Milan Daniel píše o jedné debatě o rusofobii a o tom, proč se nesmíme nechat vmanipulovat do klece hlídané dozorci převlečenými do hodnot a musíme se snažit o demokratickou, informovanou a názorově bohatou debatu. Například o Rusku.
Jsa prostým venkovanem, prodíral jsem se ve čtvrtek 2. listopadu pražským Starým městem snaže se najít co nejkratší cestu na Novotného lávku, kde se měl konat diskusní panel. Ten jeho pořadatel Zdeněk Kratochvíl nazval trochu provokativně „Rusofobie – antisemitismus 21. století?“. Na pátý pokus se mi podařilo zastavit domorodce, který mluvil česky a nasměroval mne k Vltavě. Byl krásný listopadový večer, cizinci obdivovali panoráma osvětleného Karlova mostu a Hradu. Spolu s nimi jsem míjel přehršel pastí a pastiček na turisty. Znaje Prahu povrchně a hlavně z příležitostných návštěv, překvapilo mne, že 28 let po slavném Listopadu jsou návštěvníkům z celého světa nabízeny co pražské suvenýry ruské matrjošky a beranice s rudými pěticípými hvězdami. A pak mi naskočilo, že nemalá část české veřejnosti zřejmě takto stereotypně stále vnímá současné Rusko. K obecnému povědomí přispívá hlavní proud české politiky – Rusko je podle něj přinejmenším podezřelé, je to země, která má hodnoty se Západem neslučitelné. České hospody produkují potom názor, že Rusové jsou agresivní a hluční primitivové. Velký podíl na tomto obrazu Ruska a Rusů má i televize, pro niž je ruský prezident arcizloduch, z ruské kultury a politiky si vybírá výlučně témata vůči tamnímu režimu kritická. O spolupráci a o dialog založený na vzájemném respektu není zájem.
Zjevným cílem pořadatele debaty bylo přispět k tomu, aby se v tomto vnímání a této praxi něco změnilo. Tak trochu donkichot Kratochvíl pozval do panelu dvě a dvě osobnosti s předpokladem rozdílných pohledů na téma. Publikum očekávalo zajímavou debatu a slibovalo si od ní možnost zvážení argumentů obou stran. K tomu bohužel nedošlo – v panelu sice usedla Veronika Sušová-Salminen (autorka knihy o ruském prezidentovi) a bezpečnostní analytik Jan Schneider, avšak rusista Libor Dvořák a redaktor HN Ondřej Soukup se omluvili. Dvořák přitom argumentoval zástupnou nepravdou o osobě pořadatele, Soukup byl k neúčasti dotlačen tlakem zástupce ředitele Evropských hodnot Jakuba Jandy, který se na svém facebookovém profilu chlubí svými xenofobními statusy.
Dialog, ale ne s každým
Těsně před Listopadem 89 zpíval písničkář Jan Burian písničku nazvanou Píseň strašlivá o tom velkém dialogu, který nastal v Čechách L. P. 1989. Křestní jména použitá v písni současníkům pravděpodobně už nic neřeknou. Autor však v jednom momentu říká něco, co by si dnešní rádoby normalizátoři mohli ve svých kancelářích vyvěsit podobně jako někdejší estébáci heslo Dzeržinského: „…přestaňte mi děcka dělat z pískoviště chlív, dialog je, když mluvím jinak než-li dřív…“.
Za pár dní uplyne od toho slavného Listopadu 28 let a svoboda, jíž jsme se opájeli je ostrakizována, lidé, kteří chtějí svobodně diskutovat, jsou zastrašováni (a nechávají se zastrašovat), alternativní informační zdroje dostávají automaticky nálepku „proruské“. S oblibou v těchto souvislostech cituji prokurátora, který nás v roce 1972 převychovával na Borech. Řekl: „Pravda je dvojí – kladná a záporná. Tu zápornou pravdu mají naši nepřátelé. Kladná pravda je naše.“
Máme to tu bohužel znovu, byť v soft provedení. Místo podpory opravdového dialogu s možnostmi věcné argumentace docílila loutka jménem Jakub Janda s podporou kruhů, pro které je dialog a priori hrozba, toho, že na ministerstvu lásky vzniklo Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám, které za peníze daňových poplatníků dbá o to, aby se dostávalo publicity a sluchu jen té „naší“ pravdě.
Ve vlastním zájmu
Rusofobie je uměle fabrikovaný strašák, který z průhledných důvodů destruuje vztahy s velkou evropskou zemí. Vztahy hospodářské i kulturní, vztahy, které by byly prospěšné oběma stranám rozdělené Evropy. Vztahy, které jsou v současnosti podřízeny výsledku, o němž mluví úsloví „když se dva perou, třetí se směje“. Za to, aby se smál „ten třetí“ platíme bohužel nepřiměřenou daň.
Zdaleka ne všechno se nám v současném Rusku může líbit; platí to samozřejmě i opačně. Rusko se liší od zbytku Evropy, což ovšem neznamená, že by mělo být horší. Je jiné. Opravdový dialog ale vede k odstraňování i respektování rozdílů, uvědomění si chyb. Právě proto je však pro Evropské hodnoty pana Jandy či zmíněné Centrum paní Romancovové hrozbou, která přímo ohrožuje i jejich korýtka.
Lidé si uvědomují, že se ideologickými floskulemi nenakrmí, jsou jim většinou lhostejné. Proto strany v nedávných volbách značně propadly. Zbývají média. Na jedné straně část, která bojuje s matrjoškami a beranicemi. Na druhé straně ale i neoficiální část ctící svobodu, byť někdy neuměle, s chybami. Chybí profesionalita i finanční prostředky, o něž se je navíc snaží držitelé moci (a příjemci státních a evropských dotací) připravovat. Připouštím, že někdy se v nich projeví i postranní zájmy, ty však nemá problém i průměrně inteligentní konzument vycítit.
Většina občanů této země žije v relativním dostatku, byť by se chtěla mít – ano, líp. Necháme-li se však vmanipulovat do klece hlídané dozorci převlečenými do hodnot, prohrajeme. K opaku může přispět každý svým občanským zájmem, angažovaností, besedami s přáteli, sdílením informací, organizací besed, účastí v odpovědně vybraných uskupeních.
Svoboda je ohrožena především naším nezájmem. Braňme se, používejme vlastní rozum a co nejvíce dostupných zdrojů postavených na věcných a seriózních informacích vyfiltrovaných mainstreamem v rámci boje proti „dezinformacím“. Trvejme na zrušení státních agentur, které nám mají diktovat co si máme myslet a proti „dezinformacím“ bojují vytvářením dezinformačního prostředí a neoficiální cenzury. Dejme lidem v nich zaměstnaných možnost dělat konečně něco pořádného, prospěšného, stejně jako jsme to svého času umožnili zaměstnancům stranických sekretariátů. Vytrvale usilujme o opravdový dialog založený na slušnosti, nepředpojatosti a respektu k druhé straně. Chtějme, aby takový dialog podporoval stát.
Jinak prohrajeme.