Jan Schneider píše o paradoxech hybridní války – o stále veřejnější roli české tajné služby a jejího současného ředitele.
Ředitel Bezpečnostní informační služby (BIS) Michal Koudelka se stále více mediálně prezentuje. Je to úkaz docela paradoxní, vzhledem k tomu, že služba, v jejímž čele stojí, je typově řazena mezi služby tajné.
Počátkem devadesátých let, když se krátce zazdálo, že studená válka docela zamrzla, se svět tajných služeb v jisté euforii začal otevírat veřejnosti, neboť protagonisté nových časů ve zpravodajské branži předpokládali, že jejich novým, společným úkolem bude čelit anticivilizačním hrozbám.
Jak už to ale v dějinách chodí, tyto nadějné vyhlídky neměly dlouhého trvání. Záhy zvítězili podrazáci, zastánci starých a ještě studenějších časů, a těm důstojným osobnostem, které nepochybně ocení až budoucnost, patří nyní cynický výsměch studenoválečnických primitivů.
Postavení zpravodajských služeb, které se tehdy v očekávání nových úkolů otevřely vůči veřejnosti, začalo být v oné obnovené studené válce zneužíváno v intencích takzvané hybridní války. Využívajíce zavedených tradic publikovaných výročních zpráv a dalších mediálních výstupů, začaly aktivně zásobovat veřejnost desinformacemi. Nejzrůdnějším případem takzvaného globálního fejku bylo zneužití zpravodajských služeb Spojených států před agresí do Iráku v roce 2003.
Jedinou možnou cestou, jak alespoň částečně zamezit tomuto zneužívání zpravodajských služeb, které jsou z principu jen obtížně kontrolovatelné, je jejich cílené vytlačení z médií zpět do pozic „tajných služeb“. To je úkol vlády, která je za činnost zpravodajských služeb odpovědná. Je však jisté, že zpravodajské služby si najdou cestu do médií nepřímo, přes své úslužné pisálky, nebudou však moci veřejnost oblbovat zneužíváním jakési své údajné reputace či předpokládané důvěryhodnosti svých oficiálních mediálních výstupů.
Dobrou ilustrací současného hybridního stavu je právě svévolná mediální prezentace současného ředitele BIS Koudelky. Ten zřejmě, vědom si svého luzného zjevu, neodolal pekelnému mámení médií, což ovšem člověka v jeho pozici může vést pouze tamtéž. Možná má jako mnoho jiných problém s rozlišováním mezi realitou a virtuální realitou, a hraje svou roli podle nějakého scénáře. Zcela jistě by však byl vítanou akvizicí nějakého televizního seriálu o špiónech!
Příkladem jeho hybridního ředitelování je rozhovor, v němž avizoval napadení zpravodajské služby diskreditační kampaní. Na to hned navázali rádoby odborní komentátoři, kteří v těchto intencích vykládají i úkol, daný Bezpečnostní informační službě prezidentem republiky. Nikdo sice neví, jak ten úkol zní, ale všichni se jali komentovat jakýsi v médiích publikovaný článek, jako by to byl skutečně onen úkol z Hradu.
V této souvislosti je nutno zdůraznit, že zadání úkolu z Hradu i očekávaná odpověď z BIS musí být v utajovaném režimu. Média tedy buď rozšiřují utajovanou informaci (jejíž únik musí vyšetřit Národní bezpečnostní úřad), nebo rozšiřují desinformaci (což by měla vyšetřit BIS a vyslovit by se k tomu měl i tajemný „proti-fejkový“ útvar na ministerstvu vnitra).
Zpět k naříkajícímu Koudelkovi. Sdělovat médiím, že se proti službě chystá desinformační kampaň, je vrchol ubohosti. Vykládat, že by to mohlo ohrozit bezpečnost státu, je už úplný nesmysl – tedy pokud nejsou v BIS všichni tak psychicky křehcí, jako ředitel Koudelka. To by ovšem byla tragédie, ale úplně jiného charakteru.
Co se týče „diskreditačních kampaní“, musí být zpravodajská služba velmi otužilá a odolná. Taková kampaň by v podstatě byla vítaným potvrzením toho, že služba skutečně pracuje a je účinná. Protože, jak se škádlívají kriminalisté, koho nevyšetřuje inspekce, na toho si zřejmě žádný zločinec nestěžuje, protože nic nedělá a nikomu nevadí.
Těžko se však vyvarovat podezření, že když takové osvědčení vlastní efektivity nepřichází, nutno ho vyrobit svépomocí. A pak k jeho podpoře využívat například i dotazu prezidenta republiky, který se chce přesvědčit, zda to, co zpravodajská služba publikuje, stojí na pevných základech. Prezident republiky je totiž jedním ze zákonných adresátů zpravodajských výstupů, takže na to má plné právo – zejména pokud bere zpravodajskou službu vážně. V takovém případě je oboustranná komunikace – podotýkám, že utajená! – zcela rutinní záležitostí.
Jestliže však vláda zpravodajské výstupy nezkoumá kriticky, znamená to buď, že službu nekontroluje, anebo že ji nebere vážně. To by v obou případech svědčilo o její nekompetentnosti.
p.s. Nedávno jsem jel večer kolem budovy BIS ve Stodůlkách, a skoro jsem havaroval, protože mě chytl záchvat. Smíchu. Vzpomněl jsem si totiž na tento vtip Pavla Kantorka:
p.p.s. Těm příslušníkům BIS, jejichž práce si vážím, se omlouvat nemusím – u nich bylo zhasnuto.