Vítek Prokop píše o stavu současné evropské levice, která čelí mimo úbytku voličské podpory i problémům toxických osobních ambicí a nepřekonatelnými programovými rozdíly. Řešením je jednota v různosti.
Vážení čtenáři a Vážené čtenářky,
když jsem se chystal na první povolební jednání Výkonného výboru Strany evropské levice (SEL) naivně jsem očekával, že bude panovat optimistická atmosféra. Nejčernější scénáře se přece nenaplnily, strana jako celek ztratila jen jeden mandát v Evropském parlamentu a doneslo se mi, že díky intenzivním jednáním s nově zvolenými europoslanci by mohla reálně ještě posílit. Avšak opak byl pravdou. Stranu Levice zastupuji už víc jak rok ve strukturách SEL a toto bylo nejdepresivnější jednání, kterého jsem se zatím zúčastnil. Proč Vám o tom píšu?
Témata, kterých se 22. června v Bruselu členové Výkonného výboru dotkly jsou ta samá, která nyní zaznívají při tolika vášnivých diskuzích i mezi českými levičáky – potřeba se spojovat, nebezpečí krajní pravice, ale i toxické osobní ambice a nepřekonatelné programové rozdíly mezi stranami. Zkušenosti i problémy našich přátel a soudruhů napříč Evropou nám možná pomohou se zorientovat a najít správný směr pro další politické boje v naší české kotlině.
Depresi a deziluzi vysvětluje detailnější pohled na volební výsledky jednotlivých levicových stran. Nejúspěšnější byly v rámci SEL následující tři strany, jenže u každé z nich úspěch doprovází specifické „ale“. Nejlepší výsledek ze všech stran SEL měl kyperský AKEL s 21,5 procenty, což ale představuje jejich historicky nejhorší výsledek. Na druhém místě byla finská Levicová aliance s 17,3 procenty, která ale po volbách oznámila, že ukončuje svůj pozorovatelský status u SEL. Na třetím místě najdeme s 14,92 procenty řeckou Syrizu, o níž ovšem pro změnu kolují informace, že se pod novým vedením pokoušela neúspěšně přidat ke Straně evropských socialistů, která sdružuje sociálně-demokratické strany, avšak její přihláška byla zamítnuta. Slovinská Levica, která je vládnoucí stranou, získala 4,75 procenta a nezískala kvůli 5procentní uzavírací klauzuli žádný mandát. Španělští Podemos i německá Die Linke získali kolem 3 procent – ukazuje se tak, že i když Sahra Wagenknechtová veřejně deklarovala, že usiluje o pravicové voliče, podařilo se jí efektivně odsát voliče Die Linke a částečně i sociálním demokratům. Rakouské komunisty volilo jen 3 procenta voličů, nutno však dodat že jde asi od 70. let o jejich nejlepší výsledek a oni tak i nadále představují určitou jiskru naděje.
Nemůžu v psaní tohoto dopisu pokračovat, aniž bych si při tom nezametl před vlastním prahem. Strana Levice získala jen 0,07 procenta hlasů a několik srovnatelně velkých liberálních a konzervativních stran, které ovšem zdaleka nevedly tak intenzivní kampaň jako my, nás ve volební tabulce předehnalo. Vnějších faktorů, které k tomuto výsledku vedly, byla celá řada. Nemůžeme si ale vystačit jen se stížností typu: Doba je zlá. Musíme jednat. Chaotické rozdělení pracovních rolí, absence volebního manažera, a hlavně chybějící kvalitní permanentní kampaň, jež by předcházela kampani volební – to vše jsou závažné chyby, které jako místopředseda musím reflektovat a najít na ně řešení.
Pokud jde o celoevropskou úroveň tak varovné signály přicházely již delší dobu. Při čtení následujících řádků určitě poznáte typické levicové neduhy. Ukázkovým příkladem budiž značně bouřlivé jednání Výkonného výboru SEL v Lublani z 27. února. Ten večer mělo být na velké tiskové konferenci oznámeno, že čelním kandidátem za celou stranu do eurovoleb bude její prezident Walter Baier, avšak dánská Rudo-zelená aliance s podporou Die Linke se pokoušeli toto předem schválené rozhodnutí na poslední chvíli zvrátit. Přestože SEL vypracovala podrobný volební manifest, tak několik jejích členských stran vytvořilo zhruba dva týdny před lublaňským zasedáním vlastní alternativní volební dokument. V Kodani se 16. února sešlo celkem na 15 různých levicových stran včetně zmíněné Die Linke, finské Levicové aliance a dánské Rudo-zelené aliance. Tyto strany pak představily vlastní programový dokument o 10 bodech v rámci své politické platformy Now the People. Strany SEL měly tak na výběr hned ze dvou programů.
Odkud se tato nejednota vlastně bere? Neměli bychom se naopak v tváří v tvář vzestupu krajní pravice ještě více spojovat? Na jednu stranu překážky staví osobní ambice některých lídrů. Již v roce 2019 odmítl Jannis Varufakis, aby jeho DiEM25 bylo součástí SEL s tím, že nic jako evropská levice neexistuje. „Kdyby byla evropská levice jednotná, soudržná a civilizovaná, nevytvořili bychom DieEM25, ale připojili bychom se k nim… Levicové strany mají v sobě tak rozdílné frakce, že vydávání stranického manifestu se stává direktivní, není to koherentní. Tímto způsobem nepřilákáte voliče z pravicových nebo progresivních stran. Zmenšíte se.“
Zlí jazykové tvrdí, že spíš než to, je překážkou Varufakisovo ego. V Řecku tak kandidovali v těchto eurovolbách celkem tři levicové strany – Syriza, odštěpená levá část Syrizy Nea Aristera a Varufakisova Mera25. Problémem je dle informovaného zdroje, se kterým jsem v Bruselu mluvil, rovněž spolupředseda Die Linke a europoslanec Martin Schirdewan, který byl v Lublani tlačen Rudo-zelenou aliancí jako jedna z možných alternativ na čelního kandidáta SEL do eurovoleb. Zástupkyně kyperského AKELu ve Výkonném výboru si velmi stěžovala na celkové chování frakce SEL v europarlamentu, kde existovala tendence vylučovat z rozhodování nečlenské strany a direktivně je úkolovat. Velkou část tohoto problému mají dle mého zdroje na svědomí právě zástupci z Die Linke, ale nezastávala v tom údajně ani finská Levicová aliance. Nechci spekulovat do jaké míry jsou tyto informace pravdivé či ne. Ale ilustrují určitý problém, který některé výrazné osobnosti a jimi vedené strany mohou vytvářet, pakliže nerespektují klíčový levicový důraz na kolektivní a konsenzuální rozhodování.
Varufakisovi se ovšem musí dát v jednom za pravdu – problémem je i stále víc se snižující schopnost programové shody. Finská Levicová aliance změnila svůj kritický postoj k NATO a oproti řadě stran SEL zastává i militantnější pozici k válce na Ukrajině, oboje přispělo k jejímu rozhodnutí zcela evropskou levici opustit.
Další štěpnou linií je bohužel i kulturní válka, o jejíž nesmyslnosti jsem psal již ve své analýze českých eurovoleb (viz zde). Například Kateřina Konečná v průběhu voleb kritizovala frakci SEL v europarlamentu jako příliš „zelenou“a „progresivistickou“. Zatímco v sobotu 22. června jednal Výkonný výbor SEL, tou samou dobou měla KSČM zasedání svého Ústředního výboru, který měl podle mých informací doporučit Konečné iniciovat vznik nové levicové frakce v Evropském parlamentu. Nemůžu si při tom odpustit jednu poznámku k oné zelenosti SEL. Jak mi řekla reprezentantka kyperské strany AKEL, za jediný den bylo nahlášeno na Kypru 48 různých lesních požárů. Srovnejme si to s tím, jaká debata o klimatu se vedla v České republice v průběhu voleb. Ze strany KSČM se mluvilo jen o nebezpečí zeleného šílenství, které ohrožuje náš automobilový průmysl a s ním i statisíce pracovních míst. Ale přece klima je potřeba nějak řešit. Zatímco my se tu bavíme, tak lesy jižních států EU zachvacují plameny (a to zde není zdaleka jediný problém – viz takové mikroplasty). SEL má jasnou a positivní vizi boje proti rozvratu přírody, která je zároveň sociálně spravedlivá, a proto zkrátka nemohu souhlasit s takovým jejím povrchním odsouzením.
Na tomto místě stojí za to, abych Vám prozradil, jak se k volebním výsledkům SEL postavil přímo její prezident Walter Baier. Upozornil na to, že za tu dobu, co je v politice, zažil mnoho pádů a vzestupů různých stran, takže dobře ví, jak nestabilní volební politika je. Zažil rovněž řadu různých charismatických lídrů, kteří všichni chtěli být tou vůdčí silou levice. Jak ale upozornil, tak politické strany nemají být nástroje v rukou svých lídrů, politické strany mají sloužit lidem, jejichž zájmy chtějí svým programem zastupovat a bránit. Baier souhlasil s návrhy na radikální reformaci SEL, které by se rovnaly jejímu znovuzaložení a slíbil, že pokud by se v průběhu budoucích jednání zjistilo, že je jeho osoba překážkou k realizování této odvážné změny, tak nemá problém svoji funkci opustit. Myslím, že tímto projevem Baier prokázal své vůdčí kvality – zkušenost a nesobeckost je přesně to co evropská levice v těchto těžkých časech potřebuje.
Znovuzaložení Strany evropské levice
Co si pod tím představit? Určitá vodítka pro okamžité kroky lze nalézt v dokumentu, který pro Výkonný výbor napsal místopředseda SEL José Luis Centella Goméz z Komunistické strany Španělska. Dovolím si nyní citovat určité vybrané pasáže: „Proč jsme my nalevo nebyli schopni přinést entuziasmus a naději pro ty, kteří ve svých životech trpí v důsledku krizí způsobených velkým kapitálem? Proč místo poukazování na kapitalismus jako na viníka krizí, zde existuje podpora pro krajně pravicové skupiny, které zpochybňují ty, co systém spravují, ale nikoliv systém jako takový? … Jde o to, že levice v nejširším slova smyslu nebyla schopná zkonstruovat jasný a přímý návrh, který by navrhla nejistým a rozhořčeným lidem, ze kterého by mohla rozporovat hegemonii jak ultra-liberální, tak krajně pravicovou… V tento moment, kdy musíme předpokládat, že volební porážky jsou důsledkem předchozích ideologických porážek, je nezbytné čelit procesu kolektivní reflexe, který nám umožní se dostat ze stávající situace, nejenom se dívat na spásné volební tabulky, ale také vytvořit si projekt, který je schopen úspěšně konfrontovat síly kapitalismu.“
Goméz tak dochází k podobným závěrům, které jsem prezentoval ve svém textu Levice mezi rakví a Araratem. V praktické rovině navrhuje zahájit dialog s levicovými stranami, které SEL opustily anebo které se nikdy nestaly jejími členy či pozorovateli a společně hledat ideová východiska ze stávající situace.
Vím, že výše „prozrazené“ informace vůči mne vyvolají vlnu útoků. Ale máme na výběr, buď budeme žít v pravdě anebo ve lži, a to se všemi následky, které lhaní přináší. Musíme si zkrátka nalít čistého vína, to je první krok na cestě z krize. Osobně mám špatné zkušenosti se snahami levici spojovat, ale to ještě neznamená, že na tuto snahu rezignuji. Musí se ale zkrátka a dobře vycházet z programové shody, z toho chtít věci měnit k lepšímu. Začněme dialogem, spolupráci v určitých tématech a z toho zkusme vykřesat konfederační spojenectví, které umožní jednotu v různorodosti. U nás i v celé Evropě. Možná se tomu někteří budou vzpírat, ale okolnosti nás k tomuto kroku dříve či později zkrátka donutí.
Slavoj Žižek, kterého je stále dobré sledovat i přes jeho progresivně bizarnější postoje k Ukrajině, napsal: „Poselství těchto voleb je jasné. Politické rozdělení ve většině zemí EU již není mezi umírněnou pravicí a umírněnou levicí, ale mezi tradiční pravicí, kterou ztělesňuje velký vítěz, Evropská lidová strana (zahrnující křesťanské demokraty, liberální konzervativce a tradiční konzervativce), a neofašistickou pravicí reprezentovanou Le Penovou, Meloniovou, AfD a dalšími. Otázkou nyní je, zda bude EPP s neofašisty spolupracovat. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová výsledek vykresluje jako triumf EPP proti oběma ‚extrémům‘, nicméně v novém parlamentu nebude žádná levicová strana, jejíž extremismus by byl, byť jen vzdáleně srovnatelný s extremismem krajní pravice. Takto ‚vyvážený‘ pohled nejvyšší představitelky EU je zlověstným signálem.“
Vzestup nových forem fašismu (u nás švejkovsky symbolizovaným zvolením neonacistického sympatizanta Filipa Turka do europarlamentu) buď povede k tomu, že se levice sjednotí, anebo k tomu, že jednoho dne všechny její slavné osobnosti zjistí, že jsou společně ubytovány v jednom vězení. Že je to moc pesimistické? Možná.
Politika ale není hazardní hra, kde dle pravděpodobnosti může zkušený hráč zdařile sázet. Ne, tady jde o můj, a i o Váš, život, o životy dalších generací, co přijdou po nás. Až příliš dlouho jsme vnímali politiku jako cosi neosobního a vzdáleného, zvlášť politiku evropskou. Času jednat příliš moc nezbývá. Česká levice se měla spojit již dávno. „Levicové strany spolu nedokáží komunikovat, překonávat úzké stranické zájmy a bariéru vzájemných historických křivd,“ prohlásil už v roce 2002 pozdější dlouholetý předseda Strany demokratického socialismu (právního předchůdce dnešní strany Levice) Milan Neubert. To platilo před 22 lety a zatím to platí i nyní. Francouzská levice předvedla svoji schopnost bleskově jednat a umět dospět ke konsenzu. Můžeme to zvládnout nakonec i my? Když každý z Vás přiloží ruku k dílu, tak určitě ano.