Veronika Sušová-Salminen si všimla některých nuancí současných vztahů mezi Čínou a Ruskem. Proč Čína respektuje západní sankce a co to znamená pro Rusko.
Válka na Ukrajině (a o Ukrajinu) změnila dynamiku rusko-čínských vztahů. Na jedné straně se Čína stala pro Rusko ještě důležitějším partnerem, což jen posiluje asymetričnost jejich vztahů (Čína je v řadě věcí zdaleka silnější než Rusko, které posílilo svoji závislost na Pekingu). Pro Čínu hraje Rusko nyní roli „beranidla“, které by ji mohlo pomoci „prorubat“ okno do „nového světového řádu“, který by už nestál na nezpochybnitelné nadvládě USA a Západu. Bohužel pro všechny k tomuto „prorubání“ dochází starými a známými metodami – proxy válkou na Ukrajině a také čím dál tím větším lavírováním na hraně světové války bez serióznějších pokusů o diplomatické řešení.
Červnový summit BRICS potvrdil, že jak Rusko, tak Čína mají zájem na odlišném mocenském uspořádání ve světě a že jejich protizápadní politika představuje společnou agendu. Na druhou stranu je Čína globální ekonomickou velmocí s ekonomickými zájmy na všech kontinentech a také v Evropě a v USA. Míra čínské integrace je vysoká a je součástí čínského receptu na ekonomický úspěch, v čemž se značně liší od Ruska. Je tak patrné, že čínská politika vůči Rusku dnes má dva odlišné rozměry: politický a ekonomický. V politické oblasti se Čína ke konfliktu na Ukrajině postavila neutrálně, Rusko podpořila v jeho míněních ohledně NATO a jeho rozšiřování i v principiální kritice sankcí, nicméně i nadále jednak podporuje suverenitu Ukrajiny a jednak volá po diplomatickém řešení, tj. ukončení válečných akcí. Peking se nepřidal na stranu Ruska jako spojenec a snaží se i nadále chránit svoje hospodářské vztahy s Ukrajinou a nejen s ní. Dokonce i Bílý dům nedávno uznal, že Čína Rusko zatím vojensky nijak nepodpořila.
I (některé) čínské firmy odchází z Ruska
O tom, že západní společnosti ve velkém odcházejí z Ruska slyšíme denně. Nejprve se jednalo o gesta solidarity s Ukrajinou a vyjádření nesouhlasu s ruským útokem na suverénní stát. Dnes už se jedná o zcela pragmatické kroky, protože v nových podmínkách sankcí, ztížené logistiky a odříznutí Ruska od globálního finančního systému, je podnikání v Rusku stále složitější. Pro velké a ještě víc menší nadnárodní firmy je dnes často levnější ruský trh opustit, než na něm zůstávat. Faktem ale je, že ruský trh potichu opouští také řada čínských firem, a to buď tichým odchodem z trhu nebo zastavením vývozů svého zboží do Ruska. Jejich důvody jsou ale přece jenom trochu jiné. Tato situace se například týká technologických gigantů jako je firma Huawei, Xiami, Honor, Lenovo nebo producenta dronů SZ DJI, pokud zmíníme jen některé čínské firmy a značky.
K těmto krokům dochází v době, kdy Rusko bude potřebovat Čínu v roli nejen odbytiště pro své komodity (plyn a ropa), ale i jako potenciálního dodavatele vyspělých technologii, v jejichž produkci Rusko bohužel (až na některé výjimky) stále zaostává či se spoléhalo na globalizaci, tj. řadu důležitých komponentů dováželo. Platí to v elektronice, automobilovém průmyslu, v oblasti IT a dalších.
Podle Global Times (čínský státní anglojazyčný bulvár) sice dovozy z Ruska do Číny za prvních pět měsíců (leden až květen) rostly, nicméně čínské vývozy do Ruska zažívaly mnohem pomalejší dynamiku. Statistiky ukazují na snížení dovozu IT produktů, například notebooků a chytrých telefonů. Většina těchto produktů a firem má globální rozměr a americké sekundární sankce by je v kontextu globálních výrobních řetězců a závislostí, které utvářejí, ekonomicky ohrozily.
Pro Čínu je ruský trh daleko za tím západním. V roce 2019 Čína vyvážela do Ruska 2,02 % všech exportů (a 3,63 % všech dovozů, z nichž asi 70 % připadalo na suroviny). V této oblasti se tak Rusko bude muset spolehnout ne na přímou spolupráci, ale na tzv. paralelní importy prostřednictvím členů eurasijské ekonomické unie, Turecka a jistě i Číny tam, kde to bude možné.
Mnohem významnější je ale nově vzniklá situace kolem strategické spolupráce, kterou obě země slibují „posilovat“. Například čínská ropná firma Sinopec pozastavila rozhovory o spolupráci s Ruskem, včetně potenciálních investic v Rusku v rozsahu 500 milionů dolarů. Čína sice nakupuje levnou ruskou ropu, ale investovat do ní v Rusku nyní nechce. Válka se ale bohužel dotkla také finanční spolupráce obou zemí, která dostala pro Rusko nový význam. Zatím se zdá, že čínský globální platební systém UnionPay, na který se ruské banky pod sankcemi spoléhaly jako na alternativu, se jí v nejbližší době nestane. UnionPay pozastavil veškeré rozhovory s ruskými partnery. Podobnou cestou šla také Asijská banka pro infrastrukturu a investice, která rovněž (už v březnu) pozastavila svoje aktivity a operace v Rusku a Bělorusku s tím, že je podrobí novému vyhodnocení. Jsou tu i náznaky toho, že se Čína začala orientovat na ty části infrastruktury „jednoho pásma a jedné stezky“, které se netýkají Ruska a zřejmě také Ukrajiny. Někteří hovoří o tom, že Putin „zabil“ pozemní část tohoto megaprojektu mezi Čínou a Evropou. Tohle všechno naznačuje čínskou opatrnost, neochotu jít do většího rizika a strategii vyčkávání.
Politická podpora Ruska s některými otazníky
Objevily se také některé známky toho, že v čínské nomenklatuře si zdaleka ne všichni jsou jisti tím, že válka na Ukrajině a podpora Ruska v ní je pro Čínu výhodná. Pro některé se válka stala i důvodem, proč pochybovat o Rusku samotném z hlediska jeho síly (vojenského potenciálu). Bývalý čínský velvyslanec na Ukrajině Kao Jü-šeng vystoupil na interním semináři Čínského mezinárodního finančního fóra a Fakulty mezinárodních studií Čínské akademie sociálních věd, kde hodnotil ruskou invazi na Ukrajinu. Diplomat v květnu 2022 například konstatoval, že „postoj Ruska v této válce je stále pasivnější a nepříznivější a vykazuje známky porážky“ a dále hovořil o Rusku jako v zemi v dlouhodobém úpadku, naznačil, že ekonomická a finanční moc Ruska je „extrémně nepřiměřená“ statusu jaderné velmoci a že každý den válčení je pro Rusko finanční břemeno.
Kao Jü-šeng dále mluvil také o tom, že známky porážky ruské armády na Ukrajině souvisejí s tím, co charakterizoval jako „úpadek Ruska … v jeho ekonomických, vojenských, vědeckých a technologických, politických, sociálních a dalších oblastech.“ V jeho textu nalezneme i následující formulaci: „Jádrem a primárním směrem zahraniční politiky Putinova režimu je považovat bývalý Sovětský svaz za svou výlučnou sféru vlivu a obnovit impérium spoléháním se na integrační mechanismus v různých oblastech ovládaných Ruskem. Za tímto účelem je Rusko dvojaké, porušuje své sliby a nikdy skutečně neuznalo nezávislost, suverenitu a územní celistvost jiných bývalých sovětských států a často porušovalo jejich území a suverenitu. To je největší hrozba pro mír, bezpečnost a stabilitu v euroasijském regionu.“
Tento názor zřejmě zdaleka nereprezentuje čínskou oficiální politiku vůči Rusku, nicméně za pozornost stojí a těžko ho lze řadit k západnímu mainstreamu.
Další čínský specialista na mezinárodní vztahy Jen Süe-tchung kritizoval válku na Ukrajině jako něco z čeho Čína nebude mít výhody, naopak podle něj válka „akcelerovala“ geopolitické trendy, které oslabí postavení Číny například ve střední a východní Evropě, ale také posílí konfrontaci s USA. Kromě toho zdůraznil, že se jedná o další pohrdání mezinárodními pravidly – válka je sama o sobě porušením pravidel, stejně tak porušují pravidla i sankce. Tato argumentace je důležitá, protože pracuje otevřeně s čínskými zájmy. Jen také přiznal, že neočekával, že by Rusko do takové války šlo: „Nečekal jsem, že se Rusko rozhodne jít do této války, a Rusko za ni zaplatí obrovskou cenu.“ Tento čínský expert pak hovořil i o tom, že válka povede ke snížení globálního vlivu Ruska: „Válka ztížila Rusku budoucí globální vliv na svět.“ Tedy, hodnocení války není ani v Číně jednoznačné a bylo by nadmíru zajímavé vědět, co si v Pekingu myslí o Putinových krocích z hlediska kvality rozhodování, kalkulu a zvažování rizik. Ještě zajímavější by bylo zjistit, jak Peking ve skutečnosti vnímá potenciál a sílu současného Ruska.
Je tu ale ještě jeden faktor, který je třeba brát v potaz. Současný čínský lídr Si Ťin-pching bude za několik měsíců znovu kandidovat na svoji předsednickou funkci v kontextu vážných problémů v ekonomice a nespokojenosti, například s politikou nulového Covidu. Chyby v politice, které by vedly k dalším sankcím ze strany USA a Západu tentokrát proti Číně, si Si Ťin-pching nemůže zřejmě dovolit, i když dva měsíce (sic) po začátku konfliktu vsadil na protizápadní výklad války jako boje proti americké hegemonií a západní strategie jako snahy oslabit Rusko a zadržovat Čínu. Toto relativně dlouhé otálení může znamenat, že „vnitrostranická opozice posílila“, jak míní indický specialista na Čínu Džajaveda Ranade. Nicméně otálení mohlo také souviset s tím, že Putinův krok mohl Peking zastihnout relativně nepřipravený a způsobil jisté „rozpaky“. Někteří pak považují za ne moc pozitivní znamení to, že Si odmítl Putinovo pozvání do Ruska (s argumentem, že důvodem je pandemie), které vidí jako snahu distancovat se od Ruska a jeho války. Kreml i Peking ale takový výklad odmítly a Dmitrij Peskov pak řekl, že Si se do Moskvy chystá hned, jak „situace dovolí“.
Optimismus, nebo realismus?
Optimisté vidí v rusko-čínské spolupráci či dokonce spojenectví v nových podmínkách velký potenciál. V jejich představách bude Čína Rusku pomáhat a podporovat ho nejen v jeho snaze prorubat okno multipolárního a k nezápadnímu světu citlivějšího uspořádání, než je to současné, ale také ekonomicky. Obě země tak pro ně představují „blok změny“ mezinárodních vztahů. Západ tu pak hraje roli ochránce statu quo, který mu vyhovuje. Realisté si uvědomují existující překážky, odlišné možnosti a zájmy obou zemí, včetně čínské snahy o to nepoškodit svoje ekonomické zájmy a globální integraci orientovanou systematicky na sebe. Čína se od Ruska mimo jiných věcí (ideologie, ekonomiky) liší v jednom zásadním bodě: neriskuje a nechce ohrozit svůj reálný vzestup. Rusko se tak bude muset v řadě věcí spolehnout na sebe a vzhledem k tomu, že v mnoha věcech promarnilo příležitosti modernizovat svojí ekonomiku a stát, jsou tu oprávněné pochybnosti o dalším vývoji. V mnohém se bude muset opřít spíše o už zmíněné paralelní dovozy, než o domácí produkci a samostatnost či o přímou podporu Číny, a to navzdory oficiální rétorice o „nahrazování dovozů“ a partnerství „bez hranic“.
Bohužel ruský obchod s Čínou dodnes svým složením odpovídá vzorci periferní ekonomiky: suroviny za technologie a hotové zboží, což ukazuje, že ani nová orientace Ruska na Čínu neznamená potřebné strukturální změny. Rusko chce sice měnit mezinárodní vztahy, aniž by změnilo vlastní ekonomiku, která je jednou z příčin jeho postavení ve světě. Jeho posílené vztahy s Čínou nepřinesly za poslední dekády v tomto ohledu moc nového, tak jako se na staré metody spolehla jeho vojenská kampaň na Ukrajině. Realisté ale také chápou, že současná západní politika a konkrétně politika USA přispívá k pragmatické a situační politické spolupráci či koordinaci mezi Moskvou a Pekingem, pro který by porážka nebo kolaps Ruska byl problém. Na této skutečnosti se v krátkodobém horizontu zřejmě nic zásadního nezmění. V dlouhodobém horizontu jsou ale věci mnohem méně jistější…
Psali jsme:
This text is avaible in English language on Cross-border Talks.