Politolog Ladislav Zemánek analyzuje vstup Pekingu do Andského společenství na pozadí rostoucí rivality mezi USA a Čínou v regionu.
Na konci září učinila Čína další krok k upevnění svého postavení v Latinské Americe. Andské společenství – tvořené Bolívií, Kolumbií, Ekvádorem a Peru – jí udělilo status pozorovatele, a připojilo se tak k početné skupině regionálních organizací, které otevřely dveře Pekingu. Na první pohled může gesto působit jen formálně, ale pro obě strany má mnohem hlubší význam: představuje upevnění čínské pozice jako nepostradatelného partnera Latinské Ameriky v jejím úsilí o autonomii, rozvoj a globální relevanci.
Tento nový status zapadá do vzorce, který se formuje už více než tři desetiletí. Od 90. let Čína systematicky využívá regionální platformy k zakotvení své diplomacie napříč globálním Jihem. Po přistoupení k Andskému společenství má nyní Peking členský nebo pozorovatelský status v devíti latinskoamerických organizacích. Nejde přitom o symboliku, ale o vliv – účastí v těchto strukturách získává Čína možnost spoluutvářet agendu, obchodní normy a rozvojové priority zevnitř.
Multilaterální obrat
Čínská přítomnost v Latinské Americe má dlouhodobě nejen bilaterální, ale právě také multilaterální charakter. Středobodem je Fórum Čína–CELAC, prostřednictvím něhož se Peking profiluje jako konstruktivní alternativa k západním mocnostem. Letos na jaře prezident Si Ťin-pching nabídl úvěry ve výši 9 miliard dolarů, slíbil zvýšení dovozu latinskoamerického zboží a podpořil rozšíření čínských investic. Nový akční plán však přesahuje rámec ekonomiky – zahrnuje i spolupráci v boji proti korupci, v oblasti práva a soudnictví.
Tento vývoj ukazuje, že Čína nevnímá Latinskou Ameriku jen jako zdroj surovin nebo odbytiště zboží, ale jako politickou laboratoř – místo, kde lze testovat a rozvíjet nový model partnerství na bázi Jih–Jih. Pozorovatelské křeslo v Andském společenství tak doplňuje širší síť multilaterálních vazeb, které Číně zajišťují legitimitu i přístup do celého regionu.
Latinská Amerika mezi mocenskými póly
Zájem Číny o tento region nespočívá jen v trzích a nerostném bohatství. Latinská Amerika představuje klíčovou část globálního Jihu – rozmanitou, bohatou na zdroje a stále utvářející svou postkoloniální identitu. Po desetiletí balancuje mezi historickými vazbami na Evropu, složitou závislostí na USA a rostoucí touhou po strategické autonomii.
Snaha o nezávislost se stala jedním z hlavních zlomových bodů světové politiky. Administrativa Donalda Trumpa znovu oživila Monroeovu doktrínu s cílem prosadit americkou dominanci na západní polokouli a dala jasně najevo, že Washington hodlá zabránit soupeřům – zejména Číně – získat v regionu vliv. Pro USA je Latinská Amerika vedle Indo-Pacifiku klíčovou prioritou. Rostoucí tlak na regionální vlády, aby se sladily s americkými bezpečnostními zájmy, však vyvolává nejistotu a posiluje přitažlivost Pekingu jako alternativního partnera.
Ekonomická šachovnice
Nejviditelnější je tento mocenský zápas v oblasti obchodu a investic. Region se stal dějištěm překrývajících se iniciativ – od obchodní dohody EU–Mercosur přes Transpacifické partnerství (CPTPP) až po americké projekty, jako je Partnerství pro hospodářskou prosperitu či Trumpova iniciativa Růst v Americe (Growth in the Americas).
Čína oproti tomu postupuje systematicky a pragmaticky. V rámci Iniciativy Pásu a stezky (BRI) uzavřela dohody o spolupráci s 24 latinskoamerickými zeměmi – naposledy s Kolumbií, která tak symbolicky vykročila z amerického stínu. Čínská výhoda spočívá v tom, že dokáže diplomatické nabídky rychle přetavit do konkrétních projektů, zatímco Západ často zůstává u slibů a zdlouhavých vyjednávání. Pro mnoho vlád v regionu je čínský model – založený na rychlém financování, minimálních podmínkách a viditelných výsledcích – přijatelnější než komplikované a politicky podmíněné programy západních partnerů.
Míra integrace
Čísla mluví jasně. Čína je dnes po USA druhým největším obchodním partnerem Latinské Ameriky. Vzájemný obchod dosáhl v roce 2024 hodnoty 520 miliard dolarů, což představuje meziroční růst o 6 %. Čína odebírá zhruba třetinu latinskoamerického exportu nerostů a je hlavním obchodním partnerem Brazílie, Chile, Peru i Uruguaye.
Tento obchodní vztah má však dvě strany. Na jedné straně přinesl regionu bezprecedentní přístup na čínské trhy a podpořil hospodářský růst i stabilitu. Na druhé straně zvyšuje závislost na vývozu komodit a vystavuje místní průmysl konkurenci levného čínského zboží. Pro Peking je Latinská Amerika ideální kombinací – disponuje surovinami, rostoucím trhem a politickým prostředím nakloněným multipolárnímu světu.
Za hranice obchodu
Čínská přítomnost v Latinské Americe se dnes rozšiřuje i do oblasti bezpečnosti a obrany. Spolupráce sahá od prodeje zbraní přes výměnné programy až po společná cvičení. Venezuela zůstává hlavním odběratelem čínské vojenské techniky, ale v posledních letech své nákupy z Pekingu rozšířily i Argentina, Bolívie a Ekvádor. Kuba pak prohlubuje dlouhodobou vojenskou i zpravodajskou spolupráci, čímž potvrzuje strategický rozměr bilaterálního partnerství.
Současně se Peking výrazně angažuje v oblasti vesmírných technologií. Výstavba pozemních stanic napříč kontinentem, vznik Fóra pro vesmírnou spolupráci Čína–CELAC i nový Výbor BRICS pro vesmírnou spolupráci ukazují, že Čína sleduje dlouhodobou a komplexní strategii. Vesmír se stává novou sférou vlivu – vědeckého, obchodního i vojenského.
Americké dilema
Není divu, že Spojené státy sledují tyto kroky s rostoucími obavami. Za Trumpovy vlády Washington sází hlavně na donucovací prostředky – cla, sankce a diplomatický tlak. Tyto kroky se však nezřídka obrací proti němu a přiměly i tradiční spojence k větší nezávislosti. Naproti tomu přístup Pekingu – snižování cel, uzavírání dohod o volném obchodu a důraz na stabilitu – posiluje v regionu pověst Číny jako spolehlivého partnera.
Paradoxně tak snaha USA zadržovat Čínu může naopak urychlit její pronikání do regionu. I lídři, kteří sdílejí s Washingtonem ideologickou blízkost, jako argentinský prezident Javier Milei či salvadorský Nayib Bukele, se rozhodli udržovat s Pekingem pragmatické vztahy. Počet dohod o volném obchodu s Čínou prudce vzrostl – od Chile a Peru přes Kostariku, Nikaraguu až po Ekvádor – a další se připravují. Logika je jednoduchá: Čína nabízí možnosti a možnosti znamenají páku pro vyjednávání.
Tento trend ovlivňuje i americkou politiku. V říjnu Washington schválil balíček pomoci Argentině ve výši 20 miliard dolarů – nejen aby zabránil ekonomickému kolapsu, ale také aby předešel čínské finanční intervenci. Tento krok tak odráží hlubší obavu, že by se Čína mohla stát tím, kdo dokáže řešit problémy regionu, který byl dosud dominantně pod vlivem USA.
Význam andského kroku
V tomto kontextu má čínské přistoupení k Andskému společenství mnohem větší význam. Symbolizuje normalizaci čínské přítomnosti v latinskoamerických regionálních strukturách. Pro andské státy to znamená potvrzení jejich snahy vystupovat jako autonomní aktéři schopní spolupracovat s více partnery. Pro Čínu je to zase institucionální opěrný bod v surovinově bohatém subregionu, klíčovém pro její průmyslovou budoucnost.
Andský blok se svými zdroji dokonale zapadá do čínské strategie. Spolupráce v tomto rámci umožňuje Pekingu posilovat své dodavatelské řetězce a zároveň se prezentovat jako partner pro udržitelný rozvoj. Čína tak získává větší vliv na tvorbu regionálních standardů, environmentálních rámců i digitální správy. Pokud bude tento proces řízen strategicky, může čínský vzestup přispět k dlouho očekávané diverzifikaci a rozvoji regionu. Pokud ne, hrozí, že pouze nahradí jednu závislost jinou.