Petr Schnur komentuje současnou politickou situaci v Německu v souvislosti s bezprecedentní volbou spolkového kancléře. Jaké poučení nabízí?
„Tak máme nového kancléře a novou (?) vládu, paní Müllerová!“, by komentoval závěr handrkování o ministerské prebendy na berlínském politickém bazaru hrdina české satiry, starý dobrý voják Švejk. A kdyby se měly splnit sny militantních blouznivců v „záloze“ typu Kiesewettera (CDU), Strack-Zimmermannové (FDP) nebo bavorského Hofreitera od transatlanticky domestikovaných Zelených, potom bychom podle inflačního zástupu „vojenských expertů“ nejpozději do roku 2027 (sic!) měli rovněž (zase jednou) skandovat „Na Moskvu, na Moskvu!“.
Jak reagovat na situaci, kterou dokonce i někteří odvážní komentátoři mediálního mainstreamu označili za největší volební podvod na voličích od vzniku SRN a která by se v kontextu předvolebního vývoje dala nazvat parodií na demokracii? Kdyby celková situace v Německu a EUropě nebyla spíše k pláči, zasloužila by si počastovat černým humorem politického kabaretu. Jenže od něj jsme na míle vzdáleni, a tak zbývá jen tvrdá povolební realita.
Počátek cirkusového představení zvaného ‚designovaný kancléř Merz a koaliční poker‘ stál ve znamení bleskových námluv „křesťanských“ demokratů/sociálů se „sociály“ nekřesťanskými – za tiché asistence zelených „radikálů“. Předběžný vrchol představení jsme zažili během prvního kola volby kancléře, ve které Merz neprošel, což je téma dnešní úvahy. A tu musíme rozdělit na dvě části: faktickou a spekulativní. Začneme fakty, kterých není právě mnoho.
Fakt první. Z hlediska poválečné historie Spolkové republiky se jedná o jedinečnou záležitost: Merz je prvním kandidátem na funkci kancléře, který v prvním kole propadl.
Fakt druhý. Z koalice ochotných „křesťanů“ a „sociálů“ hlasovalo v prvním kole šest poslanců proti jeho jmenování.
Fakt třetí. Podle Základního zákona (německá quasi ústava) jsou možné tři volební kola. První dvě s absolutní, třetí s relativní většinou hlasů. Je tedy zřejmé, že existuje dost prostoru ke zkrocení neposlušných „povstalců“.
Následovaly apely na státně-politickou zodpovědnost, na případnou ztrátu prestiže nové spolkové vlády doma i v zahraničí dříve, než se ujme vlády – vše v sebestředném tónu, který pominul fakt, že již samotný průběh voleb budoucí vládu i z hlediska více než benevolentních pravidel reprezentativní demokracie, které samy o sobě poskytují široký prostor pro konstituci vlád, které zdaleka nereprezentují vůli většiny občanů, politicky i morálně předem diskvalifikoval. A obligátní apely na „odpovědnost dotyčných poslanců vůči voličům (sic!) a zemi, v neposlední řadě vůči Evropě očekávající od Německa silnou vládu, která bude opět schopná převzít vůdčí roli (!)“. A samozřejmě varování, že podobné narušení jednotného šiku jen nahrává AfD. Standardní bláboly bez náznaku sebemenší kritické reflexe společenské reality, která by alespoň minimálně zazněla v komentářích jednotlivých politiků; jak vládní koalice, tak zeleně-žluté „opozice“. Zkrátka aféra prvního kola byla jen tečkou nad volebním skandálem 2025.
Nyní se dostáváme k slíbené spekulativní části, ale i ta je v podstatě spíše nudná s předvídatelným výsledkem – stejně jako celá politická realita euro-prostoru.
O tom, kdo Merzovi zpackaným prvním volebním kolem přisoudil exkluzivní postavení mezi spolkovými kancléři, lze pouze spekulovat – možností je několik.
V SPD existuje levicová frakce, která stojí pod tlakem tradiční sociálnědemokratické voličské klientely a vědomí, že si tímto krokem SPD zřejmě definitivně vykopala politický hrob. Vláda stojí a nic naplat, že na 50 % členů SPD bylo proti koaliční smlouvě.
Ale nelze vyloučit, že se neposlušné ovečky nacházejí i v řadách CDU/CSU. Ne všichni unionisté patří ke kruhu přátel Fridricha Merze. Navíc i v jejich řadách najdeme členy frustrované koaliční smlouvou, samozřejmě z opačného důvodu než členové SPD. Může se přitom jednat o ty poslance, kteří mají problémy se sníženou hranicí dluhové brzdy, proti kterému kandidát Merz před volbami vášnivě brojil. A v obojím případě nelze vyloučit obvyklou praxi v politice vnitřní i zahraniční, kdy prvotní neposlušnost není morálním gestem projevujícím nesouhlas s určitým zásadním bodem programu, popřípadě projevem politické zodpovědnosti vůči voličům, ale prostředkem nátlaku na prosazení osobních zájmů. Obecně lze hovořit o taktice, o politickém vyděračství, ve kterém posléze realističtí rebelové dokáží, že zájmy společnosti, státu a bruselské Unie staví nad ty osobní.
Druhé kolo vše opět narovnalo, samozřejmě za potlesku „tvrdé“ opozice v podobě Zelených a FDP. O BSW se vládní agenda starat nemusí, Die Linke se potácí někde mezi kritikou nové vlády a strachem z argumentační blízkosti k AfD, na kterou se peče zákaz. Takže vše jede dál podle bruselského euro-řádu, je nutné myslet prakticky a vpřed, na první kolo zapomeňte.
A poučení z historky zpackané první volby kancléře?
Pokud je stranická poslušnost, oddanost Bruselu, touha po prebendách a politický surfing na vlnách rusofobie silnější než politická zodpovědnost vůči voličům, nemusíme mít o osud prorežimní agendy obavy. Zejména tehdy, když se všichni aktéři shodnou na tom, že válečné harašení může být pro udržení moci užitečnější než ekonomická prosperita a sociální stabilita, na které předtím státy Evropské unie v zájmu bývalých amerických vlád ochotně abdikovaly.
Ilustrační foto: Steffen Prößdorf, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons