Politolog Petr Drulák rozebírá motivy jednotlivých hráčů rusko-ukrajinského konfliktu. Kde leží hlavní osa rizik války?
Nedávné vzdušné incidenty v severní Evropě nám opět připomněly, že každý den války na Ukrajině přináší riziko, že se válka rozšíří směrem na západ, že se země NATO přímo střetnou s Ruskem. Může k tomu dojít, i když si to nikdo nebude přát: souhrou nepředvídaných událostí a jejich důsledků. Riziko je o to větší, pokud si někteří vlivní hráči velkou válku přejí. Vlivnými hráči jsou Rusko, USA, Ukrajina a evropské státy NATO. Jejich motivy se liší: od okamžitého ukončení války, přes její pokračování až po její rozšíření. Pokusme se o jejich racionální rekonstrukci.
Rusko si přeje rozsáhlé nárazníkové pásmo na své západní hranici a neutrální režim v Kyjevě. Nestojí proto o rozšíření války – vyžadovalo by další vojáky i zdroje již bez tak přetížené ekonomiky a nic by mu nepřinesla. Netouží dobýt západní Ukrajinu, jejíž správa by mu přinesla jen starosti, a tím méně pobaltské státy či Polsko; jak tvrdí západní propaganda. Válku je ochotno ukončit, ovšem požaduje za to, aby politický Západ uznal jako ruské území nejen Krym, ale také čtyři oblasti, které ještě ani celé nedobyl, a ještě se vzdal vojenského vlivu na zbývajícím území Ukrajiny. Dokud tato podmínka nebude splněna, dává Putin přednost válce.
Zatímco Rusko má jednotné a více méně racionální vedení, USA jsou rozpolceny. Zatímco těžko uchopitelný prezident Trump často žádá mír, ale také hrozí eskalací, některým jeho spojencům i rivalům vyhovuje pokračování války a dokáží si představit i její rozšíření do střední Evropy, ovšem bez přímé americké účasti. Líbí se jim, jak válka zaměstnává a vyčerpává jejich ruského rivala, nevidí důvod ji ukončovat. Někteří možná stále ještě doufají, že Putinův režim neudrží válečnou zátěž a padne.
Na druhou stranu sám Trump nejspíše stále upřednostňuje mír. Vidí ho jako příležitost pro ekonomickou spolupráci s Ruskem, u něhož se nemusí bát, že by přerostlo do globálního rivala srovnatelného s Čínou. Jeho příležitostné eskalační výroky lze interpretovat snahou ukonejšit válečnou stranu ve Washingtonu a dostat pod tlak evropské vazaly. Evropské naléhání na další americkou angažovanost opakovaně odmítá. Musí mu vadit, neboť komplikuje dohodu s Ruskem. Pokud Evropanům slibuje, jak si na Rusko došlápne, jen co se Evropa zbaví veškeré závislosti na ruském plynu, nejspíše si s nimi jen hraje. Klade jim totiž podmínky, o nichž ví, že je Evropa nemůže splnit. Ale jejich nesplnění mu umožní do Evropy vzkázat: sami Putina financujete svými dovozy, tak mi dejte s Ukrajinou pokoj!
Preference kyjevského režimu jsou jasné. Usiluje o rozšíření války do Evropy a dokud se to nepodaří, potřebuje válku udržet v běhu. Mír by za stávajících podmínek, ale žádné lepší nejspíše nebudou, znamenal, že kyjevský režim uzná ztrátu rozsáhlého území a přizná, že smrt všech těch statisíců a dnes nejspíše už milionů Ukrajinců byla nesmyslná a zbytečná. Naopak zapojení Evropy do války živí kyjevskou iluzi, že Rusko bude zatlačeno, a možná i poraženo, a všechno bude jinak, než se dnes nevyhnutelně jeví. Zelenský, který byl zvolen díky slibům, že se dohodne s Ruskem, se nechal vmanévrovat do války. Ustoupil západním představitelům a jejich ukrajinským agentům: sorosovským nevládkám a banderovským milicím. Pokud dnes žádá od Západu skutečné oběti, jedná ze svého hlediska racionálně i morálně.
Zatímco jednání Ruska, USA i Ukrajiny vykazuje určitou racionalitu, u Evropy je to složitější. Racionální stanovisko dnes otevřeně komunikují pouze Maďarsko a Slovensko. Chtějí okamžitý mír, nestojí o pokračování války a za každou cenu se chtějí vyhnout jejímu rozšíření. Mír znamená levný ruský plyn, rozšíření znamená válku na jejich vlastním území. Jinou strategii sledují státy v baltském prostoru od Polska po Finsko. Pokračování války chápou jako prostředek zadržování domnělé ruské expanze. Těžko si představit, že by stály o její rozšíření, neboť by byly první na řadě. Když dávají najevo, že to čekají a chystají se, připomínají tím Trumpovi americké spojenecké závazky.
Liší se tím od Velké Británie, s níž jinak zastávají k Ukrajině téměř identické postoje. Britové patří spolu s Američany ke strůjcům celé války; od Majdanu přes Johnsonovu misi v Kyjevě v dubnu 2022 až po skryté akce britských zpravodajců a vojáků. Strategii oslabování Ruska sledují dlouhodobě, podobně jako státy baltského prostoru, ale na rozdíl od nich si mohou představit, že britským zájmům by nutně neškodilo rozšíření války. Ruský nepřítel by se zapletl do nákladně šlamastiky, která by zůstala v bezpečné vzdálenosti od britských hranic.
Francie na rozdíl od Britů válku nepodněcovala, ale nakonec v ní našla smysl. Umožňuje Francii, jako zemi s jadernými zbraněmi a nejvýznamnější armádou EU, hrát roli evropského vojenského vůdce a ochránce; podtrhněme „hrát roli“ nikoliv jím být, na to její zdroje skutečně nestačí. Jejímu prezidentu Macronovi se navíc nabízí příjemný bonus útěku od domácí politiky, v níž vše prohrál. Francie bude ráda ve válce pokračovat a dokáže si představit i její rozšíření, neustále plánuje vysílání evropských „mírových“ jednotek na Ukrajinu. Může si namlouvat, že ji samotnou přímo neohrozí, neboť mezi Francií a východní Evropou leží Německo.
Německo se na Ukrajině ztratilo. Jeho dlouholetá ekonomická i zahraničněpolitická strategie, založená na antimilitarismu, diplomacii, levných ruských surovinách a mimoevropských trzích, leží v troskách. Německo dnes neví, kde je a čí je. Korporátní právník Merz tuto bezradnost ztělesňuje stejně dobře jako jeho předchůdce Scholz. Koncem srpna se s belgickým premiérem shodl, že by se nemělo sahat na zmrazená ruská aktiva uložená v Belgii, dnes volá po opaku. Zatím se zdá, že se alespoň brání francouzským vojenským plánům. Jak dlouho? Německo dnes není schopno ničeho, zítra může být schopno všeho.
Pokud nechceme rozšíření války do střední Evropy, pak největší hrozba leží na ose Londýn-Paříž-Kyjev. Naopak naděje je v dohodě mezi Washingtonem a Moskvou. Není pochyb, že taková dohoda půjde na účet Evropanů. Přesto bude tento účet nižší, než když to Evropané nechají na Britech, Francouzích a Ukrajincích.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!