Politolog Petr Drulák komentuje výsledky nedělních voleb v Německu, které věstí bezvládí a přinesly volební porážku konzervativní levice.
Předseda německých křesťanských demokratů Friedrich Merz sice může slavit vítězství z nedělních parlamentních voleb, ale vládu bude sestavovat těžko. S necelými třiceti procenty sám vládnout nemůže a s hledáním koaličního partnera to bude mít těžké. Hlavní překážkou demokratickému vládnutí je démonizace druhé nejsilnější strany Alternativy pro Německo (AfD). V Německu se opakuje to, co jsme loni viděli ve Francii či Rakousku. Politika je paralyzována bezvládím či nepřirozenými koalicemi, které se snaží izolovat vítěze či druhou nejsilnější stranu, neboť neodpovídají ideologickému nastavení vládnoucí oligarchie.
Teoreticky se křesťanským demokratům rýsuje jasný mandát. Jejich koalice s druhou nejsilnější stranou AfD by měla pohodlnou většinu a mohla by výrazně otočit migrační politikou, greendealovou destrukcí německého průmyslu a dalšími tématy, které leží německým voličům na srdci. Jistě, ne na všem se obě strany shodnou. Například na Ukrajině. Ale to, co dnes razí AfD, pragmatickou dohodu s Ruskem a konec vojenské podpory Ukrajině, bylo ještě před deseti lety i politikou CDU, a navíc dnes odpovídá postojům USA. Atlantisté z CDU to časem také vezmou na vědomí. Atlantismus je u nich zakotven hlouběji než v jakékoliv jiné straně a v budoucím kancléři Merzovi hlouběji než u většiny spolustraníků. Dlouhá léta se lukrativně živil umetáním cestiček americkým investorům z BlackRocku.
Koalice CDU a AfD se však jeví jako málo pravděpodobná. AfD je vytrvale stigmatizována politickým mainstreamem, jeho médii a úředníky jako extrémistická strana, s níž žádná spolupráce není možná. Německý mainstream staví kolem AfD „protipožární zeď“, kterou nesmí nikdo překročit. Pokud bychom extrémismus definovali jako radikální odklon od reality a potřeb společenské většiny či připravenost k násilí, museli bychom za extrémistické označit prostředí stále ještě vládních Zelených či Levice (Die Linke); dohromady v neděli získali asi tolik co AfD. Nicméně v současné Evropě se extrémismus měří vzdáleností od liberálně-progresivistických bůžků. A od nich je AfD vskutku dost daleko.
Proto se dnes nejpravděpodobnějším koaličním partnerem křesťanských demokratů jeví demokraté sociální (SPD). Tato vyčpělá strana progresivistických oportunistů už dávno vyměnila své tradiční voliče za migranty a další menšiny, průmysl za klima a s Olafem Scholzem prosazování míru za podporu války. V neděli zaznamenala svůj historicky nejhorší výsledek, na obnovu by potřebovala nějaký čas v opozici. Nejspíše však bude pokračovat ve svém pádu další vládní účastí. Tím se jen rozmělní už bez tak umírněné návrhy křesťanských demokratů na změny. Od takové konstelace nelze čekat žádné rozhodné kroky, které by Německo i Evropa potřebovali.
Do koaličních jednání nezasáhne Sahra Wagenknechtová. Její strana BSW se loni odtrhla od Levice, aby hájila tradiční levicové voliče a přiblížila německou levici realitě v otázkách migrace, války na Ukrajině či budoucnosti německého průmyslu. Zleva říká podobné věci jako AfD zprava. Loni si slušně vedla v evropských i zemských volbách, i když zůstávala stranou východoněmeckou. Tentokrát ale Wagenknechtové uteklo zvolení o kruté tři setiny procenta. Neúspěch konzervativní levice skýtá důležité ponaučení.
Wagenkechtová se dopustila strategické chyby. Namísto toho, aby v AfD viděla potenciálního spojence, přijala démonizační strategii mainstreamu. Po podzimních zemských volbách v Durynsku odmítla nabídku AfD na dvojkoalici s pohodlnou většinou a dala přednost „ostružinové“ koalici s CDU a SPD; stranické barvy koalice mají odpovídat zrání ostružiny (červená SPD, fialová BSW a černá CDU).
Svým ostružinovým manévrem sice Wagenknechtová ukonejšila progresivistické přeběhlíky, z nichž postavila svoji stranu, zároveň však koalicí s tradičními stranami zpochybnila věrohodnost svého programu. V samotné kampani se pak profilovala jako politická síla na té správné, „demokratické“ straně protipožární zdi. Pokud by byla úspěšná, mohla i doufat v ostružinovou koalici na celoněmecké úrovni. Pro CDU a SPD, které by při zvolení BSW neměly většinu, by byla snadnějším partnerem, než Zelení nebo Levice. Těžko říci, čeho by pak reálně politicky dosáhla. Ale zatím sklidila ostružiny, které jsou hodně trpké.
Uvidíme, jak dlouho Němcům protipožární zeď vydrží. Jejich americkým patronům se nelíbí. Trumpova administrativa považuje AfD za přirozeného spojence, což naposledy dal najevo při mnichovské návštěvě viceprezident Vance. Na druhou stranu odpor vůči národně orientovaným silám je v německém veřejném životě zakořeněn možná ještě hlouběji než atlantismus. Koneckonců je výsledkem americké převýchovy západního Německa.
Je jen otázkou času, než Němci do všech důsledků domyslí sílu a důsledky nového větru vanoucího z Washingtonu. Čtyři roky jim na to nemusí stačit, mohou je strávit přihlížením centristickému politikaření Merzů, Scholzů a dalších přechodných figurek. Konzervativní levice si mezitím může ujasňovat, zda udržovat protipožární zeď či na jaké z jejích stran být.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!