Publikujeme text politického ekonoma Maria Candeiase, který promýšlí novou třídní politiku a otázku třídy v současných společenských a sociálních podmínkách.

Nejde o to, že by se otázka třídního rozdělení někdy dala odložit stranou úplně. Zachovala si alespoň sotva rozeznatelnou existenci v marxismu. Ovšem čas od času se tato otázka překvapivě vynořila na hlavních stránkách novin, jen aby rychle znovu zapadla. V této chvíli ale stěží někdo popírá: žijeme ve třídní společnosti (znovu).

Nerovnost je na vzestupu, rozdělení společnosti se více a více zakořeňuje, společenské garance, které jsme dříve považovali za samozřejmost, prohrály na úkor generalizované kultury nejistoty a společného strachu z pádu. I domnělá střední třída se musí čím dál víc snažit, aby si udržela svůj status. Oliver Nachtwey (2016) to metaforicky vyjádřil v obrazu eskalátoru pohybujícího se dolů – ten kdo nechce sjet dolů, se nesmí zastavit a musí se hodně snažit, pokud se chce dostat alespoň o kousek výše, proti směru pohybu eskalátoru. Jenom málokdo se dostane na vrchol. Vstup do vyšší třídy je zahrazen, prosperující se sami izolují.

Dříve to bývala Die Linke, která umožňovala prekariátu protestovat. Třídní frakci bylo tak obtížné pochopit, protože se definovala primárně v negativních pojmech. Nikdo nechce patřit mezi prekariát. A přesto prekarizace už dlouho není problémem několika málo lidí. Týká se uklízeček z ciziny, pracovníků bezpečnostních agentur, prodavaček, ale také dobře vyučeného pracovníka z východního Německa, který pracuje na dohody v Porúří, řidiče náklaďáku, který je (pseudo) OSVČ nebo počítačového proletariátu v call centrech. Také se nuceně týká vývojářů mobilního softwaru pracujícího na krátkodobých projektech, nezávislých novinářů, umělců na volné noze nebo vědců. Ti všichni jsou oběťmi různých forem flexploatace (Bourdieu).

V průběhu mezinárodního přesunování lidí (relokace) a nového kola propouštění, dokonce i kmenoví zaměstnanci se nemohou cítit bezpečně. Tlak – včetně toho přineseného nejistotou – je všudypřítomný. Problémem nejsou jenom zaměstnanecké vztahy zbavené jistoty, ale také nejisté životní podmínky, nedostatek uznání a plánů do budoucna, ničení společenské infrastruktury, přestěhovávání kvůli drastickým nárůstům nájmů a absence jistoty plánování života. Co rozděluje tyto skupiny, a může existovat něco, co je spojí? To, co je zde v sázce, je vyřešení „znovu vytvoření pracující třídy“ (Candeias 2009).

Třídní otázka z pohledu pravice

Dnes se už otázka třídního rozdělení nepojí s levicí, ale spíše s pravicovým protestem. Zatímco členská základna stran jako Alternativa pro Německo nebo Národní fronty a hnutí jako Egida nebo „Mnif pour tous“ (odpůrci homosexuálních svateb ve Francii) se skládá především ze skupin ekonomicky zabezpečené střední třídy nebo maloburžoazie – a především z mužů – tyto strany a hnutí jsou nyní schopné přitáhnout značné množství dělníků a nezaměstnaných. Didier Eribon (2013) nazývá toto volební rozhodnutí ve prospěch radikální pravice „aktem politické sebeobrany“ – opatření přijaté za účelem účasti v politickém diskurzu, i kdyby jen v podobě „negativního sebeuvědomění“. Eribonův autobiografický experiment na něm samotném, jeho Návrat do Reims byl bez pochyb překvapivým bestsellerem mezi loňským politickými knihami. Kniha o jeho návratu zpět do jeho rodného města, které opustil jako „třídní uprchlík“, aby mohl žít se svou homosexuální orientací a stát se profesorem sociologie – a celé dekády se nevrátit. Tato mnohostranná kniha, která vypráví příběh hanby, života a nočních můr pracující třídy a především žen, pokusů poskytnout prvky vysvětlení, proč pracující třída, která kdysi volila levici – alespoň do značné míry – nyní volí pravici. Zaprodáni sociální demokracií, zklamáni neefektivitou komunistické strany, se mnozí obrací k silnému novému narativu – k tomu, který brání tvrdě pracující lid, národ a kulturu proti jiným, islámu, imigrantům, globalizaci, homosexuálům a LGBT lidem, „moralizujícím členům generace z roku 1968“, kteří jsou nyní u moci atd. Eribon uhodil hřebík na hlavičku.

Třídní otázka byla také povolána k poskytnutí vysvětlení volebního chování, které vedlo k Brexitu – Owen Jones (2016) tvrdí, že hlasování o Brexitu bylo „revoltou pracující třídy. Možná to nebyla taková revolta proti politickému establishmentu, jakou by si mnozí z nás přáli. Ale výsledek referenda je, bezpochyby kvůli hlasům naštvané, politicky odcizené“ pracující třídy, alespoň převážně bílý a mužského pohlaví. Tento vývoj je evidentní v mnoha evropských zemích (nejméně ze všech v Řecku, Španělsku a Portugalsku).

Co se týká zvolení Donalda Trumpa do úřadu prezidenta USA, většina jeho podporovatelů nebyla z pracující třídy. Nicméně fakt, že značné množství bílých pracujících mužů v některých státech přesunulo svoji podporu k Trumpovi, mu zaručilo rozhodující výhodu a vedlo k jeho vítězství. Ještě důležitější byl snad pocit odcizení od Hillary Clintonové, perfektní zástupkyně establishmentu par excellence, který inspiroval velké části pracující třídy. Tito pracující volili pravici nebo ještě více z nich nevolilo vůbec (viz též Hochschild v LuXemburg 3/2016). Jak by měla levice reagovat na takový vývoj?

Třetí pól: „Nižší-střední“ aliance postrádající „Nižší“?

Radikální pravice představuje protipól k autoritativnímu neoliberalismu, jehož příznivci sahají od Merkelové a Schäubla k Macronovi, a který vládne autoritářským způsobem. Sociální demokracie byla krátce schopná skrze Martina Schulze přerušit tuto polarizaci mezi pokračujícím přístupem neoliberalismu a pravicovým autoritářským slibem zajištění všem „Němcům“ ochranou uvnitř soutěživé komunity národa. Mnozí vkládali velké naděje do toho, že sociální demokracie bude konečně usilovat o většinu zleva. Ale do toho se jí očividně nechce. Krátká chvíle optimismu skončila, bublina praskla. Sociální demokracie zůstává v existenciální krizi. Nechce propůjčit hlas velkému „táboru solidarity“ (Kipping/Riexinger) – například všem těm, kteří usilují o demokratický, sociální a ekologický způsob života. Kvůli chybějícímu směřování doleva nelze efektivně bojovat proti pravici. To ukazuje výsledek řady voleb. Mélanchon dovedl krátce pomoci „třetímu pólu“ být víc vidět během prvního kola francouzských prezidentských voleb, stejně jako to před ním udělal Bernie Sanders před americkými volbami. Die Linke se musí postavit této výzvě bez podpory ostatních stran.

Co je zapotřebí pro boj proti autoritářství shora a zprava, je obrana demokratického a solidárního způsobu života, takového, který zdaleka přesahuje prvky levicové mozaiky a zasahuje do kruhů střední třídy. Takový třetí pól už existuje „sám o sobě“ a je určitě nejviditelnější v bezpočtu pro-uprchlických a občanských iniciativ stejně jako sociálních hnutí. Ale ještě nenalezl politické vyjádření (a je pochybné, jestli je nutné striktně uvažovat o politické straně). Na této otázce je potřeba zapracovat, tak aby byly vytvořeny předpoklady pro změnu uvnitř společnosti a ve vládě. Die Linke je neopomenutelnou částí organizující/řídící síly v této snaze. A udělala mnoho pro vytvoření otevřené a solidární společnosti, když se část společnosti otáčí proti uprchlíkům a imigrantům a proti růstu nejistoty. Jak ukazují volby v jiných zemích, šance, včetně volební aritmetiky, že dojde k posunu za „desetiprocentní pásmo“, se zlepšila. Die Linke má povinnost asertivně okupovat politický prostor, který sociální demokracie a Zelení nechali prázdný.

Momentálně se ovšem třetí pól představuje především v „solidárním středu společnosti“, mezi těmi s vysokou formální kvalifikací ve městském prostředí a třídní frakci. Naopak je mnohem méně zakořeněný mezi lidovými třídami, v „ohroženém středu společnosti“ a mezi ohroženými subjekty. „Disidentská třetina“ (Thomas Seibert) ve společnosti je příliš malá – soustředit se jenom na ni nestačí. A tato nevyrovnanost ve složení společnosti se také týká Die Linke, která je nyní silně ovlivňována osobami s akademickým pozadím – přestože v některých případech je více zakořeněná mezi takzvanými opuštěnci. To, co schází k neopomenutelnému vytvoření „nižší-střední aliance“ (Michael Brie) je především to „nižší“. Strana nedosahuje, nebo už nedosahuje, na velké segmenty lidových tříd – ztrácí je ve prospěch pravice. Čím dál častěji se lidové třídy stahují a straní se. Toto odrazování specifických tříd je existenciálním problémem pro Die Linke – bez ohledu na to kolik hodnotově orientovaných lidí by ji volilo, výsledek by připomínal průběh vnitřní eroze. Pokud se tato situace nezmění, to nejlepší, v co může Die Linke doufat, je imaginární sbližovací politika.

Nová třídní politika

Proto je potřeba změna perspektivy. Nová třídní politika nepopírá množství zájmů uvnitř mozaiky levice. Přímočarý návrat ke třídnímu boji minulých časů nemůže být odpovědí. Problémy, jako je rasismus, genderové vztahy, sociální problematika, ekologie a mír, jsou neoddělitelně propojeny. Existuje spojení mezi různými vztahy vykořisťování a útlaku. Není to pro nic za nic, že bychom měli „svrhnout všechny vztahy, ve kterých je člověk poníženou, zotročenou, opuštěnou a opovrženíhodnou bytostí“ (MECW-Marx, Engels-Sebrané spisy, vydání 3, str. 182; zvýraznění v originále).

Autoritativní a pravicový populismus zahnal emancipační síly do defenzivní pozice. Říká se nám, že přebytek „genderového šílenství“, „brzká sexualizace“, „kvóty“, „růžový povyk“ a „zelený paternalismus“ odcizily sociální levici od „normálních“ lidí a pracujících. Feminismus, práva LGBTIQ a ekologie jsou popisovány jako projekty elit. Ve skutečnosti levicový feminismus a kritická politická ekologie vždy kritizovaly přístupy feminismu „shora“ nebo „ekologického životního stylu“ za to, že jsou pouze pro bohaté, podoby, které umožňovaly uznání nebo ekologické „čisté svědomí“ bez jakékoliv redistribuce majetku nebo moci (Fraser), a které jsou neschopné brát v potaz genderové vztahy a vztah společnosti k přírodě ve smyslu společnosti (jako celku) nebo i vztahy ve výrobě. Kritika jednostranné orientace na uznání by však neměla vést k tomu, abychom hodili úspěchy emancipačních bojů za uznání přes palubu. To, čeho bylo úspěšně dosaženo v oblasti genderové rovnosti, uznání životní stylu gayů a leseb, rozmanitosti sexuálních orientací, kulturní otevřenosti a malých krůčků k ekologičtějšímu způsobu života, je potřeba bránit. Tohoto potřebujeme více, ne méně.

Rozdíly by proto neměli být považovány za sekundární kontraindikace nebo by se o nich nemělo přemýšlet v hierarchickém smyslu. Navíc, rozdílně zájmy a starosti se nedají jednoduše slučovat – je potřeba je aktivně propojovat. Toto je možné pouze, když se pracuje s lidmi samotnými, spojováním se s nimi, organizováním se s nimi v jejich každodenním životě, v sousedstvích a na pracovištích, umožněním jejich posílení. Toto je také základ, na kterém může Die Linke znovuzískat svou důvěryhodnost. Taková důvěryhodnost může sloužit jako základní kámen efektivní parlamentní reprezentace a může vyvinout apel na mnoho osob, které si nepřejí nebo se nemohou stát politicky aktivními.

To, co je zapotřebí, je silnější důraz na socio-ekonomické problémy. Ale kdo je třída? Kdo zastupuje třídu? Horník v Lužici, průmyslový pracovník ohrožený digitalizací, kurýr DHL, který se nachází na konci logistického řetězce ovládaného IT nebo sestra v moderní nemocniční korporaci? Třída prochází neustálou změnou.

Neměla by být zaměňována se starou, bílou, mužskou pracující třídou znevýhodněných regionů, které jsou domovem zastarávajícího průmyslu. Ta je částí pracující třídy, která je oslovena řečmi o Brexitu, Trumpovi, Le Penové, Alternativě pro Německo a tak dále. Přirozeně, tato třídní frakce má také mnoho oprávněných zájmů. Ale třída jako celek je rozličnější, vždycky byla a tím spíše je dnes. Jsme konfrontováni s obrovským prekariátem, jehož část má akademické pozadí, je kosmopolitní a městská. Tato část je relativně přizpůsobivá emancipačním pozicím a je významnou součástí protestních hnutí v minulých dekádách, kterých se účastní mnoho z nás. A potom existuje také formálně méně kvalifikovaný prekariát, který obvykle žije v jiných znevýhodněných městských sousedstvích. Obvykle nebývá politicky organizován a voleb se účastní řídčeji, pokud vůbec, přestože by byl přístupný pro levicovou politiku, pokud by s ním někdo pracoval.

Kdyby nic jiného, třída je dnes značně ženštější, (post)migrantská a pestřejší, plná nejrůznějších sexuálních orientací a identit. Větší část imigrantů a uprchlíků přicházejících do naší země jsou sami součástí pracující tříd. A pracující třída už je dlouho sjednocená napříč hranicemi prostřednictvím práce, kterou vykonává v globálním produkčním řetězci – minimálně je podrobena přeshraničnímu vykořisťování, nadnárodní organizace je teprve na počátku. Tudíž sociální otázka musí být (a vždycky musela být) položena v perspektivě migrace, pro imigrační společnost už je to dlouho realita (Kron v LuXemburg 1/2017). Když mluvíme o nezbytném návratu k otázce třídy, nemluvíme o návratu k redukcionistickému konceptu třídy nebo předpokládané hlavní kontraindikaci – spíše mluvíme o nové třídní politice, která vždy počítá od počátku, ale bez povýšenecké politické korektnosti, propojenosti vztahů útlaku (intersekcionalita se dnes říká), jak je ukázána Liou Beckerovou na podzimní Univerzitě BdWi 2016 a v materiálu Nadace R. Luxemburgové, „Evropa, co dál?“ (Europe, What’s Next?).

Toto znamená, že třída musí být ze všeho nejdřív jasně vykreslena v celé svoji rozmanitosti. Co si myslí, cítí a chtějí – horník v Lužici, nejistě zaměstnaný pracovník Amazonu, sestra v továrně na zdraví, mladá studentka, běžní lidé z pro-uprchlických iniciativ nebo migrant, který zde žije čtyřicet let a nyní čelí vzrůstajícímu nepřátelství a násilí vůči islámu? Tyto různé situace, starosti a útrapy se musí ze všeho nejdřív setkat s empatií.

Třídní politika: konkrétní a lokální

Třídní politika také znamená vydat se kupředu, jít ven a budovat opravdová spojení s lidovými třídami, především ve znevýhodněných oblastech, mimo obvyklé cíle. Vytváření struktur solidarity, rebelujících čtvrtí a měst, získávání dalších lidí, organizování silnější sociální základny – všechny tyto věci jsou neopominutelné, pokud se levice všeobecně má stát účinnou (Candeias/Brie 2016). Některé tyto projekty se už rozjíždějí. Die Linke zde nese zodpovědnost za to, že sociální demokracie a Zelení (zatím) odmítají spolupracovat – potřebuje zosobnit alternativu, která se jako obvykle rozejde s businessem.

To konkrétně znamená dělat věci, které se mohou zdát velmi náročné – oslovování lidí, chození od dveří ke dveřím, především v současných a bývalých baštách Die Linke, hlavně ve znevýhodněných oblastech a napříč zemí (Steckner v LuXemburg 1/2017). Bez ohledu na to, jestli pracujeme s rodilými Němci, imigranty z první generace nebo lidmi s rodinnou historií migrantů a bez ohledu na to, jestli mají právo volit nebo ne nebo jestli jsou nově příchozí uprchlíci – musíme vytvořit spojení. To vyžaduje výdrž. Musíme poslouchat, diskutovat, posílat pozvánky na místní shromáždění o místních problémech každodenního života, jako jsou otázky bydlení. Musíme se vrátit a zkusit to znovu. Pro obě strany je překvapujícím zážitkem jenom i být osloven a začít osobní konverzaci o každodenních problémech a politice. Přístup nesmí být čistě jednostranný, prosté nabírání nových členů organizace nebo získávání hlasů. Je to otázka vytvoření místních uzlů odporu a chystání se na akci.

Aktivisté, kteří chodí od dveří ke dveřím, se „opakovaně setkávali s předsudky, odporem, každodenním rasismem a slovním napadáním, včetně osob sympatizujících s Die Linke. Ale pouze velmi málo mělo soudržný pohled na svět nebo bylo naprosto nepřístupných argumentům – na rozdíl od toho, k čemu nás vede současná debata o post-pravdivém přemyšlení. Výzva se skládala z vyjádření společných zájmů – kde takové existovaly – ve formě inteligentních otázek nebo stručných návrhů bez opuštění vlastní pozice nebo popírání reality zkušeností lidí,“ říká Anne Steckner v prvním vyhodnocení agitačních projektů. A u těch, kteří jsou přístupni, se musíme vážně zabývat tím, abychom prozkoumali společné rysy bez toho, abychom se stali bezpáteřními. A musíme se postavit názorům takovým způsobem, abychom neztratili naše protějšky úplně: „Dnešní zkušenost mi říká, že není pouze špatné, ale naprosto zbytečné skrývat nebo opomínat náš anti-rasismus, abychom zahájili konverzaci s lidmi, jejichž každodenní přemýšlení je zamořené rasistickými klišé. Postavil jsem se nebo jsem otevřeně popřel rasistické výroky, a přesto jsem mohl mluvit s lidmi o nízkých penzích a drahých denních centrech,“ říká Felix Pithan, regionální zastupitel Die Linke v Brémách.

„Hlavní efekt není, až tak na osobách na jejichž zvonek zazvoníte, ale na těch, kdo chodí od dveří ke dveřím. Podle mě je toto zdravá a produktivní zkušenost, protože si nemůžete vykládat o světě jen se svými levicovými přáteli – musíte svoji vlastní politiku upravit pro pochopitelnost, tak abyste byli schopni vysvětlit jednoduše, a v pár větách o co jde a proč je levicová politika tou správnou odpovědí,“ říká Moritz Warnke, člen berlínského místního výboru Die Linke.

Dalším krokem je konkrétní organizování ve znevýhodněných obytných čtvrtích ve formě iniciativ nájemníků, konzultací ohledně sociální podpory, systematické podpory pracujících, ať už jde o Amazon nebo nemocnici, nebo v podobě pro-uprchlických iniciativ. Ve zkratce, jde o otázku solidárních struktur v každodenním životě jako stran vzájemné pomoci a politické organizace.

Jak toto funguje, se dá naučit. Proto, kromě trénování lidí pro práci s oslovováním, také potřebujeme kurzy transformativního organizování. Uvnitř jakéhokoliv organizačního procesu, který se nemá zaseknout na lokální úrovni, vyvstává otázka vztahů mezi různými úrovněmi politiky. Takže potřebujeme začít nově, začít na místních úrovních zevnitř sousedství inspirováni rebelskými městy, ale způsobem, která je začleněn do celostátní a celoevropské perspektivy a praxe. Je také vhodné zvážit adaptaci modelu Solidarity4all, aby bylo zajištěno, že existuje dostatečný personál a adekvátní zdroje pro podporu a propagaci, toho, co lidé dělají uvnitř těchto organizačních procesů – ať už uvnitř nebo vně Die Linke.

Momentálně je toto také jediná cesta, jak vyhrát zpět ty segmenty lidových tříd, které jsme ztratili. Z části je to otázka oprávněného strachu a problémů ohroženého středu společnosti a nejistě zaměstnaných pracovníků – lidí, kteří už nemají pocit, že by byli zastupováni, nebo kteří cítí, že byli vytlačeni z politického života. Toto neznamená, že všechny zájmy těchto skupin by měli být levicí vyjadřovány – očerňování skupin obyvatel a anti-emancipační pozice jsou za naší hranicí. Konec konců, naším cílem nemůže být operovat ve stejném terénu jako pravice. Dávalo by smysl udělat z „jiných témat, perspektiv a hodnot“ rozhodující (volební) otázky, jak tvrdí Horst Kahrs (2015 a) v jedné ze svých analýz vztahu mezi posunem doprava a otázkou třídy. Proto je poměrně běžné zapomínat na asi osm milionů osob, které se aktivně účastní podpory uprchlíků. Jejich zájmy a jejich tiché politické oddání se solidaritě a demokratickému způsobu života jsou mnohem vzácnější ve veřejné debatě, než (mnohem menší) protesty radikální pravice.

Ve výsledku jde o to, co utváří každodenní zážitky člověka – praktická solidarita v sousedství a v práci nebo všudypřítomná konkurence a izolace. Proto je jasné, že úspěšná praxe solidarity je přitažlivější než pravicový projekt, který se spojuje jenom s imaginárním sebeposilováním. Ovšem existují dva faktory, které nelze podcenit: (a) „imaginární komunity“ (Anderson) jako „národ“ vždy enormně mobilizovaly, zatímco levicové organizování vyžadovalo mnoho trpělivostí a odvahy postavit se opravdovým silám; (b) integrace do pravicového projektu mění segmentaci ovlivněných lidových tříd. Vyhrát je zpět je těžší než vyhrát nad nimi.

Od solidarity k socialismu

Pravicoví aktivisté pracují se strachem, odporem a nenávistí. Musíme se jim postavit pomocí solidarity a naděje, nejenom apelem na ni, ale jako konkrétní praxí. Politická revoluce Bernieho Sanderse je paradigmatem takové perspektivy, stejně jako rebelující města ve Španělsku. Je dobré a prospěšné být solidární. Solidarita, se kterou se setkávali uprchlíci a příslušníci menšin nebo ohrožená střední vrstva sestupující po sociálním žebříčku – lidé, kteří jsou součástí systému podpory v nezaměstnanosti Hartz IV, nezaměstnaní, špatně placení zaměstnanci, všichni ti, kteří se ženou za vysloužením si „dobrého života“ a občas se mohou zlobit na ty méně úspěšné. Lidé nepotřebují pouze cítit, že jejich zájmy jsou vnímány, ale že se jejich situace a existence setkává s empatií. Na základě uznání těchto potřeb můžeme vytvářet spojující a solidární praxi. Otázka nové třídní politiky musí být konkrétně rozvinuta pro každý případ zvlášť, například inkluzivní, feministická/intersekcionální třídní politika nebo ekologická třídní politika, internacionální, anti-rasistická politika pro třídy s migrantským pozadím s ohledem na socio-ekonomické problémy Německa nebo Evropy, s ohledem na sociální infrastrukturu od zdravotnictví až po bydlení pro všechny, ať už to jsou uprchlíci nebo příjemci dávek Hartz IV. Ale také s ohledem na práci (revoluci)  4.0, otázku proměny v uhelných regionech, otázky migrace a boje proti pravici, odbory, vzdělávání, otázku demokracie nebo záležitostí dotýkajících se organizování mozaiky a budování politických stran – zde by třídní politika mohla být významná.

Orientace na problematiku třídní politiky slouží ke dvěma účelům. Zaprvé cílí na posílení levicových přístupů a perspektiv ve feminismu, ekologii, anti-rasismu nebo záležitostí LGBTIQ komunity, zatímco bude umožňovat jasnější rozdělení mezi levicovými přístupy a omezenějšími liberálními přístupy zaměřenými na genderovou rovnost, ekologickou modernizaci atd. a poté radikalizování jejich pozitivních aspektů – ve „feministické“ (Fried v tomto článku) a „queer“ třídní politice (Woltersdorf v tomto článku), v „ekologické třídní politice“ (Rötther/Wissen v tomto článku), v „anti-rasistické a post-imigrační“ třídní politice. Tyto všechny otázky musí být detailně zodpovězeny. Jenom mluvit o vzájemné propojenosti nestačí. Už teď je náročné nalézt v konkrétních projektech vztah mezi dvěma kontradikcemi, například propojit třídu a rasismus dynamickým a produktivním způsobem. A potřebujeme vytvořit projekty a činnosti, které přesahují obvyklé předpokládané skupiny lidi a podporovat různorodost lidových tříd, projekty, které vzniknou díky třídám samotným.

Zadruhé, sociální spravedlnost vždycky byla „hlavním znakem“ levice. S novou třídní politikou může levice podporovat sociální spravedlnost otevřeněji, jednoznačně odkazovat na dolní třídu a spojovat se s ní a jasně se vymezit jako oponent vládnoucí „horní“ třídy a „na radikální pravici“ (Candeias 2015). Taková nová třídní politika by se mohla stát spojujícím protikladem.

Jako politická strana může Die Linke ztělesnit takovou třídní politiku a zároveň překonal falešnou opozici údajně „měkkých, fialových, růžových, zelených“ otázek. Feminismus a ekologie nejsou pro elity – jsou to třídní záležitosti. Znovu a znovu je k nim přistupováno, možná ne jako ke druhotným, ale dodatečně  „tvrdým“ oblastem jako je  ekonomika a sociální otázky. Nová třídní politika by mohla pomoci přivést tyto otázky do popředí a navzájem je propojit neoddělitelně dohromady. Další její přínos je, že tradiční třídní politika je znovu vytažena ze zaprášených oblastí hlavního odporu a konceptualizována v širší a inkluzivnější podobě. Jenom až se o nich bude uvažovat společně, pak může být (gordický) „uzel“ různorodých vztahů dominance přeseknut (Frigga Haug).

Navíc není možné vytvořit novou třídní politiku v rámci národních států. Je potřeba postavit se za globální sociální práva na mezinárodní úrovni, pokud nemá dojít k vyloučení nikoho dalšího. Přístup, který pracuje se sociálními, kulturními a politickými právy může podpořit přístup založený na třídě – oba se zaměřují na organizaci a kolektivní přizpůsobení sociálních podmínek existence. Takže když mluvíme o nezbytném návratu k otázce třídy v podobě socio-ekonomické, feministické, inkluzivní, sjednocující, socio-ekologické, anti-rasistické/post-imigrační a mezinárodní třídní politiky, mluvíme o něčem, co musí být stále rozvíjeno, o něčem, pro co neexistuje žádný návod.

Třída je rozdělena mnoha způsoby podél hranic, které jsou profesní a generační, vztahující se k formálnímu vzdělání, pohlaví, etno-národnosti a dalším vlastnostem nebo samozřejmě k pozici jedince ve společenském procesu (re-)produkce. Nikdy tomu nebylo jinak. Do této míry, vždycky šlo o vytvoření a přetvoření třídy. A to se vždycky děje ve vztahu k jiným – především podřazeným – třídám, a to nejen té sedlácké a farmářské, obzvláště v době transnacionalizace. Nejsou to údajné „objektivní“ zájmy, které jsou v sázce, ale spíše rozdílné zájmy různých skupin a třídních frakcí, zájmy, které nejsou prostě dány, ale jenom se upravují kvůli kontaktu s ostatními. Zde vznikají protiklady, které musíme usměrňovat. A mnoho z těchto protikladů rozděluje i samotné jednotlivce, protože každý jedinec (a jeho nebo její rodina nebo blízcí) také potřebují sladit škálu zájmů – hledání práce, ideálně dobré práce, ale také času, ve kterém se stará o sebe nebo o ostatní nebo se věnuje politickým a kulturním závazkům. Dále může jít například o zájem o zdravé životní prostředí, které umožní jejich dětem žít život, který stojí za to žít nebo zájem o přístupnou a veřejnou sociální infrastrukturu.

Jde pouze o to solidárně se propracovat těmito protiklady, o novou třídní politiku, která je v souladu s demokratickým způsobem života. A toto je nemožné bez vyhlídky fundamentální transformace.

Jelikož je zapotřebí radikálnost, Die Linke se nachází v napjaté situaci vůči třetímu pólu, který nemůžeme primárně chápat jako „levicový“, a který dává hlavní důraz na obranu solidárního a demokratického způsobu života. Přesto musíme, s odkazem na náš pohled na solidární, demokratické, feministické, anti-rasistické post-růstové společnosti to nazývat staronovým jménem, tím nenaplněným – socialismem. Musíme se bavit o tom, co by měl socialismus znamenat v 21. století – dobrá, solidární a spravedlivá společnost, „jednoduchá věc, které je tak těžké dosáhnout“ (Brecht). Ne každý se podepíše pod tento návrh, ale co by mělo být přijato jako samozřejmé je, že transformační levice působící v levicové mozaice nebo třetím pólu, stojí za socialismem.

Proč na tom všem záleží? Sociální levice je opět ohrožena úpadkem kvůli svému vnitřnímu rozpolcení. Potýkáme se s náročnými protiklady a nezbytnými konfrontacemi. Například: Jakou pozici by měla levice zaujmout ve vztahu k běžencům a imigrační krizi na jedné straně a jak k rostoucímu a čím dál víc radikálnímu pravicovému populismu na straně druhé, přičemž druhý jmenovaný jde ruku v ruce s autoritativní bezpečnostní politikou ze strany vlády a s režimem evropských hranic? Tato debata je opět velmi emotivní a tato její povaha je zesílena sociálními médii. Důraz je kladen na to, co nás rozděluje. Připisování, náznaky a neoprávněné zjednodušování, vytrhávání vět z kontextu – to vše se používá a je zveličuje. Debata je zastíněna mnoha malichernými vnitro-levicovými spory o vzájemném se odlišení a velkými neurózami z politického image. Různé vnitro-levicové perspektivy byly zkarikovány a postaveny do opozice namísto toho, aby společně hledaly způsoby, jak se mohou spojit. Přehnaná tvrzení jsou populární, údajně proto, že podnítí diskuzi. Ve skutečnosti je opak pravdou – k diskuzi nedochází, v nejlepším případě je dočasně umlčena symbolickými kompromisy. Etablovaná média se také účastní prohlubování rozdílů v levici a vytváří umělé neshody. V této komplexní situaci je obtížné i jenom vyjádřit nové myšlenky, aniž by došlo k asociaci s některým táborem. Jazyk se stává minovým polem a sebereflexe je zastavena. Je nanejvýš nutné sjednotit perspektivy a činnost. Sebe-tříštění je luxusem, který si nemůžeme dovolit vzhledem k dramatické situaci, charakterizovanou polarizací politického prostoru mezi neoliberálním autoritarismem a radikální pravicí. Vyřešení tohoto problému by mělo být primárně úkolem organizační práce. To by ale opravdu mohlo být to samé, jako kulturní revoluce uvnitř levice. Protože milujeme naši rozdílnost. Příliš mnoho „zeleno-růžových“ otázek, moc genderového tlachání a politické korektnosti, říká jedna strana. Moc velká ochota vidět situaci z pohledu podporovatelů Alternativy pro Německo, říká druhá. Mediátoři a spojující intelektuálové jsou zapotřebí, víc než kdy jindy. Ale jejich úkol není snadný. A tento úkol by měl být koneckonců  jeden, kterého všichni pomůžeme společně dosáhnout.

Překlad do češtiny: SPED – Andrej Bóna

Tento text publikujeme ve spolupráci se Společností pro evropský dialog a Transform!Europe, evropskou sítí pro alternativní myšlení a politický dialog.