Keller bez cenzury: Jan Keller píše dnes o tom, jak pád státního socialismu způsobil, že se kapitalismus přestal přetvařovat, a k čemu všemu to vedlo.
Dějiny jsou plné paradoxů. Existence dřívějšího východního bloku neboli tábora socialismu nebyla pro kapitalismus takovou hrozbou, jak bychom si mohli myslet. Ve skutečnosti reálný socialismus upevňoval kapitalismus přinejmenším ve trojím ohledu.
Orientace zemí východní Evropy na sociální jistoty pracujících hrála významnou roli v tom, že se po druhé světové válce prosadila na Západě instituce sociálního státu. Kapitál se uskrovnil ve svých ziscích a svolil k relativně vysoké míře přerozdělování nově vytvořeného bohatství, aby se pojistil proti tomu, že se dělníci a zaměstnanci budou dožadovat alternativního systému. Pacifikoval je tím, že je zahrnul konzumem a sociálními službami v míře, kterou jim na Východě mohli jen závidět.
Další výhoda existence tábora socialismu pro kapitalistický systém spočívala v tom, že bylo možno vyzdvihovat inovativnost soukromého podnikání oproti centrálně byrokratickému řízení ekonomiky v socialistických zemích. I ty země Západu, jako je Francie anebo Německo, které mají vysokou míru byrokratičnosti ve svých genech, se mohly chlubit svojí dynamičností ve srovnání se strnulými formami řízení na Východě.
Třetí (a nikoliv nejmenší) výhodou, kterou pro kapitalismus znamenala existence reálného socialismu, byla možnost vyzvedávat demokratičnost oproti systémům založeným na vládě jedné strany. Ti, kdo poukazovali na limity západní demokracie, byli uzemněni odkazem na skutečnost, že lidé utíkají z politických důvodů z Východu na Západ, a nikoliv obráceně.
Díky pádu socialismu se kapitalismus mohl už konečně přestat přetvařovat. Neoliberálním reformám, které započaly v řadě zemí již počátkem 80. let, narostla křídla. I při nižším tempu růstu si kapitál ukrajuje z koláče domácího produktu stále větší podíl. Tempo zvyšování nerovnosti bohatství a příjmů se v každé další dekádě zvyšuje. Odpadla možnost systémové alternativy, takže není překvapivé, že několik desítek nejbohatších rodin má dohromady větší majetek než chudší polovina světové populace, tedy více než zhruba tři a půl miliardy lidí. Evropa přes všechny hezké řeči o sociálních ohledech a sociálních pilířích tento celosvětový trend polarizace svědomitě kopíruje. Nejbohatších deset procent domácností ve státech používajících euro vlastní více než polovinu všeho bohatství zemí eurozóny.
Možná nebude náhoda, že jakmile přestalo podnikání soutěžit s byrokratickým systémem řízení ekonomiky, nastoupilo na Západě něco, co trumfuje všechny představy o vládě byrokracie. Průmyslníkům se nařizuje, co smějí a co nesmějí vyrábět, zemědělcům zase diktují, co mohou a co nesmějí chovat a pěstovat. Spotřebitelům se určuje, čím si mohou doma topit, v čem mohou jezdit, jak si musí upravit své bydlení. Jediní, kdo se nemusejí obávat žádných úředních nařízení a vyhlášek, jsou finanční kruhy tvořící nikoliv novou hodnotu, ale nejrůznější spekulativní bubliny, a velké soukromé firmy přisáté na státní výdaje, ze kterých dobývají rentu. Patří k nim i výrobci zbraní, pro které se stal pád socialismu a rozpuštění Varšavské smlouvy impulzem k další mohutné vlně zbrojení.
Ve stejnou dobu přicházejí západní politické systémy o pel své demokratické nevinnosti. Už se nijak nezastírá, že za demokratické jsou považovány pouze strany, jejichž programy jsou jen různými verzemi vlády majetkové a příjmové elity. Na postupu je odstraňování hranic moci v podobě rozdělení na moc výkonnou a na ní nezávislou moc soudní, v podobě kontroly politiků ze strany masových médií, v podobě tolerance nesouhlasu s poměry. Volební kampaně jsou financovány lobbisty, veřejné mínění usměrňováno experty podle metod, které se osvědčily v reklamě. Novináři hlavního proudu stále častěji vystupují jako aktivisté hájící poměry, jichž jsou produktem i uživatelem. Občanské protesty jsou těmito žurnalisty a komentátory buď ignorovány, anebo dehonestovány. Systém si vytváří skrze státní dotace a soukromé nadace svou vrstvu loajální inteligence, která touží být na jedné lodi s těmi, kdo jsou právě u moci.
Podle teorie konvergence z 60. let 20. století mělo v budoucnu dojít k propojení vitálních prvků kapitalismu a socialismu. Protagonisté teorie konvergence měli málo fantazie. Ani ve snu je nenapadlo, že pád protivníka povede vítěze k tomu, aby zkombinoval nejodpudivější prvky obou systémů.