Keller bez cenzury: Jan Keller dnes píše o situaci politické levice. Proč její beznaděj po celé roky zůstává? A je šance na změnu?
Dušičkový čas je jako stvořený pro úvahy o stavu české levice. Dýchá z toho stejná pieta, stejný smutek, stejná odevzdanost, stejná pokora před vůlí osudu. Tradiční dušičky jsou přece jenom o něco veselejší. Zatímco ony každoročně přicházejí a odcházejí, beznaděj levice po celé roky zůstává. Pokusme se s veškerou pokorou zamyslet se nad tím, proč tomu tak je.
Na první pohled by se mohlo zdát, že levice doplácí na to, že její kdysi úspěšní lídři se rozešli se svými stranami. Miloš Zeman se rozkmotřil se sociální demokracií podobně jako Jiří Paroubek. Ani Bohuslav Sobotka ani Jan Hamáček se stranou stárnout nevydrželi. První z ní odešel v červnu 2021, druhý se rozloučil v červnu 2024.
V tomto ohledu se ovšem levice od pravice vlastně v ničem neliší. Václav Klaus, který založil Občanskou demokratickou stranu doslova z ničeho, zůstal svůj, podržel si své přesvědčení, odešel z ní a zanechal ji, řečeno slušně, opět doslova v ničem. Ani Miroslav Kalousek se dnes nehlásí ke svému dítěti TOP 09, které po odchodu z KDU-ČSL zplodil.
Zatímco pravice, která opustila své konzervativní základy, dnes svým způsobem kvete, levice, jež se ke svým idejím solidarity stále ještě hlásí, je v troskách. Proč tomu tak je? Možná proto, že si obě části politického spektra vyměnily role. Pravice, která naoko vzývá hodnoty individualismu, se chová naprosto kolektivisticky, a to v tom nejhorším slova smyslu. Každá ze stran vládní koalice obětuje zdání své jedinečnosti společnému zájmu, který zní – udržet se u moci. Neexistuje jediný důvod, proč nedat politiky dnešní ODS na stejnou kandidátku nejen s lidovci a s topkaři, ale také se starosty a takzvaně nezávislými. Piráti se od nich odlišují jen v tom, že se stali vzhledem ke kořisti, která se kolektivně dělí, jaksi přespočetní.
Strany a hnutí hlásící se k levici se naopak zhlédly v ryzím individualismu, který byl kdysi doménou pravice. Není velkou nadsázkou říci, že máme dnes levicových směrů a proudů o trochu více, než kolik máme voličů a sympatizantů levice. Neexistuje jediný levicový subjekt, který by se nechlubil svojí autenticitou. Nikoliv náhodou je vlajka autenticity jedním z hlavních hesel, s nimiž přišli progresivisté šedesátých let 20. století, kteří stáli u zrodu úpadku polického vlivu levice.
Zvláštní způsob kolektivismu pravice a umanutosti individualismu levice vedly k tomu, že dnes v politice převládá jakási zvláštní slitina. Na evropské úrovni se projevuje tím, že zdánlivě pravicoví lidovci vládnou společně se zdánlivě levicovými socialisty. V podstatě by mohli fúzovat pod hesly více Evropy, více vstřícnosti vůči jakémukoliv počtu migrantů, více vlivu menšinám nad většinou, více zbraní pro zajištění trvalého míru, více Green Dealu bez ohledu na jeho dopady.
Všechny vládní strany v Česku tuto ideovou slitinu respektují. Z taktických důvodů se od ní mohou tu a tam předvolebně distancovat, v podstatě se jí však podvolily. Tříšť našich levicových stran, spolků, sdružení a hnutí, není schopna se této vlně ubránit. Je zaneprázdněna úplně jinými problémy. Řeší, kdo z jejích vůdců bude nakolik viditelný, kdo v jaké míře prosadí, které své dílčí cíle, která z platforem obhájí zájmy pracujících lépe než jiná bezvýznamná platforma.
Pokud bude i nadále levicový individualismus fungovat stejně spolehlivě jako doposud, lze poměrně přesně předpovědět, jak to bude u nás vypadat o dušičkách v roce 2025. Nálada ve společnosti bude stejně pochmurná, jako je letos. Vládu bude sestavovat podobná slitina, která ji sestavila v prosinci 2021. Na levici se nepovedou spory o to, kdo za to může. Bude se zapáleně diskutovat, kdo je autentičtější než jiní a kdo by lépe hájil zájmy pracujících, kdyby mu to dovolili. Každá z levicových platforem si do budoucna vytyčí ještě ambicióznější cíle. Politologové se budou divit, proč volební účast klesá.