Historik Jiří Malínský dnes nabídne další pohled na prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka jako na analytika prvního zahraničního odboje.
Masarykova osobnost politika, pedagoga, odborníka a vědce
Jméno TGM se během polistopadového třicetiletí propracovalo z neurčité směsi povrchní úcty a naopak i nekompetentního zatracování a zpochybňování oprávněně do panteonu i současné české historické paměti. Je mimoto důvodná naděje, že se tento velký československý státník bude také vracet do svého neméně závažného globálního rámce. Masarykovo jméno mělo světovou proslulost už před první světovou válkou stejně tak v Rusku jako ve Spojených státech amerických, Srbsku jako ve Francii či Spojeném království a, pokud zatracování a proklínání považujeme za nevšední formu proslulosti, i v německojazyčné Evropě. To všechno byly pomyslné schody, které mu byly nápomocny, když se na přelomu let 1914–1915 odhodlal k exilové přípravě přímého vystoupení vůči podunajské monarchii a její vládnoucí dynastii.
Vrcholem Masarykova předválečného politického vystupování bylo znemožnění záhřebského procesu r. 1909; původní vídeňské vládní zadání znělo na justiční vraždu 53 nevinných Jihoslovanů pomocí podvržených svědectví a zfalšovaných písemných zdrojů, které připravilo rakouskouherské bělehradské vyslanectví. Ve vzrušených debatách včetně opakovaných jednání říšské rady nonkonformní český politik prokázal dosah i obsah tohoto svinstva, které budí dojem naprosto nedemokratický a mravně zvláště ubohý. Císař-mocnář František Josef I. na to reagoval po svém: český šlechtic ministr zahraničí hrabě Alois Lexa z Ae(Ä)hrenthalu (1854–1912), který se v přímých řečnických střetech s Masarykem opakovaně znemožnil, zůstal ve funkci, kterou ho císař obdařil, až do konce života. Anexe Bosny a Hercegoviny, pod kterou byl podepsán, byla pro tohoto starce-mumii silnějším argumentem.
Obdobně vystupoval budoucí prezident i ve sporu o Rukopisy i v tzv. polenském případu (hilsneriáda), který mu rovněž získal mezinárodní proslulost, a svou nejrozsáhlejší třísvazkovou knihou Rusko a Evropa si získal nejen mimořádný mezinárodní ohlas, ale i pověst zasvěceného znalce Ruska. Neméně úspěšné byly i Masarykovy americké pobyty. A svou váhu měly také osobní kontakty, které mj. přispívaly pro Masaryka i k dostupnosti už tehdy početné zahraniční odborné literatury německé, ruské, anglické a francouzské často balancující na tenkém rozhraní novinářské publicistiky, sociologie, historiografie a politologie (neméně pozoruhodná, pochopitelně, byla i jeho filozofická erudice).
Svou faktickou hodnotu měla i Masarykova praktickopolitická znalost-zkušenost. Poslanec říšské rady v letech 1907–1914 byl členem tzv. delegací (vybraného počtu poslanců jak předlitavského /tzv. rakouského/ a zalitavského /uherského/ parlamentu), které tvořily faktický parlament zúžené vlády podunajského soustátí (tvořila ji ministerstva zahraničí, války a financí) a byl také účasten jednání kolem reformy rakousko-uherské branné moci. Tyto potence, v tehdejší české politice počátku XX. století naprosto ojedinělé, dávaly spolu s množstvím důležitých osobních kontaktů, jež násobila i jeho dlouholetá žurnalistická zkušenost z vedení periodik Athéneum, Čas a Nová doba autorská i (spolu)redaktorská jedinečný předpoklad k pozoruhodným výkonům v tzv. praktické politice.
Takto vylíčené Masarykovo veřejné postavení je nutné doplnit o jeho proslulost bezprostředně před první světovou válkou. Tady naopak už vzhledem k věku – žilo se v době, která padesátnický věk považovala za stařecký oslovením velebný kmete! – se uvažovalo v mnohém jinak. Reprezentativní sborník T. G. Masarykovi k šedesátým narozeninám, vydaný okruhem Masarykových příznivců a obdivovatelů se zpožděním až r. 1912, byl oprávněně životní bilancí pražského profesora; naopak výmluvná slova staroliberála právníka a ekonoma barona Albína Bráfa (1851–1912) v jeho bilancujících vzpomínkách škoda toho talentovaného člověka ilustrují Masarykovu osamocenost a rodící se generační převrstvení i uvnitř realistické (pokrokové či lidové v proměnách názvu) „Masarykovy“ strany v předválečné české politice. Obdobně se vyjádřil ve svých Čechách po Bílé Hoře i budoucí Masarykův prvoodbojový spolupracovník profesor Ernest Denis (1849–1921); ostře kritizoval intelektuálova domýšlivá augurská gesta. Opomenout nejde ani další ne příliš zmiňovaný intelektuálův rys: součástí oslav profesorových šedesátin byl i student parodující Masarykův řečnický, téměř suchopárný styl i charakteristické zvláštnosti lexika včetně jeho nezaměnitelné dikce. Smáli se mnozí; mezi těmi, kdo se od srdce smáli nejvíce, nechyběl ani TGM.
Na počátku první světové války
Soudobými Čechy obdivovaný i proskribovaný Masaryk válku, jakmile se objevily její první náznaky, zprvu jako pacifista ostře odmítl bez ohledu na to, že by v rozpadající se monarchii mohla přinést obnovu národní a státní; soudil, že by míra obětí, kterou by válka s sebou přinesla, byla příliš veliká a neúnosně krvavá. Prvotní postoj ke vznikajícímu konfliktu se začal měnit na konci léta 1914 i vahou zkušeností, kterých nabýval jak ze svých západoevropských zájezdů, osobních kontaktů s počínající válečnou kampaní německou i rakouskou, tak zejména z rozhovorů s kompetentními vídeňskými a pražskými činiteli. Někdejší pacifista ve svém počínání důsledně navazující na Palackého a Havlíčkovo úsilí a odkaz se názorově – vida vývoj války – přechýlil na druhou stranu a promyšleně, důrazně, soustavně a bez prodlení se nepřímo inspiroval odkazem jiného Čecha: někdejšího osmačtyřicátnického radikálního demokrata Josefa Václava Friče (1829–1890). V září 1914 nalezl stejně smýšlejícího a jednajícího člena realistické strany v začínajícím docentu Edvardu Benešovi (1884–1948), spoluredaktoru a spoluautoru jubilejního masarykovského sborníku z počátku desátých let.
Postupně se tak vytvářelo jádro páteřní prvoodbojové organizace Maffie (její členové se označovali maffisty). V čele stál pražský právník Přemysl Šámal (1867–1941) a vedle něj agilně působil v popředí docent Edvard Beneš. Silná byla vazba tohoto jádra na všeslovansky zaměřenou Českou obec sokolskou a jejího starostu advokáta Josefa Eugena Scheinera (1861–1932) a poměrné ohlasy měla i ve vedoucích orgánech rozhodujících českých politických stran zastoupených na předlitavské říšské radě a zejména v českém zemském sněmu. Bylo to jádro, kolem kterého později vznikl jak Manifest českých spisovatelů (květen 1917), tak Tříkrálová deklarace (leden 1918), které bylo základem podpory zahraničního odboje a východiskem zrodu Národního výboru československého (založen 13. července 1918, zárodek Národního shromáždění i jádra budoucí první domácí československé vlády) a Českého svazu českých poslanců na říšské radě (vznikl 19. listopadu 1916).
Z tohoto pozadí ve vzájemné závislosti a uprostřed rozporů, jejichž těžiště se soustředilo kolem agrárního poslance Düricha, vznikala i struktura zahraničního odboje. TGM se od počátku orientoval jednoznačně: jako znalec carských ruských poměrů nepodléhal jednostranným iluzím o osvobození z východu, jakkoliv také reagoval na jakýkoliv závan naděje z Petrohradu, ale skutečné rozhodnutí vyústění živelně se rozvíjejícího konfliktu na základě svých analýz očekával na západě a ze západu. Před polovinou září zrušil nájemní smlouvu na svůj vídeňský byt a pod záminkou péče o vracející se švagrovou Esperanzu se vydal do Rotterdamu. Současně začal formovat Maffii. Během druhého holandského pobytu se setkal se skotskobritským historikem a publicistou Robertem Williamem Setonem-Watsonem (1879–1951), který se naučil vedle jiných slovanských jazyků i češtinu. To spolu se sílícím náporem válečné vídeňské a budapešťské vojenské diktatury i prvními popravami a zatýkáními českých vlastenců jen posílilo jeho rozhodnutí odejít do exilu. Definitivně z vlasti odjel Masaryk do exilu 18. prosince 1914 s mladší dcerou Olgou (1891–1978). Byl to – benešovsky řečeno – jeho vědomý krok do tmy.