Ve chvíli, kdy veřejná debata přestane vyvracet názory a začne likvidovat jejich nositele, nejde už o hledání pravdy, ale o brutální zápas o moc, míní Michal Ševčík.
Jedním z vážných znaků úpadku současné veřejné debaty je ztráta schopnosti rozlišovat mezi člověkem jako osobou a tím, co člověk říká, činí nebo zastává. Namísto věcného soudu o názoru, postoji nebo jednání se stále častěji vynáší soud o samotném člověku. Kritika se tak nepohybuje v rovině pravdy a nepravdy, správnosti a omylu, dobra a zla v konkrétním jednání, nýbrž sklouzává k popření důstojnosti osoby.
Toto rozlišení je zásadní. Člověk není totožný se svým jednotlivým názorem, omylem, vlastností ani aktuálním jednáním. Osoba je více než souhrn svých projevů. Je subjektem, který jedná, poznává, volí a může se mýlit. Jednotlivý názor nebo čin je třeba posuzovat podle toho, nakolik odpovídá pravdě, dobru a řádu skutečnosti. Nelze však z omylu v úsudku automaticky vyvozovat popření hodnoty toho, kdo se mýlí.
Pravda není produktem vůle, nálady, sociální příslušnosti ani momentální většiny. Názor, mínění či přesvědčení může být pravdivé, nepravdivé, částečné nebo zmatené. Proto je třeba je zkoumat. Ale právě proto, že pravda stojí nad námi, nemůže být nahrazena pouhou diskreditací nositele názoru. Kdo nevyvrací názor, ale pouze ponižuje toho, kdo jej zastává, nevede spor o pravdu, nýbrž zápas o moc.
Rozdíl mezi ad rem a ad hominem je zde klíčový. Argumentace ad rem se vztahuje k věci samé: ptá se, zda je určité tvrzení pravdivé, zda odpovídá skutečnosti, zda je vnitřně soudržné a jaké z něj plynou důsledky. Naproti tomu ad hominem opouští rovinu věci a obrací se proti člověku. Nezkoumá, zda je názor chybný, nýbrž usiluje o to, aby byl jeho nositel morálně, společensky nebo symbolicky diskvalifikován.
Takový postup je věcně vadný, protože zaměňuje řád bytí, řád poznání a řád mravního hodnocení. Z toho, že člověk zastává nesprávný názor, ještě neplyne, že je jako osoba bezcenný, nebo že se dopustil omylu; neplyne ani to, že nemůže poznat pravdu – ba naopak. A z toho, že určitý postoj zasluhuje kritiku, neplyne, že jeho nositel má být dehonestován. Kritika se má vztahovat k tomu, co je na úrovni argumentu, postoje nebo činu skutečně problematické. Dehonestace naproti tomu ruší rozlišení mezi osobou a jejím projevem.
Pravá diskuse je možná pouze tam, kde účastníci uznávají, že pravda není vlastnictvím jedné strany, ale společným horizontem, k němuž je třeba se obracet. Rozhovor nemá být technikou nálepkování protivníka, nýbrž cestou očišťování mínění. Jeho cílem není protivníka zničit, ale přiblížit se k pravdivějšímu vidění skutečnosti. Jakmile se debata promění v osobní diskreditaci, přestává být hledáním pravdy a stává se nástrojem manipulace. Skutečná kritika proto musí být přísná, ale spravedlivá. Má pojmenovat omyl jako omyl, nepravdu jako nepravdu a zlo jako zlo či lež jako lež. Nesmí však zaměnit kritiku omylu za popření toho jednotlivého člověka. Člověk může zastávat chybný názor, aniž by tím přestal být bytostí schopnou pravdy. Může jednat nesprávně, aniž by tím ztratil možnost nápravy, obrácení a rozumového poznání dobra.
Zralá veřejná debata stojí právě na této schopnosti rozlišovat. Kde se rozlišování ztrácí, nastupuje ideologický soud: člověk už není partnerem v hledání pravdy, ale nositelem nálepky. Jeho názor není vyvracen, nýbrž on sám je vylučován. Tím se však nebrání pravda, nýbrž ničí se prostor, v němž by pravda mohla být společně hledána.
Proto je třeba trvat na tom, že legitimní kritika míří k věci, nikoli k diskreditaci osoby. Kritika říká: tento názor je nepravdivý, tento argument je slabý, tento čin je nesprávný. Dehonestace říká: tento člověk nemá být brán vážně, protože je tím, kým je, nebo protože patří k určitému typu lidí. První přístup patří k poctivému myšlení a hledání pravdy. Druhý patří k ideologii, manipulaci a moci. Ti, kteří manipulují a lžou (tj. záměrně šíří nepravdu), si nezaslouží, abychom je šetřili, jsou to lidé se zlým záměrem.