Nabíl al-Jásirí exkluzivně pro českého čtenáře rozebral hlavní změny, nové obrysy a historický vývoj zahraniční politiky Saúdské Arábie v souvislosti s rychle se měnící situací na Blízkém Východě.
Proměny zahraniční politiky Saúdské Arábie v posledních letech poutají pozornost světových médií a politiků, ať již se to týká saúdské vojenské intervence v Jemenu, jež probíhá od počátku roku 2015, či nejžhavější diplomatické krize s Libanonem. Nabízí se otázka: co se to vlastně děje? Nebo přesněji: kdo za tím stojí? Abychom pochopili současné dění, je nezbytné si připomenout některé dřívější události. V souvislosti s akcelerovaným procesem tzv. arabského jara, jenž započal na přelomu let 2010/2011, lze pozorovat, že saúdská zahraniční politika začala postupně vystupovat z „rezervace“, v níž byla po několik desetiletí uzavřena. Ovlivněni změnami, k nimž došlo v arabském světě, přikročili Saúdové k větší angažovanosti v mezinárodních a regionálních kauzách. Saúdská zahraniční politika posledních dekád se nesla v poněkud monotónním rytmu a byla vcelku předvídatelná. Její jasný rámec představovala jednoznačná orientace na Spojené státy a velké západní země. Ve své podstatě bylo toto spojenectví postaveno na principu výměny „energie za bezpečnost“. Saúdská Arábie napumpovala své finanční přebytky do západních ekonomik v podobě masivních investic. Za to se ropnému státu dostalo politického a bezpečnostního krytí ze strany Západu. Dalším charakteristickým rysem saúdského přístupu k zahraničí byla snaha o konsenzus a jednotnou politiku se sousedními monarchiemi prostřednictvím vedení Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu. Byla zde rovněž snaha pasovat se do role vůdce islámského světa, k čemuž Saúdská Arábie využívala skutečnosti, že se na jejím území nacházejí nejsvětější místa islámu.
Nevměšování a arabské jaro
Převládajícím rysem saúdské zahraniční politiky byla zásada nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí, jak je to jen možné. Její stěžejní úloha při válce za osvobození Kuvajtu proti režimu Saddáma Husajna byla plně v souladu s mezinárodním konsensem a rezolucí rady bezpečnosti OSN. Jinak byla ale saúdská zahraniční politika nenápadná, což vedlo dokonce k jisté kritice nevýrazné politické role Saúdské Arábie ve srovnání s jejím závratným ekonomickým potenciálem. To se však začalo měnit s prvními příznaky „arabského jara“, jež regionální režimy včetně toho saúdského nepříjemně zaskočilo. Rozhodnutí Rijádu poskytnout azyl svrženému tuniskému prezidentovi Zajnulcábidínovi bin Alímu bylo jasným projevem nelibosti nad aktuálními změnami v některých arabských zemích, jakkoliv ty vycházely z vůle lidí. Zásadní impuls pro změnu v saúdské zahraniční politice mohl vycházet z šoku z jednání Spojených států, které opustily svého dlouholetého spojence egyptského prezidenta Husního Mubáraka a ponechali jej napospas lidové revoluci, která ho svrhla v únoru 2011. To byl jasný varovný signál, že by Spojené státy mohly učinit stejně v případě dalších spojenců, pakliže by to vyžadovaly jejich zájmy.
Saúdské obavy umocňovaly indicie, že opuštění jednoho z tradičních spojenců Washingtonem nebylo izolovaným incidentem, ale bylo uplatněním strategického principu „stažení se“, ke kterému se přihlásil někdejší americký prezident Barack Obama a který – ze saúdského pohledu – umožňoval otřesy na Blízkém východě ohrožující saúdské zájmy a národní bezpečnost. To dotlačilo tvůrce saúdské zahraniční politiky k proměnám části základů, na nichž tato politika stojí. V období od začátku roku 2011 do nástupu krále Salmána ibn Abdulazíze na trůn na počátku roku 2015 čelil Rijád řadě výzev. Mezi nimi zejména:
1) Obavy z toho, co Saúdové vnímají jako íránskou expanzi v regionu (Irák, Sýrie, Libanon, Pásmo Gazy pod vládou hnutí Hamás, Egypt za vlády Muslimského bratrstva před jeho pádem po lidovém vzedmutí podpořeném vojskem v roce 2013, Jemen po pádu režimu Alího Abdulláha Sáliha).
2) Obavy z potenciální lidové revoluce ve východní části Saúdské Arábie, již obývají převážně šíité, kteří byli ovlivněni událostmi „arabského jara“ a jejichž nespokojenost živila po desetiletí trvající politika marginalizace ze strany Rijádu vůči nim. Jakákoliv lidová revoluce či ozbrojené povstání na východě země by sebou nesly závažné důsledky pro saúdskou národní bezpečnost, ale i bezpečnost Zálivu jako takového a celého světa včetně ohrožení hlavních zdrojů a cest pro ropu a zemní plyn.
3) Tvrdá konkurence ze strany Kataru v řadě arabských a regionálních kauz, včetně snah o omezení saúdské hegemonie nad rozhodnutími „Zálivu“. Vedle toho konkurence Turecka v soupeření o vůdčí roli v regionu a v celém islámském světě.
4) Americké náznaky možnosti rozdělení řady velkých arabských zemí na etnickém a náboženském základě, jež se objevily ve slavném článku v listu New York Times z roku 2013 publikovaném pod názvem Imagining a Remapped Middle East. Článek mimo jiné navrhoval rozdělení Saúdské Arábie do pěti státečků, což by v podstatě znamenalo návrat do situace před založením monarchie v roce 1932.
5) Západní tlaky na Saúdskou Arábii, aby zlepšila svoji bilanci na poli demokracie, lidských práv a svobody a obvinění království v posledních dvou letech z podpory terorismu a wahhábistického extremismu. Jednou z podob nátlaku byl americkým kongresem schválený zákon „Justa“, jenž byl namířen proti Saúdské Arábii.
6) Kolaps světových cen ropy na konci roku 2014, kdy její největší vývozci zároveň pochopili, že návrat k předchozím sazbám je nemožný. To způsobilo Saúdské Arábii neočekávanou finanční krizi.
7) Zprávy ze Západu o možném odstřihnutí se od ropy na Blízkém východě. To by pro Saúdy znamenalo ztrátu postavení jednoho z největších světových vývozců energie, v důsledku čehož by přišli o svoji roli strategického spojence Západu.
Domácí faktory
Tyto výzvy ve spojení s domácími společenskými faktory a paralelně probíhajícím skrytým bojem ve vládnoucí rodině způsobily transformaci saúdské zahraniční politiky ze stylu „sebekontrola a zdrženlivost“ na styl „kuráž a iniciativa“. Ta se projevila sérií politických kroků, jež učinil Rijád během posledních let. Mezi nimi zejména:
1) Velká podpora egyptskému lidovému hnutí, jež vedlo k pádu vlády Muslimského bratrstva podporovaného Tureckem a Katarem. To se rovnalo dvojitému úderu obtížným soupeřům.
2) Postupné omezení katarského vlivu na syrský konflikt. Přestavba syrských opozičních sil a příprava založení „Islámské armády“ v Sýrii coby ozbrojeného uskupení alternativního vůči skupinám sponzorovaným Katarem a Tureckem.
3) Změna saúdské politiky od usmiřování Íránu a odvracení střetu s ním na tvrdou kritiku jeho politiky a obviňování z rozdmýchávání sektářského napětí v regionu. Tato kritika se záhy přeměnila v systematickou mediální kampaň démonizující Írán coby největší existenční hrozbu. Mnoho odborníků na Blízký východ začalo spekulovat o zrodu neveřejného izraelsko-saúdského konsenzu na konfrontaci Íránu coby společného nepřítele. Tato hypotéza se dosud plně nepotvrdila, přes opakovaná izraelská prohlášení v tomto ohledu.
Přes zásadní význam těchto změn, skutečný politický obrat v saúdské historii nastal až poté, kdy na trůn usedl král Salmán. Pro pochopení vývoje během Salmánova vládnutí, jež započalo v lednu 2015, je nutné připomenout následující události:
1) Na konci svého druhého mandátu Barack Obama čím dál více připomínal „chromou kachnu“, jak ji popisuje americká politická literatura. Americká politika dosáhla pomyslného dna a Washington s Rijádem se vzájemně odcizily.
2) Narůstající ambice Ruska a jeho angažmá v syrské krizi na úkor jiných regionálních hráčů, mezi nimi Saúdské Arábie
3) Pokrok v jednáních mezi mezinárodním sextetem a Íránem o jeho jaderném programu a uznání práva Íránců na jadernou technologii pouhých několik týdnů poté co se Salmán chopil moci.
4) Húthíové podporované Íránem kontrolují jemenskou metropoli Saná a rozsáhlé části země zvláště na severu při hranicích se Saúdskou Arábií, což pro Království znamenalo vůbec první bezprostřední vojenské ohrožení v jeho historii.
V nečekaném proaktivním kroku novopečený král Salmán vyhlásil válku proti Jemenu prostřednictvím „arabské koalice konfrontující húthíjské milice a obnovující legitimní jemenskou vládu představovanou prezidentem Abdrabbuhem Mansúrem Hádím“. Misi Salmán svěřil svému synovi, mladému ministru obrany Muhammadovi ibn Salmánovi, jenž byl v rámci postupných změn v hierarchii královské rodiny jmenován korunním princem. Je to vůbec poprvé, kdy na tuto vysokou pozici s absolutní mocí dosáhl někdo z třetí generace rodu Saúdů. Uprostřed spekulací, že by král mohl kdykoliv abdikovat či zemřít, tak byli zcela odstrčeni všichni někdejší čekatelé.
Nové ambice následníka trůnu
Před námi se tak otevírá nové saúdské jeviště, přičemž budoucí král je ambiciózní třicátník s novou vizí pro budoucnost své země založenou na posílení saúdské politické role na arabské, islámské a mezinárodní scéně. Součástí této vize je ekonomická restrukturalizace království, diverzifikace zdrojů příjmů, snížení závislosti na ropě a rozšíření investičních partnerství. Nelze opominout ani rozšíření svobod a větší společenskou otevřenost spojenou s tvrdším postojem proti projevům náboženského extremismu, což představuje konstantní požadavek Západu. Zůstávají otázky: Jde skutečně o oficiální státní politiku? Nebo je to pouze osobní postoj Muhammada ibn Salmána? Není to jen úlitba západním a zvláště americkým tlakům? Tak či tak, tato vize utváří základ nové zahraniční politiky saúdského státu v nové době. Nejdůležitější otázkou však je, do jaké míry bude Muhammad ibn Salmán schopen tuto vizi uplatnit v praxi. Žádné hotové odpovědi neexistují, je si však možné shrnout některá aktuální fakta:
1) Válka v Jemenu ještě zdaleka nedosáhla závěrečné fáze, jak Rijád plánoval, naopak vše ukazuje na to, že jsou Saúdi v jemenské „bažině“ zabořeni opravdu velmi hluboko. Je zde reálná možnost rozpadu „arabské koalice“ po neshodách mezi Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty kolem strategie vedení této války.
2) Očekávání Rijádu od blokády a izolace Kataru ze strany Saúdské Arábie, Bahrajnu, Spojených arabských emirátů a Egypta nebyla dosud zcela naplněna, naopak Záliv na základě saúdsko-katarské animozity směřuje ještě k větší roztříštěnosti.
3) Poslední libanonská krize a rezignace premiéra Sacda al-Harírího oznámená z Rijádu nebyla ani dobře načasovaná, ani odůvodněná. Saúdská Arábie zoufale chtěla bodovat proti Íránu, přičemž malý Libanon je na to vždy vhodným kandidátem.
4) Nedávná zatýkání v království jsou součástí protikorupční kampaně pod vedením Muhammada ibn Salmána. Ač se jedná o vnitrosaúdskou záležitost, může vést k tomu, že někteří zahraniční investoři budou mít obavy o osud svých investic v budoucnosti.
5) Touha po absolutní moci a spěch, jež jsou charakteristické pro Muhammada ibn Salmána, z něj již stihly učinit nového diktátora, se kterým bude složité jednat.
Tato fakta naznačují, že před Muhammadem ibn Salmánem nestojí jednoduchá cesta. S nevyřešenými a očekávanými problémy bude muset nakládat velmi uvážlivě. Vojenské angažmá v Jemenu se změnilo v dlouhou válku a Saúdi jsou tlačeni k hledání způsobu, jak z ní vycouvat s co nejmenšími ztrátami. Teherán se díky své politice v regionu nadále prosazuje. Turecko se stále nechce vzdát svého snu o vůdčí úloze v islámském světě. Irák a Egypt zvolna směřují k znovunabytí ztracené váhy v arabské aréně, zatímco válka v Sýrii se pomalu chýlí ke konci. Pakliže k tomu přidáme nejasnou politiku administrativy amerického prezidenta Donalda Trumpa a jeho „vyděračský“ postoj vůči Saúdské Arábii, je v zájmu „krále“ Muhammada, aby se ve svých dalších radikálních krocích raději řídil heslem „dvakrát měř, jednou řež“.
Tento článek publikujeme v rámci mediální spolupráce s webem Rebuildsyria.cz, která se specializuje na Sýrii a na region Blízkého Východu.
Ilustrační obrázek: Autor – Noumenon – Own work, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=848528