Přečetli jsme: Janis Varufakis představil možnosti nové hospodářské inovace, která by mohla vládám v zajištění likvidity nezávisle na bankách a trhu s dluhopisy a snad i otevřela cestu k Novému Bretton Woodu. Jaký příslib představují fiskální peníze?
Řecký ekonom a bývalý ministr financí Janis Varufakis píše, že západní kapitalismus už nemá moc posvátných krav. A je na čase jednu z nich zpochybnit: nezávislost centrálních bank od zvolených vlád.
Logika, proč svěřit monetární politiku plně do rukou centrálních bank, je dobře známá: politici, kteří budou během volebního cyklu nadměrně sváděni k tomu, aby vytvářeli více peněz, představují riziko pro ekonomickou stabilitu. Je pravda, že progresivní křídla vždy namítala, že centrální banka nemůže být skutečně nezávislá, protože její autonomie od zvolených úředníků znamená navýšení závislosti na finančnících, které by údajně měly hlídat. Ale argument ve prospěch odsunutí měnové politiky z demokratických politik od 70. let převažuje.
Dáme-li stranou politickou kontroverzi, pak nezávislost centrální banky je založena na ekonomickém axiomu: že peníze a dluh (nebo úvěr) se dají striktně oddělit, píše dále Varufakis. Dluh – například takový vládní či firemní dluhopis, který je nakoupen a prodán za cenu, která je funkcí inflace a rizika bankrotu – může být obchodován na domácím území. Peníze, na druhé straně, nemohou zbankrotovat a je to prostředek, spíše než objekt, směny.
Důsledky financializace
Jenže tento axiom už neplatí. S růstem financializace se staly komerční banky stále více závislými jedna na druhé kvůli krátkodobým půjčkám, které jsou nejčastěji kryté vládnímu dluhopisy tak, aby mohly financovat své denní operace. Tato likvidita získává známé vlastnosti: je to prostředek směny a uchovatel hodnoty, stává se formou peněz.
A zde je háček: jak banky vydávají více mezibankovních peněz, finanční systém potřebuje více vládních dluhopisů, aby byl nárůst krytý. Rostoucí nabídka mezibankovních peněz podporuje poptávku po vládním dluhu – nikdy nekončící cyklus, který vytváří vlny likvidity, nad nimiž má centrální banka jen malou kontrolu.
V tomto úžasném novém finančním světě se nezávislost centrální banky stává zbytečnou, protože peníze, které vytváří, reprezentují klesající podíl celkové peněžní zásoby. S růstem mezibankovních peněz, které jsou kryty vládním dluhem, se fiskální politika stává hlavním faktorem, který určuje množství skutečných peněz, které „mažou“ moderní kapitalismus.
Ve skutečnosti, čím nezávislejší je centrální banka, tím větší roli má fiskální politika v určení množství peněz v ekonomice. Například, v eurozóně, německá přísná fiskální politika vytváří nedostatků dluhopisů země, což omezuje jak Evropskou centrální banku v její kapacitě zavést politiku kvantitativního uvolňování, tak schopnost komerčních bank vyprodukovat více mezibankovních peněz. Peníze a vládní dluh jsou nyní tak propojeny, že analytická báze pro autonomii centrálních bank zmizela.
Fiskální peníze
Samozřejmě, že pokus dostat ministerstvo financí a centrální banku pod jednu střechu by politiky vystavilo obviněním z toho, že se snaží dostat své špinavé ruce na páky monetární politiky. Ale další odpověď na novou realitu se nabízí: nechte centrální banky, ale dejte vládám větší slovo v domácím vytvářením peněz – a tak i skutečně větší nezávislost od centrálních bank. A to vytvořením paralelního platebního systému, založeného na fiskálních penězích, nebo přesněji, peníze kryté budoucími daněmi.
Jak by fiskální peníze fungovaly? Na začátku by si žily na platformě digitálního daňového úřadu, používaly by se existující daňová čísla fyzických osob či firem. Kdokoliv s DIČ v zemi by obdržel zadarmo účet spojený s tímto číslem. Jednotlivci a firmy pak budou moci dodat úvěr na tyto účty tím, že převedou peníze ze svého normálního účtu, stejně jako když dnes platí daně. A udělají tak před placením daní, protože stát jim zaručí, že zničí za rok 1 080 euro z dlužných daní za každých 1 000 euro převedených dnes – efektivní roční úroková sazba 8 % vyplacená těm, kteří budou ochotni platit své daně předčasně.
V praxi to řekněme takto: 1 000 euro bude převedeno na účet s DIČ, vydá se osobní kód (PIN), který může být použit pro to, aby se úvěr 1 000 euro buď převedl na cizí účet, nebo na zaplacení budoucích daní. Tyto časově označená budoucí daňová eura, nebo fiskální eura, mohou být držena rok do splatnosti, nebo být použita k placení plateb jiným daňovým poplatníkům. Aplikace chytrých telefonů nebo i vládou vydávané karty mohou transakce ulehčit a virtuálně budou nerozeznatelné od jiných transakcí, včetně těch, které zahrnují peníze centrální banky.
V tomto uzavřeném platebním systému, když se budou fiskální peníze blížit splatnosti, daňoví poplatníci, kteří je nebudou mít, po nich zvýší poptávku. Aby se zajistila životaschopnost systému, pak ministerstvo financí bude kontrolovat celkovou nabídku fiskálních peněz, použije efektivní úrokovou sazbu, aby zaručilo to, že nominální hodnota celkové nabídky nikdy nepřekročí procento národního příjmu, nebo celkových daní, podle toho, co se dohodne legislativně. A k zajištění plné transparentnosti, a tedy i důvěry, by mohl blockchainový algoritmus, navržený a dohlížený nezávislým úřadem, vypořádávat transakce ve fiskálních penězích.
Jaké jsou výhody?
Výhod fiskálních peněz je nespočet. Poskytly by zdroj likvidity pro vlády, které by tak obešly dluhopisový trh. Omezilo by to rozsah, v němž vládní půjčování podporuje kreaci mezibankovních peněz, nebo by alespoň donutilo finančníky, aby ukotvily část svých mezibankovních peněz v uzavřeném, domácím fiskálně peněžním systému, čímž by minimalizovaly šoky z náhlého úniku kapitálu. A tím, že by konkuroval platebnímu systému bank, by snížil náklady poplatků, které zákazníci aktuálně platí.
Skutečně by díky blockchainové technologii fiskální peníze byly zcela transparentním veřejným platebním systémem bez transakčních nákladů, který by byl společně monitorován občany, kteří se v něm účastní.
Fiskální peníze jsou i politicky atraktivní. Vlády by mohly používat jakýkoliv přebytek v peněžní nabídce, aby přispěly na účet rodinám v nouzi, nebo zaplatit za veřejné práce, což by se líbilo progresivcům. A konzervativcům by se mohl líbit systém, který by znamenal značnou daňovou úlevu pro ty, kteří by vládě pomáhali vytvářet fiskální peníze, aniž by zasahovali do role centrální banky ve stanovení úrokových sazeb.
Potenciální nadnárodní výhody fiskálních peněz jsou také významné. Například: fiskální peníze by pomohly Řecku odolávat zásahům věřitelů v roce 2015 a bylo to v srdci mého plánu, jak se vypořádat s predátorskými „bankovními prázdninami“ vnucenými ECB na konci června.
Dnes by země jako Itálie, Francie, měly tak potřebný fiskální prostor a možná by to poskytlo základ pro vylepšenou eurozónu s tím, že by se spojily domácí fiskální euro, spíše než paralelní měny, což by sehrálo stabilizující makroekonomickou roli. A pak, možná, by se to mohlo stát základem pro Nový Bretton Woods, takže by to fungovalo jako jednotící clearingová unie mnoha různých fiskálně peněžních systémů.
Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.