Jan Schneider ve třináctém nedělním průvodci jazzovou muzikou představuje další tři skladby a interprety.
Třinácté Jazzové okénko přináší jednu z freejazzových perel. Občas se otřu o jazzové pianisty, kteří produkují „hudební smog“. Dnešní ukázka budiž důkazem, že nejsem proti jazzovým klávesistům apriori nedůtklivý. Naopak! Vyznávám se tímto z velkého obdivu k Malu Waldronovi, Panu pianistovi a Panu skladateli, zejména proto, že dokáže hrát pomalu, málo, a přitom nádherně: The Seagulls Of Kristiansund jsou důkazem. Ovšem ti jeho parťáci jsou také úžasní. Tenorsaxofonistu Charlie Rouse známe již z nahrávky s Theloniem Monkem, trumpetista Woody Shaw se představí sám. Ovšem ta rytmika! Reggie Workmann patří k nejnápaditějším basistům, co jsem kdy slyšel. Vidím-li kde jeho jméno, jsem si jist, že nemůže jít o nic průměrného. Nota bene, když vedle něj sedí za bubny můj milovaný Ed Blackwell, bubeník co do slávy velmi nedoceněný, což by bylo špatně, kdyby mu to vadilo. Ed Blackwell vytvořil vlastní styl hry na bicí nástroje, ačliže se to může zdát téměř k nevíře. V této nahrávce se však příliš neprosazuje, protože citlivě koloruje a dynamicky dotváří, neboť si to ta sama úžasná Waldronova kompozice prostě vyžádala a ta parta mistrů to zvládla neopakovatelně.
Nu, jednou to přijít muselo: Buddy Rich. To jméno prostě nejde obejít, máme-li se alespoň trochu vážně bavit o bubenících. Na tomto, jednom z nejlepších bigbandových koncertů, co byly kdy v Praze odehrány, byl Buddy ve vrcholné formě. Když mu chtěl kameraman, jak je občas jejich dotěrným zvykem, vlézt do jeho „bubliny“, Buddy se po něm ohnal a kameraman pak už jen kroužil v uctivé vzdálenosti. Kázeň v bigbandu byla jak u „zelených baretů“. Buddy jim zřejmě pořadí skladeb napevno neřekl. Jen naznačil rytmus na charlestonku, a muzikanti museli nejen skladbu poznat, ale bleskově nalistovat ty správné noty a hlavně – nastoupit včas! Prošel-li někdo živý bigbandem Buddyho Riche, mohli si zájemci o jeho angažmá být přinejmenším jisti, že rytmicky je nadprůměrně v pořádku. Takže podívejme se na sám závěr koncertu v pražské Lucerně v roce 1984. Pro svůj majstrštyk si Buddy Rich vybral skvělé aranžmá baletní vložky ze slavného Bernsteinova muzikálu West Side Story. Slyšel jsem mnoho verzí tohoto sóla, které Rich celé roky propracovával a cizeloval – a toto pražské mi připadá nejlepší! Je to dokonalá kombinace nikoliv samoúčelné špičkové techniky (ty jeho uvolněné ruce!) a pěkně vypointovaných hudebních nápadů. Celé to má úžasný šmrnc. Dovolím si upozornit na reakce publika na výrazné zdvihy v kompozici sóla, přičemž nejzajímavější nejsou tam, kde Rich přidává na síle a na rychlosti, ale dva okamžiky v sedmé minutě nahrávky, kdy naopak přejde na činely: jakoby z lidí „vypustil páru“ (zřejmě psychologický fígl dlouhodobě vyzkoušený, vždyť Buddy je prý na pódiu od svých tří let) … nezapomenutelné, zvláště když jsem to slyšel na vlastní uši a koukal jsem se poměrně zblízka z prvního balkónu … nota bene, na sedmašedesátníka dost slušný výkon i fyzicky, není-liž pravda? Ale ještě něco je třeba na Buddyho říci: měl skvělý vkus a smysl pro humor. Neměl rád Franka Sinatru, a když ho doprovázel, při Sinatrově zpěvu vždy začal hrát hodně nahlas. Až tak, že po něm Sinatra jednou hodil kyblík ledu. Poté začaly chodit za Sinatrou fanynky, a každá chtěla podepsat tři fotky. Sinatra byl velmi potěšen, ale když se to opakovalo, začalo to i jemu vrtat hlavou. A tak se jedné fanynky zeptal, pro zrovna tři fotky? „Za tři vaše podepsané fotografie, pane Sinatra,“ zněla odpověď, „dostaneme jednu podepsanou fotku od Buddyho Riche.“
A na závěr opět něco se specifickou vůní a chutí a barvou a vůbec: z čističe bot až po jednu z největších afrických hvězd, etiopský zpěvák Mahmoud Ahmed: Tezeta má opravdu zvláštní náladu i melodii a není to vůbec žádná láce. Ale stojí za to s do ní zaposlouchat. Máte na to celý týden!