat duši z těla, zbytek okresek (těch je v Pobaltí většina) byl v obstojně dobrém stavu. Ovšem to, že dostala země zabrat, a to opakovaně tu poznáte. Veřejný sektor se evidentně teprve vzpamatovává z posledního uragánu, který dostal v rámci post-transformační Velké recese, která měla v Lotyšsku (na rozdíl od šťastnějšího Estonska) podobu de facto státního bankrotu…

V Rize

Lotyšské hlavní město Riga, kdysi jedno z nejvýznamnějších měst švédské říše, je dnes největší město v Pobaltí a stojí za návštěvu nejen díky slavné secesní architektuře, která se lehce může vyrovnat Vídni. Historické centrum připomíná svým pořád středověkým duchem Prahu, i když stářím domů a stylem je pozdější. Za předěly historického centra, které skoro jako všechna evropská historická města, patří turistickému průmyslu, který je vyprazdňuje a vzdaluje od místní kultury, najdete tu méně estetickou realitu: neudržované paneláky, omlácené dvojpatrové domy z 19. století ještě s lotyšsko-ruskými reklamami ze začátku století na omítce; kousek opodál ohavné cihlové garáže pamatující aspoň Brežněva, trolejbusové depo…a z toho prostorově neuspořádaného „salátu“ (ne)stylů (jak řekl můj manžel) prostě pochopíte, že jste – bez jakéhokoliv hanlivého smyslu slova! – spíš ve východní Evropě než v té západní či střední.

Poznáte to ale i jinak. Jestli totiž je v něčem hranice mezi evropským západem a východem opravdu viditelná, je to pohled na (některé) místní důchodce nebo staré lidi. To, že se nemají ve stáří moc dobře, poznáte na nevalném oblečení, špatné obuvi, ztrhaných tvářích i ze snahy si třeba prodejem jablek ze zahrádky přilepšit hodinami stání u supermarketů nebo silnic. Tyhle scény jsou k vidění nejen v Pobaltí, v Maďarsku, na Slovensku i v Česku, ale také v Rusku.  Pro samou transformaci se na tyto lidi, kteří už nemohli nové společnosti nabídnout nic nového (či se v to prostě věřilo) nebo dokonce až moc připomínali čerstvě odvrženou minulost, jaksi zapomnělo…Tohle platí v Pobaltí zvlášť (ale nejen) pro ruské přistěhovalce. Ale o tom až v dalším dílu.

(Pokračování příště)