Petr Žantovský v druhé části článku mapuje vztahy mezi politikou a médií v kontextu českých předvolebních kampaní. Proč skončily analogové časy?
Pokračování druhé části. První část článku je zde.
ODS: ústup od Klause
Události, která na české politické a mediální scéně následovaly v druhé polovině první dekády nového milénia, vyhlížejí na první pohled komplikovaněji, ale opravdu jen na první pohled. Pro první klíč k jejich pochopení se musíme vrátit do roku 2002. Toho roku získala ODS ve volbách do Poslanecké sněmovny zatím nejnižší výsledek (předtím to bylo zpravidla těsně pod 30 %, do obou komor Federálního shromáždění dokonce nad tuto hranici). Navzdory tomu, že ODS zůstala stále druhou nejsilnější stranou a ztráta nebyla dramatická (jen asi 5 % z průměru), propuklo na to konto poměrně masivní úsilí v ODS i mimo ni (samozřejmě mohutně podporované anti-klausovskými médii), uskutečnit změnu ve vedení strany a (po Sarajevu již podruhé, leč tentokrát legitimním způsobem, na volebním kongresu strany) odstranit Václava Klause z čela ODS. Václav Klaus tomuto vývoji nebránil, chápal, že strana potřebuje nové podněty a energii. Chtěl však jediné: aby ODS zůstala věrná myšlenkám, na nichž vznikla a které jí konec konců přivedly po celá léta stabilní zástup příznivců a voličů.
Volba předsedy ODS se konala na kongresu 13.–15. prosince 2002 ve Františkových Lázních. Do čela strany kandidovali tehdy Petr Nečas, Miroslava Němcová, Mirek Topolánek a Jan Zahradil. Nečas a Zahradil byli považováni za Klausovy věrné následovníky, Němcová zase neměla dost přesvědčivosti, aby získala delegáty kongresu, a tak – jistě zčásti i pod vlivem poměrně masově pociťované vůle ke změně (tu asi nejsilněji vyjádřil už půl roku předtím předseda Senátu Přemysl Sobotka, který odstoupil z vedoucích orgánů strany, protože se údajně neumí vyrovnat s volební porážkou) – předsedou ODS, teprve druhým v jejích dějinách, se stal do té doby nepříliš známý senátor Mirek Topolánek.
Topolánek měl několik situačně zužitkovatelných výhod: jednak celou svojí osobností, projevem, vzděláním symbolizoval pravý opak Klause. Tu a tam vůči němu a jeho blízkým spolupracovníkům vyslovil i opatrně kritické výhrady.(1) Především to ale takzvaně „uměl s médii“. V tom navazoval na komunikační styl Josefa Zieleniece: zval novináře na jídlo, na skleničku, nabízel jim tykání, vytvářel si u nich předpolí pro budoucí pozitivní mediální obraz své osoby a svých činů. To také později zúročil před volbami roku 2006, kdy stále ještě, a rétoricky čím dál slyšitelněji, symbolizoval odklon ODS od Klausova odkazu, což mu získávalo jistou podporu médií. Říci však, že tato podpora médií mu pomohla získat opulentní volební výsledek v parlamentních volbách v červnu 2006 (něco přes 35 %, což činilo o 3 % víc, než měla Česká strana sociálně demokratická (2)), by bylo krajně zjednodušené. Je třeba se také podívat na dobovou pozici ČSSD, jejíž postavení v očích (minimálně levicově naladěné části) veřejnosti se po velice nevydařených premiérských etapách Špidly a Grosse vcelku uspokojila silovým a k autokratickým metodám se uchylujícím vládnutím Jiřího Paroubka.(3) Rostoucí popularity Paroubka se Topolánkova ODS logicky zalekla, a proto několik dní před volbami, 29.května 2006 zveřejnila tzv. Kubiceho zprávu (Jan Kubice byl tehdy šéfem Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu – ÚOOZ), z níž plynuly dohady o propojení špiček ČSSD a jmenovitě premiéra Paroubka s organizovaným zločinem.(4) Ačkoli se údaje z „Kubiceho zprávy“ nikdy nepodařilo doložit, zpráva sama způsobila těsně před volbami značnou vnitropolitickou turbulenci. Došlo ke zpochybnění důvěryhodnosti dosavadního premiéra a skutečnost, že i navzdory tomuto skandálu jeho strana stále ještě překročila 30 % hranici, lze opět přičíst spíše tomu, že veřejnost sice lze excitovat šokujícími informacemi, ale nikoli jednostranně zmanipulovat s okamžitým účinkem. A tak se vlastně opakovala situace z června 1998, kdy média prorokovala Klausově ODS jednociferný volební výsledek, ODS se vyšplhala bezmála ke 30 %. Tentokrát se historie téměř zopakovala, jen v hlavní roli byla ČSSD a její předseda Paroubek. I z okolností kolem „Kubiceho zprávy“ lze usoudit, že média sice poškodila jednoho z volebních favoritů, ale zdevastovat jeho pozici u veřejnosti nedokázala, navzdory opravdu masivnímu úsilí.
Mediální polibky smrti
Z dosud napsaného zřetelně plyne, že plyne, že bonmot o tom, že náklonnost médií může být pro politika a veřejnou osobu vůbec spíše „polibkem smrti“, se obvykle beze zbytku naplňuje. Dobře to bylo vidět na příbězích dvou následujících premiérech z řad ODS, Mirkovi Topolánkovi a Petru Nečasovi. Oba dva započali svůj mandát obdařeni až nekritickou adorací médií a oba dva ukončili svou funkci předčasně a s ostudou.
Topolánek si nejprve vysloužil potlesk médií tím, že přizval do své vlády Havlova někdejšího oblíbence, tehdy předsedu Strany zelených Martina Bursíka. Ačkoli se vůči němu a jeho straně ODS verbálně vymezovala ještě před volbami 2006, býval Bursík spatřován v hlavní kanceláři ODS u předsedy Topolánka nejpozději rok předtím.(5) Jak už dnes víme, hlavním, a patrně i jediným smyslem kohabitace těchto dvou politických pragmatiků, bylo položení základů miliardového solárního byznysu, jemuž tehdejší média tolik tleskala, a dnes je předmětem vyšetřovacího úsilí na různých úrovních – od politických k justičním.
Obdobným mediálním aplausem byla kvitována spolupráce Topolánka s někdejšími prominenty Havlova ne-politického okruhu, především Karlem Schwarzenbergem, Michaelem Kocábem, Cyrilem Svobodou, Alexandrem Vondrou – a samozřejmě Martinem Bursíkem. Tyto mediálně adorovaní lidé byli nakonec jednou z hlavních příčin znejistění veřejné důvěry vůči vládě, od níž předpokládali, že vrátí na výsluní a k dominantnímu působení ještě nedávno ostrakizovanou ODS. Topolánek však více spoléhal na média a na svoji verbální „catch-all-party“ rozkročenost (dle vzoru Josefa Zieleniece), a tomu nakonec zlomilo politický vaz (přinejmenším v očích autentické, mediálně nezmanipulované a patrně větší části veřejnosti) možná silněji, než jeho prostořekost a některé konkrétní urážlivé výroky o Židech a gayích, které byly v březnu 2009 bezprostředním důvodem jeho demise. (6)
Po více než roční epizodě s úřednickou vládou Jana Fišera přišel další zlom v podobě nástupu vlády Petra Nečase (tehdy již předsedy ODS). Klíčovou událostí tohoto období byl vznik nové strany TOP 09, který je formálně datován k 26. 6. 2009. Její geneze však byla mnohem delší. Jeden z hlavních architektů projektu TOP 09 Miroslav Kalousek, dříve předseda KDU/ČSL, už za časů Topolánka jednak o vzniku takového subjektu, který by doplňoval ODS zprava a tak by tato dvojice mohla vytvářet středopravicový monolit podobně jako CDU-CSU v Německu a oslovit tak vyloženě konzervativní, i umírněně liberální voliče. Z důvodů, které nebyly nikdy zveřejněny, nakonec k tomuto modelu nedošlo a Kalousek se dohodl s Karlem Schwarzenbergem (a patrně i jeho zázemím – od advokáta Jana Kalvody po podnikatele Zdeňka Bakalu) na vzniku TOP 09, jejímž cílem už nebyla otevřená spolupráce s ODS, jako kdysi tuto roli hrála KDS za časů Václava Bendy, nýbrž snaha o vystřídání ODS v postavení hegemona na české politické pravici.
Otazník jménem Kalousek
Okolnosti provázející první roky TOP 09 patří trochu k záhadám české mediálně-politické situace. Na jedné straně Miroslav Kalousek byl dlouhá léta terčem novinářské kritiky kvůli různým kauzám ještě z dob svého působení na Ministerstvu obrany (a vazbám na obchodníka se zbraněmi Richarda Hávu), na druhou stranu Karel Schwarzenberg jako by všechny tyto „mediální viny“ vyvažoval a převažoval, už jen tím, že byl kdysi jedním ze tří nejbližších spolupracovníků Václava Havla (hle: havlovská nit vývoje české politiky se nám tu opět naplno ukazuje). Faktem je, že média obdařila TOP 09 takovou porcí přízně (a na pozadí těsně post-topolánkovské ODS to znělo i logicky), že se z nuly dostala na bezmála 17 %, což bylo jen cca o tři procenta méně než ODS. (7) Tyto dvě strany poté (spolu s 11 % Věcmi veřejnými) sestavili koaliční vládu, v níž od prvního okamžiku dominoval spíše Miroslav Kalousek, než její skutečný premiér Petr Nečas. Důvodů bylo zřejmě několik. Předně TOP 09 těžila z bonusu novosti a z mediálního využití svého maskota – Karla Schwarzenberga, který jako by v médiích přejímal jitou auroru neomylnosti po V. Havlovi. Dalším nechybným důvodem silného „tahu na branku“ více Kalouskovy než Schwarzenbergovy strany byla akutní a časově limitovaná motivace: uzavřít jednou provždy téma církevních restitucí. To se také podařilo, a to zákonem č. 428/2012 Sb., „o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi“. (8) Tento zákon byl připraven, projednán, prohlasován a uveden v život s nápadnou uspěchaností. Jeho účinnost byla stanovena již na leden následujícího roku a vláda neposečkala ani s podpisy příslušných převodních smluv, podle nichž církve měly dostat práva ke svým nově nabytým majetkům, ani do okamžiku, než o stížnostech vůči znění zákona vůbec rozhodl Ústavní soud. Tento podezřele chvatný vývoj rozhodně nepřidal tehdejší vládě na důvěře, ačkoli se média, zejména díky Schwarzenbergovi, a také do jisté míry Nečasovi, jehož dokonce přezdívala „Pan Čistý“ (ve smyslu „nezatížený žádnými kauzami z minulosti“), snažila zamést cestičku zákona k masovému přijetí veřejností. K tomu nikdy nedošlo a lze předpokládat, že právě tento podivný a rozmanité korupční úvahy vyvolávající politická událost byla jedním z hlavních příčin následného propadu obou stran v dalších parlamentních volbách v roce 2013.(9)
K Nečasově vládě ještě dvě poznámky, pro naše téma důležité. Petr Nečas, jak už bylo řečeno, sestavil opět početně dosti chatrnou koalici IODS – TOP 09 – Věci veřejné, která sice měla na první pohled přesvědčivých 118 hlasů ve 200 členné Poslanecké sněmovně, ale během relativně krátké doby se rozpadly Věci veřejné, 29. května 2012 na jejich místo ve vládě nastoupila odštěpená skupina bývalých členů VV pod názvem nové strany LIDEM, ale ta disponovala pouhými 8 poslanci, což spolu s poslanci ODS a TOP 09 dávalo jen nepatrnou (2 hlasy) většinu ve Sněmovně. Je zřejmé, že taková vláda, podobně jako její podobně slabé předchůdkyně, nevydrží dlouho, a to navzdory tomu, že jak před volbami 2010 celé Věci veřejné, tak po roce 2012 LIDEM inkasovali masovou podporu ze strany mediálního mainstreamu. Jako by se opět potvrzovalo pravidlo „polibku smrti“.
A druhá poznámka už jen na doplnění relativně čerstvé vzpomínky na události nedávno minulé. Nečasova vláda padla nejen vlastní nesoudržností, vnitřními rozpory a neschopností prosadit svůj program (pokud vůbec nějaký výrazný a společně definovaný měla) ve Sněmovně. Rozbuškou konce vlády byl skandál premiérovy sekretářky Jany Nagyové, které byla vyšetřována a souzena pro řadu deliktů za hranicí zákona (ten nejhorší asi spočíval ve zneužití zpravodajských služeb státu k soukromým účelům). (10) Rázem se z Petra Nečase, „Pana Čistého“, stal terč poměrně bezskrupulózních a hlavně setrvalých mediálních útoků a de facto symbol a synonymum neúspěchu této vlády. Asi není třeba dodávat, že autory těchto útoků byli zpravidla titíž novináři, kteří předtím „Pana Čistého“ skloňovali na každém druhém řádku.
Zemanův comeback
Pádu Nečasovy vlády ale předcházela ještě jedna událost, která velmi zásadně poznamenala celý předmět této analýzy, totiž vzájemný vztah politických a mediálních kruhů v klíčových, zpravidla volebních okamžicích. Tou událostí byla samozřejmě historicky první přímá volba hlavy státu. Tu si v předchozích letech de facto vytrucovaly tehdy klíčové strany politického spektra, zejména ČSSD. Ta měla velkou, a patrně oprávněnou obavu, že kdyby zůstal zachován dosavadní systém, tedy volba prezidenta Parlamentem, byly by ohroženy jejich šance prosadit kandidáta sobě blízkého. Tato zkušenost vycházela z předchozích dvou období, kdy byl – k nevoli většiny ČSSD – prezidentem zvolen (parlamentní cestou) Václav Klaus. ČSSD se zřejmě domnívala, že přímou volbou zajistí zvolení nějaké osoby, která bude víceméně naplňovat programové priority této strany, neřku-li že bude v zásadě poslušnou figurkou posouvanou stranickým sekretariátem po šachovnici nakreslené v sídle strany. Nepočítala však s tím, že přímá volba otevře možnost pro kandidaturu výrazných osobností o něco méně stranicky definovaných nebo stojících dokonce dlouhou dobu mimo vysokou politiku. Proto také se ČSSD jistě nejvíce divila, když její stranický kandidát Jiří Dienstbier ml. neprošel ani do druhého kola. Tam se proti sobě postavil Karel Schwarzenberg, který sice byl v té době předsedou TOP 09, ale postavil svou propagaci na dávné spjatosti s V. Havlem, nikoli na aktuálním spojení s M. Kalouskem, a na druhé straně Miloš Zeman, někdejší lídr ČSSD, který se ale s touto stranou rozešel poté, co jej jeho vlastní členové nepodpořili v parlamentní prezidentské volbě v roce 2003.
Média rozpoutala dosud patrně největší kampaň, která se namnoze už ani nesnažila zakrývat skutečnost, že straní jednomu kandidátovi (Schwarzenbergovi) a bojuje proti druhému (Zemanovi). Časopis Týden a deník Lidové noviny ve svých editorialech či na titulních stranách výslovně prohlásily, že podporují volbu Schwarzenberga., Kdo by si chtěl udělat podrobnější obrázek, jak si tehdy čeští novináři představují nestranné zpravodajství, může se začíst třeba jen do Lidových novin, které na téma prezidentské volby během několika týdnů kampaně před volbou a krátce po ní vyprodukovaly řádově desítky propagačně naladěných článků pro Schwarzenberga nebo naopak difamačních textů proti Zemanovi.(11)
Přese všechno úsilí většiny tzv. mainstreamových médií se prezidentem stal Miloš Zeman. Co to dokazuje? Předně to opět připomíná již řečený bonmot o “polibku smrti“, tzn. fakt, že někoho podporují většinová média proti někomu jinému naopak ostře vystupují, nakonec ve volebním výsledku nemusí vůbec znamenat, že mediální favorit se stane též favoritem voličů. A druhá zkušenost plynoucí z prezidentské volby opět potvrzuje jedno staré úsloví: nic se nemá přehánět. Schwarzenbergova kampaň, vedená především v různých typech médií, včetně sociálních sítí, byla tam naddimenzovaná, útočná a agresivní, že mohla dost dobře způsobit právě opačný, než kýžený efekt. Totiž že i někteří voliči, kteří původně chtěli jít volit Schwarzenberga, nakonec de facto otráveni tou propagandistickou masáží zůstali doma a nešli volit. Nevolili protikandidáta, nešli volit vůbec. Což snížilo šance Karla Schwarezenberga, jehož voličstvo bylo značně diferencované a nepevné, kdežto Zemanovi sympatizanti tvořili tehdy poměrně jednolitý a předvídatelný, sociálně, ekonomicky či kulturně definovatelný soubor, který šel volit se záměrem zvolit právě Zemana. Nešlo u něho většinou o volbu nahodilou, protestní nebo z nouze. Přičemž tábor Schwarzenbergův naopak hojně pracoval s fenoménem Anti-Zeman, připomínala se minulost, „opoziční smlouva“ a další domnělá politická „provinění“, Zemanova propaganda byla směřována spíše do budoucnosti, samozřejmě s poukazem na to, že budoucnost má být budována jako konstruktivní protiváha (častý důraz na „investice“) vytunelované minulosti (častý důraz na roli exministra financí Kalouska ze Schwarzenbergovy TOP 09). Zemanova propaganda tedy více sázela na pohled voliče do budoucnosti, v tomto smyslu sázela na racio, zatímco Schwarzenbergova kampaň pracovala převážně s emočními prostředky (kladná emoce – vzpomínka na Havla, záporná emoce – vzpomínka na „koaliční smlouvu“). Výsledek ukázal, že většina voličů se řídila spíše svým rozumem, než pocity. Kvantifikoval to i exkluzivní průzkum agentury Median pro Českou televizi, podle jehož zjištění se při volbě prezidenta řídilo doporučením médií jen zhruba 15 % respondentů (12).
Nový predátor na politickém poli
Poslední konstatování je důležité i pro predikci dalších událostí. Jak už jsme zmínili, mezitím se konaly parlamentní volby, v nichž vlastně největší porážku utrpěla ČSSD, získala nejmenší procento hlasů za celé období samostatné České republiky, jen něco málo nad 20 %, zatímco příslovečným „skokanem roku“ bylo čerstvě založené hnutí ANO podnikatele Andreje Babiše (získalo bezmála 19 % hlasů)(13). Vysoký výsledek Babišova hnutí byl dán několika faktory. Předně značnou a stupňující znechutí voličů vůči tzv. tradičním stranám (ČSSD, ODS, nově též TOP 09 – z předchozích cca 17 % v roce 2010 spadla na cca 11 % v roce 2013), ale také tu lze shledávat jisté souvislosti s tím, jak se před těmito volbami chovala média. Většinově Babišovo hnutí ANO podceňovala, nebo jen tak povrchně známkovala (Babiš byl podle nich „lhář“, „zhouba české politiky“, dokonce „moderátor tekutého hněvu“-14), popřípadě donekonečna multiplikovala Babišovu lustrační kauzu (Babiš se v předmětné době soudil se slovenským Ústavem pameti národa, který jej označil jako spolupracovníka StB s krycím jménem Bureš (15)), která měla posloužit jako beranidlo na politického konkurenta. A opět se opakoval již dobře známý model: volič se zachoval podle svého vlastního uvážení a nedal na doporučení médií.
Proto se také dalo velmi pravděpodobně předpokládat, že ani letošní volby do Poslanecké sněmovny neproběhnou podle výrazně jiných parametrů. Na jedné straně jsme svědky až k nepříčetnosti vedoucí mediální kampaně v tradičním stylu všichni proti jednomu (dříve všichni proti Klausovi, všichni proti Zemanovi, dnes všichni proti Babišovi, neboť právě on je obecně předpokládaným a vcelku pravděpodobným vítězem těchto voleb). Na druhé straně vidíme, jak se dosud hlavní vládní strana ČSSD snaží zabezpečit si volební výsledek i jinak, totiž silově, mocensky. Jen tak lze totiž chápat relativně nedávno založený odbor zvaný Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám na Ministerstvu vnitra ČR, jehož formálním úkolem má být ochrana občanů před např. riziky terorismu ze strany ISIL, ale obecně se předpokládá, že hlavní jeho rolí je monitoring mediálních a jiných veřejných vyjádření názorů nekonformních vůči politice vlády a EU.(16) A na tento útvar navázalo jednání Ministerstva vnitra s Facebookem o eliminaci „dezinformací“ kolujících na sociálních sítích, které se odehrálo v únoru, tedy půl roku předvolbami. Ani sami zástupci MV se netajili tím, že toto jednání má explicitně předvolební účel (podobné dohody má prý i Německo a Francie) (17). Oba úřední akty lze označit za akty zoufalství a neschopnosti pochopit, že takto administrativně nelze veřejné mínění usměrňovat – a už vůbec ne dlouhodobě, a to ani pod hrozbou represí.
Jak se zdá, je tato snaha politiků jedné z nejtradičnějších stran – ČSSD – výrazem jejího nepochopení možností, ale i rizik dnešní digitální éry. A hlavně nepochopení zájmů veřejnosti, tedy voličů, a jejich schopnosti vyhledávat si nezávislé informace a projevovat nezávislé názory. Jak se zdá, „analogové“ paradigma politické a mediální komunikace, vyznačující se jednosměrností informačního toku a nemožnosti zpětné kontroly a reakce, je definitivně minulostí. Dnešní digitální komunikační epocha bude zjevně vyžadovat také „digitální“ politiku. Jak ovšem bude vypadat, těžko předvídat. Měla by však víc než dřív brát ohled na jednu skutečnost: občan, volič, veřejnost, nejsou entity, s nimiž lze volně a beztrestně manipulovat. Tedy přinejmenším v režimu, který se chce nejen zvát, ale i chovat demokraticky.
Poznámky a vysvětlivky
1) Např. v diskusi o formě volby hlavy státu, která se ve straně vedla v létě 2002 a v níž už tehdy Petr Nečas začal nečekaně – strana až dosud plédovala pro parlamentní volbu – prosazovat přímou hlavu státu, zřejmě v domnění, že tím prospěje jasnému kandidátovi pro prezidentskou volu 2003 V. Klausovi, Topolánek prohlásil, že to „je prasárna“, čímž nejspíše chtěl vyjádřit názor, že účelové obracení názorů straně neprospívá, a patrně měl v dobrém kontextu i pravdu, byť vyslovenou jeho svébytným stylem.
2) Zdroj: http://volby.cz/pls/ps2006/ps2?xjazyk=CZ
3) Podle agentury STEM, která se specializuje na průzkumy popularity jednotlivých politiků u veřejnosti, vévodil v na podzim 2005 a v jarních měsících roku 2006 žebříčkům ministr kultury Vítězslav Jandák následován premiérem Paroubkem, zatímco po volbách – v září 2006 se propadl na 6. místo, v říjnu na 7. místo a v lednu 2007 až na 10. místo. Zdroj: www.stem.cz
4) Celý text tzv. Kubiceho zprávy je dostupný zde: http://www.parlamentnilisty.cz/profily-sprava//user-data/06B091AE/file/24153-Kubiceho_zprava.pdf
5) To mimochodem nebyla jediná faleš v politické anabázi Mirka Topolánka. V předvolebním období 2005 prezentoval předseda ODS ekonomický program své strany, tzv. Modrou šanci, která byla postavena na zavedení rovné daně podle slovenského vzoru. Podle svědectví tehdejšího ekonomického experta strany Vlastimila Tlustého nechal se Topolánek krátce po vyhraných volbách slyšet, že prý už když rovnou daň sliboval voličům, věděl, že ji neuskuteční.
6) Názorně vykresluje rozpor mezi předvolební rétorikou a následnou realitou Mirka Topolánka srovnání dvou textů: knihy Žantovský, P.: Mirek Topolánek osobně, Praha: MF 2006. 224 s. ISBN: 80-204-1349-9, a článku Mach, J.: Mirek Topolánek. In: Novinky.cz 2010, dostupné: https://tema.novinky.cz/mirek-topolanek
7) Zdroj: http://volby.cz/pls/ps2010/ps2?xjazyk=CZ
8) Dostupný zde: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-428
9) TOP 09 spadla na necelých 12 % a ODS dokonce na 7,7%. Zdroj: http://volby.cz/pls/ps2013/ps2?xjazyk=CZ
10) První informace o rezignaci P. Nečase na stranickou i vládní funkci v souvislosti s kauzami jeho sekretářky Nagyové přinesla média 16.6.2013, např. zde: http://www.denik.cz/z_domova/necas-k-pondelku-rezignuje-na-funkci-premiera-20130616.html
11) Články jsou dostupné např. na: http://www.lidovky.cz/volba-prezidenta-0ej-/zpravy-domov.aspx?klic=172032&strana=3. Přesnou analýzu produkce LN – a přeneseně médií obecně – přinesl Mojmír Grygar v článku Sémantika propagandistické masáže v Britských listech 12.3.2013. Dostupné zde: http://blisty.cz/art/67832.html
12) Zdroj: http://img.ct24.cz/multimedia/documents/44/4325/432431.pdf
13) Zdroj: http://volby.cz/pls/ps2013/ps2?xjazyk=CZ
14) Zdroj: http://denikreferendum.cz/clanek/16570-andrej-babis-moderator-tekuteho-hnevu
15 Text svazku mající dokazovat údajnou spolupráci A. Babiše s StB zveřejnila Česká televize a po ní je dostupný i zde: http://www.reformy.cz/wp-content/uploads/2013/09/167852813-Andrej-Babiš-kryci-jmeno-Bureš.pdf. Bez zajímavosti však není skutečnost, že ve zveřejněném fragmentu svazku se nevyskytuje žádný podpis A. Babiše, a proto může jít jak o autentický, tak o podvržený materiál.
16) Informace o CTHH dostupné na: http://www.mvcr.cz/cthh/clanek/centrum-proti-terorismu-a-hybridnim-hrozbam.aspx
17 Informovala o tom Česká televize 23.2.2017 –dostupné zde: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1096898594-udalosti-komentare/217411000370223/