Historik Jiří Malínský nabízí ve třetím díle seriálu další pohled na prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka jako na analytika prvního zahraničního odboje.
Počátky otevřeného protirakouského odboje
Základní ideový půdorys prvního odboje podal v soustředěné podobě TGM v Ženevě 6. července 1915. První ústřední myšlenka je vlastně jádrem Masarykova revolučního vývojového konceptu českých dějin: „Hus, Žižka, Chelčický, Komenský jsou pro nás živoucím programem. Naše reformace, jako žádná reformace, nebyla a není skončena; reformace znamená ustavičnou reformu, neustálé obnovování, touhu po lepším, zdokonalování, pokrok.“ (s. 82). Dějiny jsou soudcem i učitelem. Pokud je obranou, je násilí prostředkem jak se bránit podrobujícímu útoku. Neméně důležitou součástí Masarykova vystoupení byla i parafráze Havlíčkova výroku: „Dříve mužové umírali pro čest a slávu svého národa, avšak my, my chceme žíti a pracovati.“ (s. 83). Doposud připravovaný odboj se stal odbojem veřejným, protihabsburský odpor činitelem, který postupem času sílil a vzrůstal směrem k posléze neodvratnému vítězství. A to s co nejmenšími možnými vojenskými i týlovými ztrátami.
Součástí analytických prací profesora Masaryka byla i nepřerušovaná soustavná četba aktuální literární produkce evropských velmocí. V případě Spojeného království (přehled byl zveřejněn pod názvem Anglie, Rakousko-Uhersko a Slované s. 88–90) konstatuje znatelný vzestup anglického zájmu o slovanský svět a s tím související systémovou proměnu dosavadního britského pohledu na Rakousko-Uhersko. Objevuje se tu však jako v případě jako v případě tehdy mladého anglického historika Arnolda J. Toynbee (1889–1975), jak uvádí pisatel, potřeba českého státu jako autonomní součásti Rakouska spojeného s Německem s garancemi velmocí tak, aby bylo zabráněno potlačování menšinové německé národnostní minority; v něčem jako by tehdy tento Angličan předjímal appeseament. Současně Masaryk konstatoval vzestup anglického zájmu o Rusko. Obdobně si v dobovém aktuálním kontextu všímal i literární a žurnalistické produkce německé i francouzské.
Střeva dynastie
TGM si v prvních měsících zahraničního odboje studoval i vzájemné vztahy dohodových a Ústředních mocností opět na pozadí soustavného studia dostupné odborné literatury a publicistiky. Kromě reminiscencí na Karla I. Velikého (zůstává otázkou, nakolik lze tohoto franského panovníka temných století vlastně považovat za německého a nakolik za francouzského) proběhl aktualizační vývoj: pro Německo se stalo hlavním nepřítelem Spojené království (United Kingdom). Úzkými mocenskými zájmy byly diktovány i německé síly preferující slovanské státy tam, kde nebyl omezován pangermanismus a jeho bezprostřední cíle. Proto nebyla pro Berlín žádoucí např. obnova Srbska. Podobných aktualizačních sond-rešerší budoucí prezident Osvoboditel zpracoval během první světové války více.
Dalším problémem, který Masaryk sledoval, byla vídeňská dynastie: „Přirozeně naskýtá se otázka, jak je možno, že dynastie, které nehrozilo žádné vážné nebezpečí, vědomě rozpoutala takovou katastrofu, že necouvla před zodpovědností za neskonalou bídu a utrpení, jež jednání její musilo vyvolati, a že si ani neuvědomila nepříčetnost a šílenost svého počínání.“ (s. 103). V poměrně obsáhlém textu výstižně nazvaném Degenerace Habsburků a Rakouska (publikováno v červenci 1915) jí vytýká nedostatek analytické schopnosti, neznalost skutečného stavu letité monarchie i její armády (o necelých dvě stě let dříve byla nucena řešit obdobný problém Marie Terezie), kterou ještě zdůraznila průměrnost vládnoucího císaře „který ani v nejskvělejší době své kariéry neměl více inteligence než rakouský poddůstojník“ (s. 103).
To přivedlo monarchii hned v prvních týdnech války do nesmírně obtížné situace. Opřel se i o knihy přední rakouské šlechtičny Marie Larischové a údajné císařovniny dcery hraběnky Zanardi Landi; oba prameny ilustrují obtíže plynoucí z kontaktu s živou fakticitou této doby (dobové dohady, které o jejich vypovídací hodnotě kolovaly, byly posléze plně potvrzeny; v Masarykově době však tato situace nebyla jednoznačně jasná). Anatomii degenerace Habsburskolotrinského domu vyvozuje z oslabené výchovy nové dynastické generace potomků Františka Josefa I. a všeobecně neuspořádaných rodinných poměrů tohoto panovnického rozrodu. Všímá si i nanejvýš podivné sebevraždy korunního prince a jeho naprosto pochybené dětské i jinošské socializace, z níž v Masarykově líčení vyrostl rozvrácený zhýralec. Zbývá jen otázka, co by řekl starý pán, vyznavač robustního pojetí mravnosti (demokracie humanitní), pokud by vstal z hrobu, Západu dnešnímu a jak by charakterizoval jeho současný stav.
O národu a národnosti
V textu-přednášce Problém malých národů v evropské krizi určené jádru vedoucí anglické společenské vrstvy upozornil na dodnes aktuální dvojí evropský odlišný typ vymezení kategorie národa: „Angličan, mluví-li o svém národě, ztotožňuje národ a stát. Ne tak Srb nebo Čech, protože podle jeho zkušeností není stát a národ totožný. Jeho národ je rozšířen v několika státech nebo sdílí stát s jinými národy. My Slované velmi ostře odlišujeme stát od národa…“ (s. 117). Při rozboru evropské státní a etnické struktury pražský intelektuál upozornil na nespornou jedinečnost Rakouska-Uherska slučujícího v typologii evropských suverénních států jedinečný případ vícejazyčné země nadané velkým počtem malých národů. Národnostně smíšené jsou v pojetí TGM ovšem vlastně všechny evropské státy, a to i ty, které patří k nejmenším (Srbové, Češi, Černohorci). Ještě jedinečnější než Rakousko-Uhersko je Ruské carství (impérium): „Mluvím o evropském Rusku. Britské impérium má ovšem ve svých různých zaoceánských dominiích a koloniích mnohem více národů, zlomků národů a ras, ale Velká Británie je v podstatě anglická, zatímco kontinentální Rusko, přestože Rusové jsou v převažující většině, obsahuje mnoho národů, některé početné, a kromě toho národy, které mají vlastní kulturu a tradice.“ (s. 118–119). Západ a východ Evropy se všestranně lišily (Západ na počátku minulého století tvořilo 18, Východ 9 států) a nadto existovaly i státy smíšené-přechodné: Německo a Rakousko-Uhersko.
Mimoto Evropu severojižně dotváří dělící pásmo takto vymezené střední Evropy. Tvoří je národy podléhající Berlínu, Petrohradu, Cařihradu-Istanbulu a Vídni. Z tohoto evropského mikroregionu vychází hybné síly konfliktů: „Toto pásmo je skutečným jádrem takzvané východní otázky, toto pásmo dává nejnaléhavější a nejpalčivější podnět pro přetvoření politické struktury Evropy. V tomto pásu menší národy neustále usilují a bojují za svobodu a nezávislost. … jsou to zvláště Spojenci, které tato válka nutí, aby se věnovali řešení tohoto problému.“ (s. 119). Současně – podotkl Masaryk – toto vnitroevropské členění je založené výlučně na číselných údajích a pomíjí nestálost a proměnlivost těchto nejen jím uváděných údajů. To se dotýká problémů dekadence a degenerace. Odsudky tu mají menší prostor, než se pro povrchní myšlení může zdát; přednost má mít zdrženlivost a uvážlivost. TGM tu vznáší zásadní řečnickou otázku: „…sedmdesát (milionů – JM) je jistě mnohem víc než deset, ale má sedmdesát právo vzít chleba deseti?“ (s. 121). Zárodečné myšlenky systému mezinárodní kolektivní bezpečnosti jsou tu podány doslova v embryonálním stádiu.
Východiska evropské (světové) kolektivní bezpečnosti
Zatímco pangermánské sjednocování sleduje světovou politiku a světovou moc, Anglie, Polsko, Francie rostly především sjednocováním dílčích národních celků (zde TGM abstrahuje od koloniální praxe a zuřivých válečných konfliktů XVII.–XIX. století i historického zpoždění pangermanismu). Z druhé strany pomíjivost státních celků malých národů je vyvažována obdobnou pomíjivostí velkých říší a států. Dějiny podle Masarykova názoru probíhají ve prospěch individualit jednotlivců, ale i národů; od XVIII. století nabyl tento proces na síle a průraznosti. Současně paralelně se ovšem utváří i internacionalizace a vyvažování centralizačních trendů naopak směrem k federalizaci a autonomii. Obecně sílí různorodost tohoto nesporného vývoje. A tak posilování národního cítění je paralelně vyvažováno internacionalismem a internacionalizací (s. 122). Masaryk soudí, že revolučnost obecně sílí oproti slábnoucímu militarismu. Lidstvo spěje k jednotě, ne však k jednotvárnosti (zde je zřejmá jeho návaznost na Palackého odkaz). Pangermáni se nemohou jednostranně odvolávat na dějiny. Přijetí politického realismu, k němuž se Masaryk hlásil, však v žádném případě neznamená schvalování Realpolitik ideologů pangermanismu.
Malé státy a malé národy, které vyplňují evropské meziprostory, nejsou snem, ale již teď živou skutečností: z 27 existujících států jen osm lze označit za velké a větší. Velmi často je tvoří přirozené hranice, kterou provází schopnost těchto národů hájit svou suverenitu. TGM se výslovně odvolává na Riegrův výrok „Nedejme se!“ (s. 124). Většina nepominutelných nedostatků malých států souvisí s důsledky dlouhotrvajícího útlaku. Ale mají i své nesporné přednosti: „Celý národ je, abych tak řekl, dobře uhněten. Palacký, náš velký český historik, napomínal svůj národ, aby ztrojnásobil a dokonce zdesateronásobil své pracovní úsilí; malé národy jsou skutečně národy pracovníků.“ (s. 124). Vycházejí z nich i velké osobnosti: Masaryk odkazuje na renesanci českého národa a odkaz Husův, Jednoty bratrské a jejího zakladatele Petra Chelčického; energická činnost na polích politickém a kulturním je další charakteristikou malých národů. Stejně tak by naopak bylo možno mluvit o stinných stránkách velkých národů a států. A jako podpůrný argument uvádí národně osvobozovací boj Poláků, Čechů a Srbo-Chorvatů. Podal i svou stupnici nezávislosti: vnitrostátní autonomie–federace–personální unie–suverenita.
Úkolem Velké Británie by vedle obnovení nezávislosti tří nárazníkových slovanských národů mělo být povzbudit vytvoření maďarského státu, Velkého Rumunska, Bulharska, Řecka a států dalších menších národů. To bylo také podnětem k vymezení předmětu Školy slovanských studií Londýnské univerzity; TGM se stal jejím prvním profesorem a jeho přednáška pronesená 19. října 1915 pod neoficiální faktickou záštitou premiéra Herberta Henryho Asquitha (1852–1928) prvním aktem tohoto právě zakládaného učiliště. Protianglické dobové německé literární produkci a jejím rešeršním charakteristikám věnoval Masaryk paralelně samostatnou stať publikovanou v Denisem řízené revui Le Nation Tchéque.
Předchozí díly: