Michal Ševčík se zamyslel nad politikou a občanstvím v době, kdy občané stejné země a mluvící jedním jazykem nesdílejí stejný svět.

Základní paradox dnešní Evropy nespočívá v krizi institucí, ale v krizi člověka, který tyto instituce ustavil pro lepší a spravedlivější správu polis. Demokratická republika předpokládala existenci určitého antropologického horizontu – člověka, který dokáže nést politickou pluralitu jako přirozenou součást civilizovaného života. Tento horizont se však rozpadl dříve než samotné národní státy. Dnes spolu nežijí spoluobčané, nýbrž dvě (či více) různé kultury, které sdílejí jen území a daňový systém. Nikoli však představu pravdy, konfliktu, autority ani svobody. Stará forma občanství vybudovaná na jazyce, geografii, původu, ústavě a modernistické víře v univerzální rozum, již nedokáže obsáhnout tuto antropologickou diverzitu.

Evropské národní státy vznikly v momentu, kdy ještě existovala určitá kulturní soudržnost: sdílená představa o světě, o mravnosti, o přirozených hranicích lidského jednání. To, co drželo občanství pohromadě, nebyly právní konstrukce (ačkoliv mohou různí tvrdit, že za to může společenská smlouva), ale kulturní intuice v prostředí mohutných změn průmyslové revoluce a nástupu buržoazie a později proletariátu.

Dnešní občanství je proto fikcí: lidé mají stejný doklad totožnosti, ale ne sdílený svět. Zůstaly společné symboly, společné normy, společná zkušenost. Zůstala jazyková blízkost, která však v situaci hluboké ontologické divergence neznamená vůbec nic, jak se můžeme v běžné realitě nejen v ČR každodenně přesvědčovat. Můžeme mluvit stejným jazykem, a přesto žít v odlišných realitách.

Velký návrat archaického člověka: politika jako substituovaná religiozita

Nejedná se o prostou a tisíckrát omílanou polarizaci společnosti, nýbrž o návrat archetypálního psychologického vzorce: člověka, jehož vnitřní religiozita – potlačená a nevědomá – si našla nový cíl v politice.

Pro tento typ člověka:

• politika není správa věcí veřejných, ale morální drama,
• oponent není protivník, ale rušitel posvátného řádu,
• kompromis není nástroj civilizace, ale zrada,
• fakta nejsou argumenty, ale profanace.

Jestli vám to nic nepřipomíná, jste nejspíš obětí potlačené potřeby po velkých příbězích. Tohoto lidského typu, který svoji religiozitu vtiskl do boje s kýmkoliv, jsou statisíce. Je to návrat archaického myšlení do politického prostoru, ale nyní i s rituály, kněžstvem a posvátnem v podobě čistého a ničím nezatíženého jednotlivce, a to celé dokresluje klasický manicheismus. Moderní stát, konstruovaný pro člověka osvícenského, není vůbec připraven pro tento návrat člověka mýtického a náboženského. Snad je to zásadní omyl osvícenství, že lidská podstata je, jak vidno, vlivem prostředí těžko modifikovatelná. Proto dnešní konflikty nejsou politické, ale sakrální, tedy alespoň pro vlivnou část české a evropské populace. Je to jako narkotický rauš, těžko závislému vysvětlíte, když je opojen, že jeho chování je patologie.

Druhá kultura: lidé, kteří nepřenesli náboženství do politiky

Vedle nich existuje jiný typ občanství. Člověk, který politiku vnímá jako prostor střetu zájmů, motivací a struktur, nikoliv jako rituál. Jeho myšlení je sekulární v hlubším smyslu: nevkládá do politických symbolů soteriologická očekávání, nezbožšťuje instituce ani vůdce. Tito lidé jsou si vědomi přirozených emocionálních a hlubších duševních a duchovních vrstev člověka, jako příčin různých typů jednání, která se propisují chtě nechtě do politiky. Dalo by se říci, že toto je úhelným kamenem konzervatismu, nikoli jeho buržoazní forma v podobě upevňování strukturálního útlaku při udržování neoliberálního řádu.

Tito lidé:

• vědí, že sociálno je mnohovrstevnaté a neřídí se morálními apely,
• vědí, že společnost je komplexní systém, nikoli morální společenství,
• vědí, že pluralita je přirozenost, ne hřích.

Tyto dvě kultury spolu nemohou racionálně diskutovat, protože rozdílnost jejich názorů je jen povrchem. Tyto kultury se liší v hlubinném psychologickém vzorci, tedy ve způsobu, jak zakoušejí realitu. Každý tedy mluví v jádru o něčem jiném. Tato propast je obrovská a s nástupem nové generace se bude více a více prohlubovat a rozšiřovat. Nyní dohlížíme na horizont světa nové religiozity.

Nové občanství nebude národní, ale antropologické

Když národ ztrácí schopnost být kulturní jednotkou, vznikají nové typy společenství. Už ne podle jazyka nebo místních hranic, ale podle:

• morální orientace,
• vztahu ke konfliktu,
• vztahu k autoritě,
• vztahu k modernitě a tradici (tradicí tady nechápeme tradiční rodinu, tradiční manželství nebo tradiční bůhvíco, ale naopak něco, co zůstává časem nedotčeno, protože v čase neexistuje),
• vztahu k pravdě (racionální, náboženské, emotivní, symbolické).

Budoucí občanství tak nebude otázkou, kde žiju, ale v jakém psychologickém světě žiju, jaké kulturní vzorce respektuji a co rezonuje s mojí přirozeností. Jeden stát tak může obsahovat několik odlišných civilizačních skupin, které spolu nemají víc společného než dva lidé z opačných konců planety. Občanství se tak stává volbou světa, nikoli volbou národa.

Co to znamená pro budoucnost demokracie

Demokracie předpokládá, že občané sdílejí alespoň minimální realistický rámec. Když se však část společnosti dívá na politiku jako na metafyzické drama a druhá část jako na správu institucí a konflikt zájmů, pak nemůže existovat společný politický jazyk.

Budoucí demokracie bude muset řešit nikoli konflikt politických programů, ale konflikt antropologických typů. Možná se bude muset proměnit v systém, který:

• umožní koexistenci několika hodnotových světů,
• vysvětlí srozumitelným způsobem legitimitu a oprávněnost své formy,
• nahradí unitární občanství pluralitními formami participace,
• redefinuje legitimitu státu jako rámce koexistence, nikoli jednoty.

Není vyloučeno, že vznikne nový typ státu: ne národní, ale civilizačně-psychologický. Že se lidé začnou sdružovat podle světonázorové kompatibility a nikoli podle příslušnosti k národu.

A možná je to jen návrat staré pravdy: že společnost je udržitelná jen tehdy, když její členové sdílejí základní představu o tom, co je realita. Přichází doba, kdy tato představa přestává být společná a není možné a ani dobré ty druhé označovat za blázny či nemocné, ačkoliv se toho dopouštějí na nás.