Politolog Petr Drulák píše o tom, jak funguje současné ukrajinské PR, jehož smyslem je rozptýlit dojem, že Ukrajina se pokouší stáhnout svět do velké války.
Rusko v posledních měsících zaznamenává úspěchy na Donbase a na celém území Ukrajiny ničí jak vojenské cíle, tak i energetickou infrastrukturu. Ukrajině docházejí vojáci, mladí dělají vše, aby se vyhnuli válce, která pro ně ztratila smysl. Bohatší podplácejí verbíře, chudší se skrývají. Celá země směřuje do těžké zimy bez světla, bez tepla a s ubývající silou čelit ruskému postupu. Vláda v Kyjevě reaguje vnitřní represí, pokusy vyprovokovat Rusko k úderu proti členskému státu NATO a podivnou PR kampaní.
Poslední obětí represe se stala domácí pravoslavná církev podléhající moskevskému patriarchátu. Po dlouhém období šikany byla jednoduše zakázána. Mezitím už veškerá média ovládla Zelenského propaganda a Ukrajinci se bojí i v soukromí říci cokoliv, co by ji rozporovalo. Jsou zastrašováni případy těch, kteří skončili před soudem potom, co je někdo tajně nahrál, když hájili mír skrze ústupky. Oficiální Kyjev totiž odmítá realistický mír, který by znamenal ztrátu území a závazek k neutralitě.
Namísto toho v Kyjevě sní o světové válce Ruska s NATO. Proto naléhají na Američany, aby umožnili útoky americkými raketami a stihačkami z ukrajinského území na cíle hluboko uvnitř Ruska. Takové útoky by nevedly ani k ochromení Ruska, ani k oslabení Putinova režimu. Naopak Putin by se dostal pod tlak radikálů volajících po úderu proti těm, kteří tyto útoky řídí a kteří nejsou na Ukrajině, nýbrž na vojenských základnách NATO. Rusko by také mohlo odpovědět větší sabotáží proti infrastruktuře států NATO; po zničení Nord Streamu by to ani nikoho nemohlo překvapit. A pak by přišel krok z druhé strany. Například dost vlivných Poláků dnes navzdory domácímu veřejnému mínění vyloženě čeká na příležitost na Rusko přímo zaútočit. Na Ukrajině už jich podle ruských zdrojů bojují tisícovky. Eskalační spirála k velké válce není bohužel žádnou fantazií ale celkem reálným scénářem.
Pokud by údery proti cílům uvnitř Ruska nevedly k eskalaci, v Kyjevě by je alespoň využili k mediální propagaci. Zapadalo by to do zvrácených představ Zelenského týmu o PR. Poslední měsíce přinášejí podivné akce, jimiž se Zelenský snaží západním médiím dokázat, že ještě není úplně na odpis. Počátkem srpna zahájila ukrajinská armáda invazi do kurské oblasti. Asi tisícovka ukrajinských vojáků obsadila podle kyjevských zdrojů přes tisíc čtverečných kilometrů ruského území a velkou část tohoto území zatím drží.
Pokud by bylo cílem Ukrajinců uhájit Donbas, kde už ztratili nejspíše několik set tisíc vojáků, byl vpád do kurské oblasti nesmyslný. Zkušení vojáci, které Kyjev zoufale potřebuje právě na Donbase, byli posláni obsadit území za hranicemi, které nemá strategický význam a které Rusové nejspíše brzy dobydou zpátky. A především od počátku kurského dobrodružství Ukrajinci na Donbase ustupují a Rusové se blíží pokrovskému strategickému uzlu. Mediálně však dopadla invaze do Kursku pro Ukrajinu úspěšně. Po dlouhé době mohli Ukrajinci předvést něco, čím se lze médiím pochlubit bez ohledu na to, co bude za pár měsíců. Zřízením okupační správy na ruském území se jim také podařilo Putina ponížit.
Mnohem spornější i z mediálního hlediska je nedávná obměna vlády. Počátkem září skončila celá řada ukrajinských ministrů včetně šéfa diplomacie Kuleby, vicepremiérky pro integraci se Západem, vicepremiérky pro okupovaná území, ministra strategického průmyslu, ministra spravedlnosti a řad dalších. Podle propagandistů tím Zelenský prý dává najevo svoji sílu a kontrolu nad situací. Spíše se to však jeví, jako výraz bezradnosti a rozvratu. Podtrhávám „jeví“, neboť skutečně není vůbec jasné, co bylo cílem personálního zemětřesení a proč odchází takový Kuleba, který kyjevskému režimu poměrně profesionálně sloužil.
Vyloženě směšné jsou ukrajinské „mírové“ iniciativy. Mají ve veřejném mínění korigovat oprávněné přesvědčení, že Ukrajina se pokouší stáhnout svět do velké války. Jejich absurdita spočívá v tom, že Kyjev na jednu stranu volá po míru a na druhou stranu nenaznačuje, že by byl připraven k jakýmkoliv ústupkům. Mluví o tom, že se Rusové musí stáhnout ze všech ukrajinských území a smířit se se vstupem Ukrajiny do NATO. Na mírových jednáních by se podle Kyjeva patrně mělo mluvit jen o výši ruských reparací a potrestání ruských válečných zločinů. V červnu Ukrajinci v tomto duchu svolali s podporou Američanů do Švýcarska globální mírový summit, samozřejmě bez ruské účasti. Sami Američané tam na nejvyšší úrovni zastoupeni nebyli a i země, které jsou Ukrajině přátelsky naladěné dávaly najevo, že jednání o míru bez Ruska nedává smysl. Dobrá propaganda musí vycházet z určité reality, bezpodmínečná kapitulace Ruska reálnou možností není.
Dnes mluví ukrajinský premiér o dalším globálním mírovém summitu. Poučen předchozí zkušeností, chce tentokrát pozvat se stovkou dalších zemí už i Rusko. Ale i to je nesmysl. O míru se nebude rozhodovat na žádném velkém multilaterálním fóru. Rozhodnou o něm USA a Rusko. Dohodu mohou zprostředkovat či garantovat některé velmoci globálního Jihu. A Evropa, která nese největší náklady celého dobrodružství? Až se to celé oznámí, bude s Ukrajinou sedět mezi diváky. Určitě to nějak propagandisticky ošetří. Třeba si vzpomenou na Obamův výrok, že sice nesedí u volantu, ale vše řídí ze zadního sedadla. A jako vždy tomu dost lidí uvěří.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!