Historik Jiří Malínský nabízí ve čtvrtém díle seriálu další pohled na prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka jako na analytika prvního zahraničního odboje.
Dohoda a její vnitřní vztahy
Dohodové souhře věnoval Masaryk už s ohledem na konečný cíl prvního odboje maximální pozornost. A zejména mezispojenecké souhře: „Aby spolupráce mohla být dynamická a účinná, předpokládá porozumění účastníků: totiž plán. Skutečně dvojí plán: strategický a politický.“ (s. 135). Německo (Prusko) musí zcela změnit svou dosavadní politiku; při té příležitosti značně přecenil – na základě dobově dostupných informací – kvalitu ruské armády. Do politického plánu včlenil obnovu Polska, Srbska-Chorvatska a Česka se slovenským přesahem. Bez politického zakončení bude význam vítězství Spojenců citelně oslaben. Do podrobností byl tento pohled rozveden v ustavujícím prohlášení Českého komitétu zahraničního (nejstarší název řídící struktury zahraničního prvního odboje) ze 14. listopadu 1915. V tomto ohledu je zajímavý seznam jeho signatářů (Masaryk, Dürich, mj. Bohumil Čermák předsedající Sdružení menšinových československých spolků v Rusku, dr. Ludvík Fisher předseda Národního sdružení v Chicagu, malíř František Kupka, Jan Sýkora, František Kopecký, sociální demokraté Antonín Veselý, dr. Karel Pergler a Emanuel Viktor Voska), v němž nechybějí ani jména slovenských zástupců (Bohdan Pavlů, Albert Mamatey, František Daxner).
V obsáhlém dokumentu-memorandu spíše důvěrné povahy ze 7. ledna 1916 nazvaném výmluvně V hodině jedenácté (s. 147–180) reagoval Masaryk na aktuální vývoj válečné situace. V úvodu vyvrací zprávy o slabosti německých vojsk a opakovaně srovnává lidské zdroje obou válčících stran. Pokud šlo o mužskou populaci i v tomto ohledu Spojenci vysoce převyšovali Ústřední mocnosti (do Dohody nebyla zahrnuta Itálie, naopak do ní bylo pojato Rusko), zatímco při srovnávání sil na frontových liniích byly aktuální počty víceméně vyrovnané (Dohoda 7 860 000 vojáků, Spolek 7 300 000) s dodatkem, že potenciály pro další doplňování válčících vojsk tím zdaleka nebyly vyčerpány. Hlavní důvod momentální převahy Ústředních mocností spatřoval TGM v připravenosti na válku: „Nepřítel byl lépe připraven na válku. Dalo by se dokonce říci, že pouze on byl připraven. Dokonce ani Francie, přes léta 1870–1871, přes myšlenku na revanš, nebyla připravena. O Rusku lze říci, že bylo připraveno lépe, než se očekávalo, zatímco Británie, s výjimkou válečného námořnictva, nebyla připravena vůbec.“ (s. 152). A v jiné souvislosti dodal: „Ve válce je jediný omezený vůdce lepší než deset geniálních vůdců, kteří nejsou jednotni. … Tato centralizace a jednota nejsou jen strategické; průmysl, obchod a železnice jsou centralizovány a sjednoceny také, a proto jsou výkonnější.“ (s. 152).
Válečné hospodářství (ekonomika) je tu zachycena plasticky: potřeba politického plánu (Dohoda ho postrádá), ovlivňování veřejného mínění, strategické využívání železnic, využití automobilů a těžkých děl, intenzívní využívání kulometů jsou v Masarykově podání základní prvky (vedle řady dalších), které Ústředním mocnostem usnadnily strategickou převahu a Spojencům vymezily nesnadné postavení až dodatečně a značně nesnadně reagující válečné strany.
Základním rysem německých stratégů typu Hindenburga je především jejich sebevědomí a energie. Výhodou je i kvalitní vojenský výcvik nižšího důstojnictva a mužstva. Berlín však – vytýká pražský profesor – má i až povážlivé, byť zatím latentní slabiny: hrozící nebezpečí vyčerpání (neúspěch blitzkriegu), relativně slabé zálohy, potřebu doplnění továrních pracovních sil, přecenění Rakouska-Uherska a podcenění Ruska. Hlavní útok měl být veden přes Belgii. Ve vzduchu byl i hrozící nedostatek surovin pro všechny vojenské (militarizované) průmysly. V případě Rakouska-Uherska se projevila vnitřní slabost soustátí, kterou překlenula včasná německá pomoc: „Válka proti Srbsku a Rusku byla velmi populární mezi Němci a Maďary; z jiných národů byli válečně naladěni Poláci a Rusíni (s výjimkou rusofilské menšiny), zatímco ostatní národy byly proti válce. Z nich zejména české pluky ukázaly své slovanofilské sympatie; jak je všeobecně známo, ani Srbochorvatům, Rumunům a Italům se nelíbilo bojovat za Rakousko.“ (s. 156). Ve srovnání s Německem mělo Rakousko-Uhersko relativně více bojeschopných mužů.
Jak dále
Při výkladu o Spojencích TGM usiloval o maximálně dosažitelnou věcnost. V případě Spojeného království žádal o zdvojnásobení počtu bojujících Angličanů (z 1 na 2 miliony mužů). Britové strádající nedostatkem bojových zkušeností a dobrovolnickým systémem musí tuto slabinu zvládnout. Kromě toho měl Londýn další rezervy v domíniích. Svou váhu měla i splendid isolation a s tím související pocity bezpečí: „Shledávám mezi Angličany překvapivý nedostatek představivosti; často i lidé, kteří se zajímají o válku jako specialisté, nejsou schopni předvídat budoucí vývoj situace; je zde zvláštní nedostatek tvůrčí představivosti v předvídání a předjímání různých možností. Zároveň lidé fantazírují, vytvářejí poněkud divoké představy nejbližší budoucnosti, představy, které jsou samozřejmě jen výplodem jejich vlastních přání.“ (s. 158). Za svá léta učňovská bude Anglie platit a platí. Jako příklad uvádí TGM britskou katastrofu na Gallipoli (cca 250 000 padlých britských vojáků) mj. pro selhání britských zpravodajských služeb. Obdobně problémem zůstává nezvládnutá pomoc Srbsku nebo spojenecká neschopnost ovládnout a připojit Německou východní Afriku. Ve hře naopak pro Němce může být i Bagdád a Egypt; pangermanismus je nenasytný.
U Francouzů ocenil jejich bojovnost a obětavost a dodal, že charakteristiky, kterými popsal přístup Spojeného království, platí i pro Itálii a Rusko. Dále zdůraznil: „V každém případě, když se jednou Spojenci rozhodli postavit se Německu na bojišti, bylo nezbytné, aby znali Němce a jejich metody, pochopili německý militarismus a čelili mu adekvátními prostředky. Jakmile se jednou rozhodli vyhnat ďábla belzebubem, museli sami hrát ďábla spolu s ďáblem pruským.“ (s. 162). Ve válce není čas ani na demokracii, ani na diskusi. Prvotní úspěchy ruské armády vedly k vysokému oceňování jejich schopností; nekvalitní okupační správa a absence jasného cíle však prvotní okouzlení Ruskem značně oslabily.
Sílící kritika počínání spojeneckých vojsk ukazuje na nejslabší místo Dohody: její nedostatečnou spolupráci a koordinaci. „Válka je událostí tak gigantickou, že všude jsou potřeba velcí muži – muži na výši naléhavosti situace. Válka jasně ukázala, že ve všech zemích jsou mnozí členové vlády, kteří – ačkoliv by možná byli docela dobří v dobách míru – nejsou nikterak schopni vyrovnat se s tak obrovskými úkoly.“ (s. 165). A vznesl dále řečnický dotaz na (především zpravodajskou) kvalitu dohodových vojenských atašé v berlínských ambasádách. Obdobné závěry pražský profesor přinesl také in margine loďstev válčících států.
V závěru tohoto zprvu důvěrného, posléze tak trochu poloveřejného memoranda, určeného představitelům praktické britské politiky, se TGM zamyslel nad doporučeními, která mu vyplynula z jeho analýz. Prodloužení války podle jeho názoru zákonitě muselo vést k vítězství Spojenců. Dotkl se i teze, že válku neukončí armády, ale ekonomiky. Znovu zopakoval svůj důraz na sjednocení nad sepětím strategického a politického plánu sjednocujícího Dohodu. Na základě zkušeností z válek v 19. století a rozboru Bismarckova plánu, který předpokládal, že se podunajské soustátí stane německou kolonií – „Hinterlandem“ Německa vztaženým i na všeněmecké (alldeutsch) „vize“, vyvolané příkladem Spojeného království; posléze vedly k německému vystoupení. Představy „Mitteleuropy“ a dráhy Berlin–Bagdád však nepředpokládaly spojenectví Londýna a Petrohradu. To vše by podle Masarykova přesvědčení vyžadovalo důkladné zvážení s ohledem „na současnou situaci na bojištích.“ (s. 171).
Mezinárodní kontexty prvoodbojového češství
Skutečná slabina Německa není na západě, ale na východě; Masaryk se v této souvislosti přimlouvá za vytvoření východopruské exklávy. Podobně – opakuje jednu ze svých premis – je nutné rozbití Rakousko-Uherska mj. pro zásadní geostrategický význam Čech. „Osvobození Čech je pro Spojence stejně důležité jako osvobození Polska a jižních Slovanů. Ve skutečnosti musí tyto tři úkoly tvořit hlavní část rozumné protiněmecké politiky Spojenců.“ (s. 174). Nehledě na skrývané proruské německé sympatie je však pro Petrohrad rozhodující jeho západní vazba předcházející možné podřízenosti carství prušáckému Berlínu. Základní předpoklad vítězství Dohody spatřoval TGM v postupu spojeneckých vojsk na území Ústředních mocností. Zvláště zmiňuje potřebu obsazení Berlína spojeneckými a Záhřebu srbskými vojsky. Předpokládal i obnovení ruské okupace na severovýchodě Rakousko-Uherska. Do hry by měly být uvedeny také doposud neutrální státy Rumunsko a Holandsko. Německo není možné zničit; lze je však po jeho porážce demokratizovat a humanizovat.
Zevrubnou pozornost věnoval i české otázce, problému, který dlouhodobě trápil českou společnost nejpozději od r. 1848. Zaskočen v memorandu Všeněmecká střední Evropa nebo nezávislé Čechy? (ss. 185–194) z února 1916 válkou a vojenskou diktaturou se český národ v Masarykově podání může vyjadřovat výhradně pasivním odporem. Perzekuce, jíž byl vystaven, byla v dobových souvislostech nevídaná. Masaryk, odkázaný na zprostředkované informace, uváděl 820 popravených Čechů (podle zpřesněného údaje editorů během prvních necelých dvou let války bylo z politických důvodů vyšetřováno 3614 osob, skutečně odsouzeno bylo 979 osob). Masaryk zdůraznil sílu a dosah pasivního odporu (rezistence), jehož nejzralejším plodem se stal Český komitét zahraniční vzniklý na konci října 1915. Současně zdůraznil historický ráz české státnosti počínaje Sámovou říší (jako skutečné, historicky ověřené datum vzniku českého státu je dnes přijímáno 28. září 995).
Hlavním nebezpečím pro tyto snahy se jevil koncept popruštělého Německa doplněný o realizaci záměru Berlín–Bagdád, jehož kořeny je nutno hledat u spoluzakladatele hohenzollernského Německa generála Helmutha von Moltka staršího (1800–1891). Český stát doplněný o slovenský přesah by měl téměř 13 milionů obyvatel a byl by v pořadí osmým evropským státním útvarem. „Německo a Rakousko-Uhersko patří částečně k západní, částečně k východní Evropě. Mezi východem a západem Evropy po linii Terst–Soluň–Cařihrad, Budapešť, Berlín, přes Poznaňsko, Východní Prusko a baltské pobřeží až k Petrohradu se prostírá pásmo, v němž je role národů obzvláště důležitá.“ (s. 187). Národní princip, na jehož základě vznikla v XIX. století řada i současných evropských států, však „není dnes uznáván absolutně; proto hrají národní (národnostní – JM) menšiny ve smíšených státech tak velkou úlohu.“ (s. 188).
Význam Rakousko-Uherska pro Německo je klíčový: jeho pádem by byl oslaben Drang nach Osten a oslabení, které by z toho pro ně vyplynulo, by znemožnilo i případný Drang nach Westen. Slovanská hráz (v dobové masarykovské dikci Česko, Polsko, Velké Srbsko) pojímá v souhrnu více než 40 milionů obyvatel schopných v zárodku spoluzmařit výbojné pangermánské úsilí. Propojení se západními Spojenci vyžaduje stavby nových železnic i průplavů (např. Visla–Odra–Morava–Dunaj). Čechy a Velké Srbsko by spolu mohly sousedit; to by usnadnilo jak severní, tak jižní přístup Čech k moři (za povšimnutí stojí pokračování-hledání slučujících pojmenování tušených nových možných státních celků). Zmínil se o nikoliv nemožném spojujícím vnitrozemském severojižním koridoru směrem k Chorvatsku. Podpořil tuto myšlenku mj. fait accompli vystěhováním slovanského obyvatelstva Maďary ze Srěmu (region dnešního severního Srbska a Chorvatska). „Máme právo použít stejné politiky, kterou ostatně schvalují a provádějí i Němci. Barbarství prováděná Maďary a Němci v Srbsku i Bosně a Hercegovině, v Dalmácii a Chorvatsku dávají Spojencům právo potrestat viníky.“ (s. 190).
Vedle slavjanofilství se Čechy vyznačovaly i frankofilstvím. Z hesla Volnost–rovnost–bratrství vyvodil Palacký sebeurčovací práva českého národa a národů vůbec. K Francii by Čechy mohla přiblížit např. unie. „Čechy jsou díky svým historickým tradicím vedeny k důvěrnému spojenectví s Francií a Ruskem a v důsledku toho s Polskem a Velkým Srbskem.“ (s. 190). Pro případ dobytí Berlína musí být Spojencům jasné co požadovat na Německu. Protiváhou všeněmectví se musí stát svobodná střední Evropa. Zřízení slovanského trojstátí je nutné doplnit osvobozením některých národnostních menšin v Německu (Dánů, alsaských Francouzů, poznaňských Poláků) jako výchozích kroků Nové Evropy (s. 191). Slovanské trojstátí na rozhraní západu a východu Evropy by nebylo malé: je tvořeno středně velkými národy: „Nemáme nenávist vůči Němcům ani Maďarům, ale přiznáváme, že nemůžeme milovat své nepřátele; chceme se prostě snažit být k nim spravedliví.“ (s. 192).
Prušáctví není jen vojenský systém, ale je to také duch německé kultury. Boj s tímto přístupem nemůže nebýt nevybojován: „Budeme mít všichni za úkol se zlepšit jako jednotlivci i jako celek, čím víc se proti prušáctví prosadíme, tím víc dokážeme, že je nepřijatelné a že je třeba ho zničit, protože je nižšího řádu.“ (s. 192). Proto je nezbytné, aby možné premisy svého programu Dohoda veřejně vyhlásila včetně dílčích cílů členských států. Pro slovanské národy by to bylo velkým povzbuzením. V tomto ohledu TGM spoléhal na francouzskou vládu. Motivoval ji velkými tradicemi Francie i zodpovědností a závazky, které z toho pro ni plynou. Spojenectví Slovanů a národů západní Evropy je současně nejlepším důkazem jejich mírumilovnosti.
Předchozí díly: