Irácký novinář Nabíl al-Jásirí seznámí českého čtenáře s novými obrysy zahraničí politiky současného Iráku a také s některými riziky, které ji v daný moment strategicky ohrožují.
Studie zabývající se situací v Iráku analyzují řadu důležitých zvratů, jež sehrály zásadní úlohu při určování politického směřování země po svržení režimu Saddáma Husajna na jaře 2003. Mnozí odborníci za nejvýznamnější a nejvážnější události považují pád Mosulu a vojenskou kontrolu struktur Islámského státu (Dáʽiš) nad rozsáhlými územími Iráku od léta 2014. Z celé řady důsledků z toho vyplývajících byla na politické úrovni nejdůležitější rekonstrukce vládnoucí sestavy, jež vzešla z voleb v dubnu 2014. Strany „šíitské koalice“ se dohodly na odstavení Núrího al-Málikího, suverénního vítěze těchto voleb, z pozice předsedy vlády. Coby přijatelný kandidát na nového premiéra byl jmenován jeho stranický kolega Hajdar al-Abádí. Političtí oponenti i šíitské autority, ať již implicitně či explicitně, na Málikího svalily odpovědnost za kolaps iráckého obranného systému a pád třetiny území Iráku do rukou Islámského státu. Abádího nominace byla od počátku přivítána na regionální i mezinárodní úrovni. Od léta 2014 tak můžeme spatřovat první náznak následných proměn vztahů mezi Irákem a regionálními i globálními aktéry. Tyto proměny vyvrcholily na podzim 2017 po saúdském, tureckém a katarském „otevření se“ vůči Iráku po letech chladných vztahů. Zaměřme se na následujících řádcích na význam této transformace, na motivace, jež za ní stojí, její další možný vývoj a faktory, které ji ovlivňují.
K pochopení situace je nutné vzít v potaz skutečnost, že většina států blízkovýchodního regionu je sunnitská. Od roku 2003 tyto státy pohlížely na Irák s nedůvěrou a jeho politické uspořádání považovaly za „šíitský režim“ stojící na dvou pilířích: na diskriminaci sunnitské menšiny na domácí úrovni a podřízenosti íránské politické linii na úrovni regionální a mezinárodní. Tyto dva faktory byly z pohledu většiny arabských států nepřetržitým zdrojem napětí a nesouladu v oblasti, což pevně formovalo jejich politiku vůči Iráku. Snahy Bagdádu o zlepšení svých vztahů v rámci regionu v uplynulých letech nepadaly na úrodnou půdu. To se začalo postupně měnit až s nástupem Abádího a s prvními signály, že nový irácký premiér přijal odlišný politický styl oproti svému předchůdci Málikímu. Roli jistě sehrálo i „oklepání se“ iráckých ozbrojených složek z šoku po vojenském kolapsu v Mosulu a zahájení operací na znovuzískání území ztracených na podzim 2014. V posledních dvou letech jsme tak svědky pozoruhodného oteplování ve vztazích Iráku a okolních států, zejména co se týká klíčových aktérů v regionu.
Nová irácká politika: Strategie nebo taktika?
Otázkou k hlubší analýze je, zda tento posun nastal v důsledku změny irácké politiky, či je důsledkem proměny Blízkého východu jako takového a nové reality, která přiměla aktivní regionální hráče změnit svůj postoj vůči Iráku? A také je nutné se ptát, jestli je tato transformace strategickou volbou těchto hráčů, nebo se jedná pouze o dočasnou taktiku, k níž byly dotlačeni regionálním konfliktem? Možné odpovědi lze nastínit v několika hypotézách:
- Abádí přistoupil k flexibilní politice vůči různým složkám irácké společnosti, nevykazuje silné sektářské tendence a dovnitř i navenek vystupuje smířlivě, díky čemuž se mu podařilo normalizovat vztahy se sunnitským okolím. Teoreticky je to množná takhle jednoduché, zároveň zde ovšem stále přetrvává dědictví arabské roztržky s Irákem z náboženských důvodů. Řešení problémů, jež se nakumulovaly po roce 2003, bude stát mnoho úsilí. Saúdská Arábie, Katar a v menší míře některé další země se od počátku stavěly proti iráckému politickému procesu a neuznávaly jeho legitimitu. Nový irácký politický systém chápaly jako součást íránské osy a to zejména po nástupu Málikího k moci v roce 2006. Ten byl, navzdory svým snahám o sblížení s arabským světem, obviňován ze stranické a sektářské politiky závislé na Teheránu. Rijád odmítal Málikího snahy o normalizaci vztahů do té míry, že jej v dubnu 2007 odmítl přijmout a donutil jeho letadlo ke změně trasy na regionálním turné, jehož cílem bylo oteplit vztahy mezi Irákem a arabskými sousedy. Svůj krok Saúdové ospravedlnili tím, že „Málikí straní šíitům a svými postoji škodí iráckým sunnitům, nehledě na jeho roli v posilování íránského vlivu.“ Roztržka se během let dále prohlubovala na pozadí nepřátelských mediálních kampaní, vzájemných obvinění a nábožensky laděného podněcování Saúdské Arábie proti „šíitské vládě“ v Bagdádu. Totéž platí i v případě Kataru, jenž využil svůj obrovský mediální vliv k navádění arabské veřejnosti proti politickému systému v Iráku. Turecko zprvu udržovalo s Irákem relativně standardní vztahy, to se však změnilo směrem k horšímu po roce 2011 a událostech v Sýrii. Bez ohledu na příčiny je Málikího éra v letech 2006 – 2014 charakteristická regionální apatií vůči Iráku, místy přerušovanou otevřenými roztržkami. Jakýkoliv Málikího pokus o normalizaci vztahů se na straně arabských vůdců nesetkal s kladnou odezvou, včetně roku 2012, kdy se v Bagdádu konal arabský summit a irácká vláda rozvinula úsilí o reformu těchto vztahů. Příkopy plné roztržek a ztráty důvěry mezi Araby a Irákem, které Abádí zdědil, proto ke svému zasypání potřebují určitý čas, zejména protože se rozšířily i na lidovou úroveň. Nicméně hmatatelné úspěchy existují a vzájemné kroky ke sblížení Iráku a Arabů v Abádího éře mohou vést až k obnovení přirozeného iráckého postavení v rámci regionu.
- Irák uspěl v boji proti terorismu, podařilo se mu překonat riziko totálního kolapsu a již získal zpět veškerá území ztracená v roce 2014. V současnosti je Irák téměř bez války a jeho vojenské síly a zpravodajské složky získaly rozsáhlé zkušenosti během let bojů a zpravodajské činnosti proti teroristickým skupinám. Vítězství v boji proti terorismu zvyšuje geopolitickou váhu Iráku v rámci Blízkého východu a místní vlády chápou, že nadále nemohou jednat s Irákem coby jasným kandidátem na bezprostřední rozpad či kolaps. Vedle toho tyto vlády cítí nutnost bezpečnostní a zpravodajské koordinace s Irákem ve strachu z návratu bojovníků Islámského státu, kteří působili na iráckém území. Tato koordinace nemá šanci na úspěch bez politického zastřešení, jež vyžaduje změnu postojů vůči Iráku.
- Obavy z narůstajícího vlivu Íránu dovedly Saúdskou Arábii a její regionální spojence k zlepšení vztahů s Irákem. Ty se během několika měsíců od naprosté roztržky před nečekanou návštěvou saúdského ministra zahraničí Ádila al-Džubajra v Bagdádu na konci února tohoto roku posunuly až k založení irácko-saúdské koordinační rady na konci října. Za touto dramatickou změnou vidí mnozí odborníci strategický krok Rijádu, jenž má za cíl zabránit, aby se Irák stal předsunutým polem Íránu pro útok na saúdské území či ohrožení saúdské bezpečnosti, jako se tomu stalo v Jemenu. Na tomto základě saúdský přístup k Iráku reaguje primárně na požadavky národní bezpečnosti. Změna saúdské orientace vede další arabské země, jež se dříve obávaly reakce Rijádu, aby také přikročily k normalizaci vztahů s Irákem.
- Spojené státy a Rusko směřují k urovnání politické situace v Sýrii. Sýrie byla po sedm let na jedné straně bojištěm globálního bipolárního konfliktu a na straně druhé se v ní odehrával střet několika regionálních aktérů (Saúdská Arábie, Írán, Turecko, Katar). Blížící se řešení konfliktu v Sýrii může vyžadovat normalizaci podmínek a vztahů v oblasti, včetně vztahů arabských států a Iráku. Spojené státy ve svém oficiálním postoji považují za důležité, aby Irák zůstal jednotný a soudržný se všemi svými etnickými a náboženskými skupinami a aby se zabránilo jeho pádu do íránského soukolí. Americký prezident Donald Trump dokonce s cílem oslabit íránský vliv povzbuzoval Saúdy, aby otevřeli novou kapitolu vztahů s Irákem.
- Je možné, že politici i občané států regionu včetně Iráku pochopili negativní dopady konfliktů a přeshraničních válek a zvolili možnost stabilizace, zklidnění vztahů a snižování napětí a politických rozporů. Usilují o hospodářský a společenský rozvoj po letech plných ozbrojených střetů, které způsobily obrovské lidské a materiální ztráty. Nemožnost prosadit svoji vůli silou zbraní sebou nese nutnost normalizace politické situace.
Nechceme na tomto místě posuzovat validitu jednotlivých hypotéz, všimněme si však, že některé z nich mají společného činitele a tím je politika iráckého ministerského předsedy Hajdara al-Abádího, jež do značné míry přispěla k utvoření vhodné platformy pro normalizaci vztahů na regionální i mezinárodní úrovni. Abádí se poučil z Málikího chyb, vůči Iráčanům přijal racionální, smířlivou a otevřenou politiku a snažil se vystupovat coby celkově kompetentní státník nové éry. Zajistil bojeschopnost ozbrojených složek, získal loajalitu vojenského vedení i vojáků a dokázal zvítězit nad strukturami Islámského státu. Do jisté míry se mu též podařilo překonat ekonomickou krizi, jež sužovala Irák ve spojení s nadvládou IS nad některými provinciemi. Navíc byl Abádí schopen komunikovat na mezinárodní scéně a těžit ze své klidové diplomacie a lidové podpory způsobem, jenž z něj pro regionální a světové protějšky učinil relevantního partnera pro dialog. Někteří z iráckých politických analytiků jej dokonce entuziasticky popisují jako nejmoudřejšího, nejmírnějšího a nejinteligentnějšího vůdce od založení moderního Iráku na počátku 20. století. Tyto osobní vlastnosti nesou svůj podíl na proměně vztahu Iráku se státy regionu.
S optimismem opatrně
Věci ovšem nejsou až tak růžové, jak se na první pohled může zdát. Irák je vklíněn vprostřed regionálního konfliktu mezi Íránem a Saúdskou Arábií, jenž má tendenci se spíše dále prohlubovat. Rostou tak obavy, že by Irák mohl být dotlačen ke konfrontaci. Na iráckém vedení je proto, aby v dohledné době učinilo vše možné i nemožné pro udržení rovnováhy v citlivých vztazích s Íránci i Saúdy. Za příznivých okolností by v této pozici mohl hrát Irák pro sebe prospěšnou roli stabilizujícího prvku mezi dvěma hlavními regionálními póly. Jenže roznětkou konfliktu mohou být kdykoliv i ty nejbanálnější důvody. Íránský satelitní kanál al-Álam kupříkladu zveřejnil 13. listopadu vyjádření připisované iráckému politikovi Džásimovi Muhammadovi Džaʽfarovi, jenž má blízko Abádímu, v němž měl o iráckém záměru odložit či zcela zrušit návštěvu saúdského korunního prince Muhammada ibn Salmána v Bagdádu na pozadí saúdsko-libanonské krize a okolností rezignace libanonského premiéra Saʽda al-Harírího říci: „Odložení bude z irácké strany nevyhnutelné, neboť není možné hostit osobu, která chce eskalovat situaci s Íránem, Hizballáhem i s různými aktéry přímo v Iráku.“ Zpráva sice nebyla oficiálně potvrzena, nicméně ukazuje na velikost rizik plynoucích z nepřátelství mezi Saúdskou Arábií a Íránem a z jejich schopnosti různými způsoby ovlivňovat dění v Iráku. Může to začínat falešnými a neověřenými zprávami v médiích a přerůst v diplomatickou krizi či dokonce reálnou konfrontaci.
V každém případě se ovšem, přes citlivost situace na Blízkém východě a zvyšování napětí v některých oblastech, zdá, že irácké vztahy s okolními státy momentálně spějí do klidnějšího stádia a že regionální sousedství snad začíná brát za svou ideu stabilního a neutrálního Iráku. Otázkou nicméně zůstává ochota a schopnost iráckého vedení pokračovat v současné politice bez ohledu na to, zda se Abádímu podaří znovu obhájit svůj post.
Tento článek publikujeme v rámci mediální spolupráce s webem Rebuildsyria.cz, který se zaměřuje na Sýrii a region Blízkého východu.
Ilustrační obrázek: Autor – Mueller /MSC – https://www.securityconference.de/mediathek/munich-security-conference-2017/image/haider-al-abadi-4/, CC BY 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=62779629