Filosof Josef Šmajs míní, že pro adekvátní ontologické pochopení povahy dnešní globální krize je užitečné rozlišovat tři stádia v dějinách kultury. Lépe tak pochopíme, kdy a proč dnešní krize vznikla, a co musíme udělat, abychom na Zemi přežili.

První stádium

První velkou změnou, která stála na počátku evoluce lidského druhu, byla přírodní katastrofa před několika miliony let v oblasti rovníkové východní Afriky. Vznikla tu velká příkopová propadlina, která změnila klima, a proto došlo k nevratné ztrátě přirozené niky (místa pobytu) našich hominidních předků. Ti do té doby obývali koruny stromů a byli adaptovaní na relativně bezpečný stromový způsob života. V důsledku klimatické změny ztratili svůj přirozený domov, svou původní ekologickou niku. Pod hrozbou vyhynutí se museli obtížně adaptovat na odlišné podmínky křovinaté savany.

Dnes víme, že vynucený život v savaně připomínal vyhnání z ráje, tj. vyžadoval složitější způsoby obstarávání obživy, stavbu primitivních příbytků na holé zemi i dokonalejší sociální organizaci. Zdá se, že většina populací našich vzdálených předků v této době vyhynula. Početně omezené populace, které se dokázaly přizpůsobit, se ocitly v období biologické plasticity. Do jejich genomu se prosazovala útočná adaptivní strategie včetně prokázané vlohy k jazykové komunikaci a potřebě v širším rozsahu využívat pozemské prostředí. Silné, podprahové vědomí organické vazby s přírodou proto doplnila nutnost trvalého soupeření s okolím.

Protože v poměru ke světu stále převládalo biologické předporozumění, lovecko-sběračské kultury byly jakoby jen rozšířeným fenotypem anatomicky moderního člověka.

Druhá fáze

Druhá velká adaptivní změna, která už odklonila kulturu od živé přírody, byla paradoxně nepřímým produktem objevu a rozvoje zemědělství. Téměř na konci neolitické společnosti se totiž ve starých kulturách nečekaně objevuje období velkého duchovního vzepětí. Vznikají tu nejen monoteistická náboženství, ale zejména formativní abstrakce vedoucí ke vzniku řecké racionality. Přestože Řekové, kteří, jak víme, kladli základy evropské filosofie a vědy, ještě neznali kosmologii, biologii ani lineární plynutí času, vzniká tu u vzdělaných lidí hodnotový odklon od živé přírody. Rozvojem stavitelství, řemesel a mořeplavby se u nich prosadil příklon k neživým předmětům, pevným fyzickým strukturám, teoretickým postulátům a vztahům, k technologicky formativnímu vědění.

Řecká věda a filosofie na jedné straně navazuje na mýtus a zdravý rozum, tj. podporuje jednoúrovňový způsob výkladu skutečnosti, ale na druhé straně prosazuje falešnou eleatskou ideu identity myšlení a bytí. A právě tuto myšlenku Platón i mnozí pozdější myslitelé, včetně náboženských a dnešních antropocentristů, pochopili jako nadřazenost myšlení nad bytím.

Zejména tyto dva rysy vytvářely základ predátorského duchovního paradigmatu kultury, jejího protipřírodního nastavení. Prostřednictvím geometrie, matematiky a fyziky dodnes podsouvají vzdělaným lidem pojmy chybného mechanického chápání přírody jako struktur, které mohou lidé využívat, tvarovat a technicky oživovat.

Ve vztahu jednoduchých kulturních systémů k přírodě se však až do konce neolitické společnosti nic podstatného změnit nemohlo. Lidé těžce pracovali, protože procesy, které mohli vůči přírodě obrátit, byly jen jejich vlastními silami, energií vody, větru a ochočených zvířat.

Predátorské duchovní paradigma kultury se prosadí až v souvislosti s nástupem kapitalismu. Galileovsko-newtonovská věda se svými technologickými pojmy, využitím matematiky a kauzální mechanickou interpretací světa totiž navazuje na duchovní odkaz antiky.

K úplnému završení však přivádí antické predátorské paradigma až dnešní kultura globální. Pro svůj růst a krátkodobý prospěch obrací proti přírodě nejen vědu ve výrobě, ale s podporou politiky i ve vojenství a v konečné osobní spotřebě. Vedle nejničivějších zbraní proti ní posílá i zbraně hromadného mírového ničení planety – zejména celosvětově šířené osobní automobily.

Z pozice evoluční ontologie tvrdím, že pro správné světonázorové pochopení dnešní situace je třeba důsledně rozlišovat biologické rysy člověka a problém evolučního nastavení kultury. Biologické rysy člověka, jeho strukturu, kterou vytvořila příroda, musíme respektovat, ale změnit ji nesmíme a nemůžeme. Na základě dnešní vyspělejší vědy a zkušenosti s reálným světem, můžeme a musíme měnit jen chybné kulturní nastavení.

Vím, že mudrování o lidských potřebách, svobodě a přirozenosti člověka je po tisíce let téměř nevyčerpatelným tématem umění, psychologie, sociologie i politologie. Tento antropocentrický důraz dnes ovšem zbytečně mate veřejnost. Musíme mít odvahu veřejně přiznat, že kultura není pokračováním přirozeného vývoje Země, že je lidským pokusem vytvářet pro člověka náhradní ekologickou niku. Že je dočasnou umělou strukturou, tj. vynuceným pozemským experimentem, který byl už v antice chybně duchovně nastavený. V celoplanetárním měřítku se totiž podobá zhoubnému nádoru v živém těle Země. Podobá se systému, který místo, látku, energii i nesprávně přečtenou informaci krade Zemi. Musíme lidem povědět, že když se ze současného vědeckého poznání, ani z průběhu kulturní evoluce, nepoučíme, když neopustíme predátorské duchovní paradigma, chybné nastavení kultury, budeme i s nejvyspělejší vědou a technikou postupně vymírat z vlastní viny, z vlastní hlouposti.

Z evoluční ontologie totiž vyplývá, že nejhlubší podstatou dnešní krize není kapitalismus, ale skryté predátorské duchovní nastavení kulturní evoluce. Sociálně politické formy společenského života jsou totiž podmíněny dosaženou úrovní vývoje duchovní i materiální kultury. Bylo tedy užitečné je hledat zejména v období, kdy globální kultura nebyla existenčně ohrožená sama sebou. Kapitalismus je dnes adekvátní, ale patrně poslední formou krajně predátorsky rozvinuté symbiózy redukcionistické přírodní vědy s kapitálem.

Třetí fáze

Třetí velkou adaptivní změnou, kterou musíme pro zachování obyvatelné Země teprve podstoupit, je biofilní (k životu uctivý) duchovní obrat v založení kultury. V čem jeho podstata spočívá?

Tento sebezáchovný obrat souvisí se záměrným opuštěním chybného duchovního nastavení kultury. Souvisí s obtížnou proměnou dnešní vysoké podprahové hodnoty kultury ve veřejnosti i v politice, za kdysi vysokou podprahovou hodnotu přírody u prvních lidí. Řečtí myslitelé, aniž by si toho byli vědomi, dalším generacím podvrhli abstraktní pojmy jako pokus o zjednodušení struktury neživého reálného světa. Navázali na predátorskou část vrozené lidské přirozenosti, nikoli na její komplementární pokoru a úctu k přírodě, která na biologické úrovni dodnes provází aktivitu přežívajících lovců a sběračů.

Nezbytnost biofilního obratu není ale jen podmínkou záchrany člověka a zbytků původního přírodního prostředí. Toto prostředí, které dodnes člověka reprodukuje a omezuje, je nutným předpokladem udržení lidské somatické a psychické integrity. Lidská psychika, podobně jako lidské tělo, jsou totiž konzervativní, nejsou tak kulturně ovlivnitelné, jako je např. neživá pozemská příroda. Neživá příroda, protože ji patrně neintegruje žádná vnitřní systémová informace, je totiž po jistou mez snadno transformovatelná na umělou materiální kulturu.

Predátorské duchovní paradigma bylo užitečné, pokud nenarušovalo integritu planety, pokud byla technika a materiální kultura nerozvinutá a umělých prostředků lidského života bylo málo. Dnes se situace dramaticky změnila. Kultura se globalizovala, technicky rozvinula, a blahobyt, který do jisté míry člověku prospíval, Zemi nevratně pustoší, negativně ovlivňuje lidskou reprodukci a zdraví.

Zdá se, že skrytě působí i na lidskou světonázorovou vzdělanost. Pokles vzdělanosti a digitální demence u mladé populace se dnes stávají zcela novou překážkou v dosažení cílů pozitivního vývoje kultury. Deformují demokracii, nahrávají diktaturám a autoritářským režimům, vtahují do politiky psychopaty, lidi málo schopné a pouze ctižádostivé.

Plíživý růst nevzdělanosti, pominu-li problémy ve vzdělávacím systému, vyplývá totiž také z logiky historického vývoje abiotické techniky. Stále více si dnes ve spotřební technice kupujeme vědění, které jsme si svou vlastní zkušeností, prací a studiem neosvojili. Také proto si s mnohými problémy technické kultury nevíme rady, učíme se zejména manipulaci a ovládání, raději vyhledáváme, měříme a počítáme.

Abychom dosáhli pozitivní praktické změny v nastavení kultury, musíme znovu pojímat přírodu jako přirozený domov, jako nejširší aktivitu, jako nejmocnější subjektivitu. S pomocí nové procesuální ontologie musíme pochopit, že nemůžeme pokračovat v nynější nevyhlášené válce se Zemí. Musíme uznat, že kulturu, podobně jako systém přírody, nelze řídit, protože velké složité systémy se samovolně optimalizují v souladu se svým nastavením.

Ale zastavení nynější války s přírodou bude složitějším problémem,než zastavení zbrojení, válek a příprav na válku v klasickém slova smyslu. Musí mu předcházet obecně závazné právní uznání hodnoty a subjektivity Země. Čeká nás proto obtížná formulace a proces prosazování ústavy Země jako nejvyššího zákona nadřazeného všem ústavám dnešních národů a států.

Protože jsem na toto téma už před deseti lety napsal knihu, [1] omezím se v závěru jen na krátké vyjádření k jejímu osudu. K tématu knihy, pokud vím, žádné odborné diskuse u nás neproběhly. Antropocentricky školení právníci i klasicky vzdělaní filozofové a politici se zatím diskusím na toto velké téma vyhýbají. Nechtějí se vzdát antropocentrismu, uznat, že příroda má svou vlastní tvořivou evoluci, že nás zrodila a reprodukuje, a že má proto práva a subjektivitu, že je širším nadřazeným systémem kultury. Právě proto jsem spolu s Vladimírem Kunzem a Augustinem Rosou několik let připravovali film Válka se Zemí, který odvysílala i Česká televize na ČT 2. [2]

Poznámky:

[1] Šmajs, J. Ústava Země. Filosofický koncept. (česky, anglicky, německy, slovensky a rusky). Vydavatelství PRO. Banská Bystrica 2015.

[2] Film „Válka se Zemí“ je přístupný na internetu.