Ekonomka Ilona Švihlíková píše o možnostech důchodové reformy v Česku a o tom, proč současná „reforma“ stojí na zcela špatných parametrech a není pro lidi.
Tak nám vláda přišla s důchodovou reformou, paní Müllerová. Vzhledem k neoblibě této vlády, a k tomu, co to vlastně provedla, je šance, že nějaká příští vláda udělá z reformy kuličku, na kterou s chutí šlápne. To, že vláda protlačuje návrhy silou, že vytváří neskutečný chaos, že opakovaně obelhává odbory a vysmívá se sociálním partnerům – to už je jaksi politický kolorit zpupnosti pěti/čtyřdemolice. Točit celou reformu na parametru věku odchodu do důchodu je prostě špatně. Jednak již delší dobu vidíme nárůst počtu lidí využívající předčasné důchody. Vláda si ani nebyla schopná zjistit, proč lidé odcházejí dříve do důchodu? Je to proto, že už jsou „za vodou“? Protože už nemohou, jsou nemocní a unavení? Nebo protože druhou alternativou vedle předčasného odchodu do důchodu je být nezaměstnaný (resp. nezaměstnatelný?). Jak je možné, že vláda staví reformu na parametru, který už nyní není relevantní, a ani se neobtěžuje si zjistit, jaké motivace stojí za využíváním předčasných důchodů?
A dále: Omezit kategorii náročné profese, a přitom operovat pojmy a kategoriemi, které nemají žádnou legislativní oporu (povinná platba zaměstnavatele u náročných profesí a nepovinný pilíř, co to jako má být?), to je další chucpe současné vlády.
Podívejme se nejprve na několik základních parametrů současného systému, než pak předložím návrhy rozprostřené mezi několik kroků a období, jak by bylo nejvhodnější situaci řešit.
Podotýkám, že můj přístup vychází z toho, že
a) Lidé jsou bohatství naší země. To, že se dožívají vyššího věku, se musí ekonomicky a společensky projevit pozitivně. Reforma je tu proto, aby využila potenciálu lidí a zajistila jim důstojné a naplněné stáří.
b) „Problém“ tedy nespočívá v tom, že se lidé dožívají vyššího věku, přičemž lidský věk má samozřejmě své geneticky dané limity, ale to, že se v uplynulých třiceti letech narodilo méně dětí. Propopulační politika musí být součástí sociální politiky, když ne z důvodu stability průběžného systému (což lze řešit i jinými způsoby), pak určitě jako nástroj zachování národa.
c) Jakýkoliv důchodový systém stojí na určitém mechanismu přerozdělování mezi těmi, kteří vytvořili hodnoty a nyní již z řady důvodů nemohou a mezi těmi, kteří jsou aktivní v dané době. Každá společnost nějaký takový mechanismus musí mít, jinak se její společnost rozpadne v mezigenerační válce a nenávisti (která je ovšem pro řadu politiků velmi atraktivní nástroj, jak získávat hlasy).
d) Klíčový parametr je, že budoucí společnost (ekonomika) musí generovat hodnoty. Je vcelku jedno, v jakém mixu (lidé x kapitál (roboti, AI) je bude generovat, protože to lze vyřešit mechanismem redistribuce bohatství. Katastrofa je, pokud nic negeneruje. V takovém případě může být klidně věk odchodu do důchodu stanoven na 105 let. Úvahy typu „bude jeden pracující na tři důchodce“ jsou relevantní jen z hlediska zdanění práce (pokud chybí zdanění kapitálu). Opakuji: hlavní je, kolik hodnoty dokáže taková společnost vytvořit! Pokud díky vyšší produktivitě práce za využití moderních technologií vytváří větší hodnoty, pak jde jen o to najít mechanismus, který tuto hodnotu bude ve společnosti redistribuovat.
e) Reforma je prováděna postupně. První fáze je elementární nastavení pořádku v systému.
ČSSZ v dokumentu „Statistická ročenka z oblasti důchodového pojištění za rok 2023“ uvádí následující graf. Je patrné, že počet předčasných starobních důchodů roste – ale již delší dobu. Roste i z hlediska poměrů vůči všem starobním důchodcům, za minulý rok se (údaje červen 2023) dostal nad 30 % u mužů i žen. Opakuji znovu, jakou relevanci má pak věk odchodu do důchodu?
Graf 1: Počet předčasných starobních důchodů
Provládní ekonomové neustále halasí s čísly deficitu důchodového účtu a jeho vývoje. Než se podíváme na vývoj na důchodovém účtu, uvedu jinou kategorii – a to je podíl výdajů na důchodový systém v poměru ke generované hodnotě – k HDP.
ČR se jako jedna z mála vyspělých zemí nedostala nikdy nad 10 % HDP (!) a podíl výdajů na důchody se drží relativně dosti stabilně kolem 9 % HDP. Tato záležitost se ovšem ve veřejném prostoru neprosazuje, protože otevírá nepříjemné téma pro provládní pomocníky – ukazuje totiž velkou stabilitu a robustnost českého důchodového systému.
To znamená potom nižší podíl mezd (náhrady zaměstnancům) na HDP, zato vyšší podíl zisků, nemluvě o těch, které odplují do zahraničí. Toto téma je jeden z hlavních strukturálních defektů a jako takové se prolíná vším v ekonomice ČR – nutně i důchodovým systémem (včetně, viz dále, strukturální deformace u mezd, které jsou hluboce v rozporu s výkonností ekonomiky).
Graf 2: Podíl výdajů na důchody na HDP
K dokreslení salda důchodového účtu, který ovšem – a to je velmi důležité, jak opakovaně zdůrazňoval ekonom Jaroslav Ungerman – není oddělen od státního rozpočtu a není samostatně spravován. Povšimněme si, že v letech 2018 a 2019 byl důchodový účet v plusu! Není náhodou, že se jednalo o roky, kdy mzdová konvergence rychle postupovala, byla vysoká zaměstnanost (a nízká nezaměstnanost) a mzdy rychle rostly – samozřejmě za situace ekonomické konjunktury. Všechny tyto proměnné totiž výrazně ovlivňují hospodaření důchodového účtu.
Graf 3: Důchodový účet
Všechny ty řeči o tom, jak je důchodový systém neudržitelný (a jak je potřeba ho reformovat, aby se udržitelným stal), přičemž tyto reformy mají restriktivní charakter, poškozují občany a mají za cíl pravý opak – snížit důvěru v to, že průběžný systém může fungovat. Čím více se šíří „narativ“ – „na důchody nebude“ (což by byla pravda jen ve společnosti, která se rozpadla a nedokáže nic generovat, à la Haiti), tím více se zvyšuje perverzní motivace obcházet průběžný systém, notabene, když vláda skrytě či zjevně podporuje švarcsystém a vytváří masivní benefikace OSVČ vůči zaměstnancům (tj. preference nestandardu vůči standardu, na kterém důchodový systém stojí). K tomu dále dodejme, že důchodový systém, spolu se zdravotnictvím, disponuje obrovskými zdroji – a právě proto se kolem něj budou jak supi točit finanční skupiny a nenápadně tlačit na „privatizaci“, zavedení „nadstandardů“, přilepšení a podobně, protože částky jsou příliš lákavé. Zvykněme si na to, že naše ochota bránit veřejné statky bude znovu a znovu podrobována zkoušce – a buďme k tomuto boji minimálně odbornými argumenty připraveni.
Pro čtenáře !Argumentu také připomenu, že na našem webu najdou sérií článků k důchodové reformě od Jaroslava Ungermana a Viléma Kahouna a že s řadou jejich návrhů souzním – což dále v textu uvádím.
Fáze důchodové reformy se základním cílem udržení průběžného financování, doplněného o další zdroje z daní, resp. zabránění rozpadu průběžného systému a jeho privatizaci.
a) Elementární pořádek: krátkodobý časový horizont
Tato fáze se týká očištění systému od zaplevelených prvků jako je výchovné a mobilizace zdrojů – tato mobilizace příjmů do systému je důležitá, neboť bez nápravy deformací bude mít problém každý sociální systém. Kromě toho se těmito opatřeními minimálně zbrzdí deficity, což sebere vítr z plachet těm, kteří si pod reformou představují prostě privatizaci důchodového systému (kombinace minimální žebračenkový důchod a zbytek – postarej se sám).
Jeden z největších problémů pojistných systémů jsou obrovské nerovnosti ve zdanění, ale zejména v platbách do pojistných systémů u kategorií zaměstnanec – OSVČ – dohodář.
Zatímco u daní je s aplikací podnikatelského rizika možno zvažovat (nikoliv ovšem ve smyslu „je normální zatajovat příjmy“) určitý rozdíl mezi zdaněním zaměstnanců a OSVČ, u pojistných plateb to tak být nesmí. Nesmí, protože jinak se do existenciálních problémů (se supi kroužícími kolem) mohou dostat všechny pojistné systémy.
Platby u OSVČ se tedy musejí narovnat se zaměstnanci. Je pravda, že OSVČ je pestrá kategorie. Patří tam vysoce příjmoví advokáti, ale i ti, kteří si tak přivydělávají po nocích rozvozem všeho možného. A je tu nešťastná kategorie švarcsystému, často z donucení. Proto jako druhou variantu navrhuji zavedení samostatné pojišťovny pro OSVČ, která bude vyjadřovat specifika jejich stavu a jen z této pojišťovny pak budou OSVČ čerpat své důchody.
K tomu patří, že vláda musí udělat pořádek na trhu práce. Zrušení EET byla fatální chyba (nebo spíš záměr à la devadesátá léta), neboť umožňuje zakrýt příjmy a zjednodušuje platby „bokem“. Do této fáze patří také boj proti práci na černo, proti vykořisťování zahraničních pracovníků (nejen, ale zejména z Ukrajiny, kteří jsou tlačeni ke smlouvám o dílo! Jak se zdá, to nikomu nevadí, hlavně, že na budovách visí všude ukrajinské vlajky). Boj za práva zahraničních pracovníků je i naším bojem – tolerance mzdového dumpingu se nám vždy vrátí jako bumerang. Stejně tak je potřeba si řádně došlápnout na pracovní agentury, systém exekucí, neregulovanou lichvu atd.
Druhou součástí elementárního pořádku je pak oddělení plateb typu výchovného mimo důchodový účet. Pokud má něco takového existovat (a podle mě nemá co stát platit výchovné, ale postarat se o obecní a družstevní bydlení a jeho dostupnost), pak v systému sociálních dávek, a ne v rámci důchodového systému.
Podpora sociálního smíru, řádné vedení a opečovávání sociálního dialogu a politika mzdové konvergence mohou přispět k tomu, aby se příjmy do pojistného systému zvyšovaly. (A ano, vím, že jde o strukturu ekonomiky, což rozeberu v některém z dalších článků).
V této fázi je také možné, zejména pokud budou rychle pokračovat strukturální změny ekonomiky, otevřít debatu o zdanění příjmů z kapitálu (tj. zatížit tyto příjmy pojistným) a vytvořit si tak další záložní zdroj pro financování důchodového systému. Pokud bude, což v tuto chvíli nedokáže říci nikdo, rychle pokračovat vytěsňování práce kapitálem, pak bude potřeba posilovat zdanění kapitálu – jinak také může dojít k sociální explozi podobné začátkům kapitalismu.
b) Oddělení důchodového účtu od státního rozpočtu a zavedení individuálních účtů: střednědobý časový horizont
V této části si dovolím se odvolat na článek J. Ungermana a V. Kahouna: Oddělení důchodového účtu od státního rozpočtu má mnohem výhod. Chápu, že se někteří obávají toho, že v oddělení jsou rizika privatizace. Neznamená to, že by snad nemohl být takový účet/fond dofinancováván ze všeobecných daní. Souhlasím s J. Ungermanem, když uvádí, že ministerstvu financí přes obrovské částky na důchodovém účtu velmi vyhovuje ho mít k „pohotovému řízení likvidity“. Kromě toho by po oddělení bylo možné s fondem hospodařit více investičně a uvažovat více pro výnosově – i když za maximální obezřetnosti. Zároveň by toto uspořádání umožnilo provést jiný zásadní manévr a sice dostat pod kontrolu české vládní dluhopisy, které se mohou stát nástrojem vydírání „českých“ dcerek, které jsou pod zahraniční kontrolou. Japonský případ ukazuje jasně, že dluh je potřeba mít v držení skutečných rezidentů. Je to otázka nejen ekonomická, ale přímo strategicky bezpečnostní.
Oddělení od státního rozpočtu umožní také vytvořit individuální konta. Ta dodají účastníkům pojistného systému jasný přehled o tom, jakou částkou mohou disponovat a zároveň i informaci, kdy mohou/budou chtít přejít do důchodu. Rozlučme se s představou, již nyní nereálnou, že budeme odcházet do důchodu všichni stejně. To je zcela nereálné, sociální systém (včetně projektů bydlení pro seniory, pečovatelské domy apod.) na to musí být připraven. Čímž se opět dostáváme k bodu jedna, a sice k mobilizaci zdrojů, do kterého nutně patří i boj proti odlivům zisků z ekonomiky a samozřejmě zejména zneužívání vazeb mezi matkou a dcerami, které má v ČR patologický charakter.
c) Ekosystém pro podpoření potenciálu člověka: dlouhodobý časový horizont
Poslední část důchodové reformy souvisí s tím nahlížet člověka jako aktivum, jako bohatství země, jako zdroj potenciálního růstu ekonomiky a společnosti. Zatímco dnešní „reforma“ je bič v ruce (zaměřená jednoznačně na „úspory“ v systému, aby o to víc se mohlo vydávat na zbrojení např.), pak tento přístup představuje zcela jinou filozofii. Znamení obohacení jednotlivce i společnosti aktivním využíváním jeho schopností a dovedností a vytvoření celého ekosystému péče o něj.
Tento přístup předpokládá a) motivační systém pro ty, kteří se rozhodnou pracovat déle (pokud bude věk odchodu do důchodu stanoven, neboť s individuálními konty bude jeho důležitost klesat). Je možno stanovit motivační systém pro starší pracovníky. Spolu s tím jde také podpora částečných úvazků, flexibility pro starší pracovníky (nezvládnou a nemohou pracovat 5 dní v týdnu, ale mohou se například zapojit jako mentoři mladších na 1 den v týdnu). Kontakt s pracovním světem může být pro řadu z nich obohacující a stimulující, pro mladší je neocenitelné předávání zkušeností. Vytvoření systému mezigenerační úcty a učení se jeden od druhého je pravým opakem dnes vedené mezigenerační války.
b) dostupná zdravotní péče, funkční síť lázeňské péče (což by mohla být jedna z profilací české ekonomiky). S tím souvisí i výše mezd – nízké mzdy v rozporu s hospodářským výkonem – dnes povzbuzují chování nahánět nízké výdělky vysokým počtem hodin. Není divu, že lidé u nás odcházejí do důchodu předčasně – sedření, s mnohem vyšším pracovním nasazením než v tzv. západních zemích. Lázeňská péče nemůže být luxus à la wellness, ale součást péče o pracovníky, která plní často roli i prevence vzniku vážných onemocnění.
c) systém celoživotního vzdělávání. Ne přenášení tlaku na zaměstnance s přizpůsobením se, ale systém vzdělávání, který pomůže pracovníkům vypořádávat se se změnami v ekonomice (robotizace, rozšíření AI a další, které jistě přijdou). Zde by měly klíčovou roli hrát, jako příjemci veřejných peněz, univerzity a ukázat tak svou společenskou užitečnost. Je možné uvažovat také o zavedení systému Flexicurity à la Dánsko (s poznámkou, že nelze zavést jen jedno, tj. rychle zaměstnance vyhodit na dlažbu, což tak rozechvívá české neoliberály). I zde by mohly pomoci univerzity, jak znalostmi, tak personálně.
Takovéto pojetí důchodové reformy je permanentním úkolem, který ale dokáže udržet sociální smír, využít potenciálu člověka nekořistnickým způsobem a zároveň podporovat mezigenerační solidaritu. Platí nicméně, že každý funkční systém mezigeneračního přerozdělování musí spočívat na ekonomice, která generuje hodnoty. Je proto tristní, že tuto problematiku současná vláda zcela ignoruje, ba co víc, činí kroky, které schopnost ekonomiky vytvářet bohatství výrazně omezují. To ale už bude tématem dalšího článku.