Kniha Kde se stala chyba vyšla v českém překladu v roce 2002 a několik úryvků z ní nám poslal Jan Schneider v rámci snahy o kultivaci české veřejné debaty o islámu. B. Lewis (1916-2018) byl přední britský orientalista a historik.
…o několik staletí stál [islám] na výsluní civilizace a dosáhl řady úspěchů. Ve vnímání muslimů se islám vlastně s civilizací překrýval, neboť za jeho hranicemi se nacházeli jen barbaři a nevěřící. Tento způsob chápání sebe sama i ostatních se však těšil přízni většiny ostatních (ne-li všech) civilizací – řecké, římské, čínské, a mohli bychom přidat i modernější příklady. (s.7)
Středověká Evropa byla v umění i vědách převážně pouhým žákem, částečně závislým na islámském světě a spoléhajícím se na arabské mutace i v řadě případů jinak neznámých děl řeckých klasiků. … Tento poměr se však náhle změnil. … Muslimové si však tuto skutečnost po dlouhou dobu vůbec neuvědomovali. (s.11-12)
Dokonce i v době, kdy postupovali do jihovýchodní Evropy, nakupovali osmanští Turci od evropských křesťanských dodavatelů velice potřebnou výstroj a výzbroj pro své loďstvo i pozemní armádu, snažili se o získávání evropských odborníků a evropské křesťanské bankovní domy jim dokonce pro tento účel poskytovaly finanční krytí. To, co je dnes známo jako “konstruktivní angažovanost či spolupráce”, má dlouhou historii. (s.18)
Osmané utrpěli v letech 1768-74 celou řadu porážek od Rusů. … Krym tak znamenal první – ale nikoliv poslední ztrátu muslimských zemí ve prospěch křesťanského panství. Tato událost zároveň signalizovala nezvratný fakt, totiž vzestup Ruska do pozice hlavní černomořské mocnosti, představující hrozbu nejen pro osmanské, ale i islámské země, ať už na evropských či kavkazských březích. Pokud se tyto nové hrozby měly zvládnout, bylo nepochybně nutné zavést nová opatření, avšak některá z nich narušovala uznávaná islámská pravidla. O souhlas byli proto požádáni vážení členové ‘ulamá, právníci Božího zákona, kteří souhlasili s povolením dvou zákadních změn. První změna zaváděla možnost přijímání nevěřících na místa učitelů a dovolovala jim vyučovat muslimské žáky …. druhou změnou bylo akceptování nevěřících spojenců v jejich válkách proti jiným nevěřícím. (s.29)
Jestliže se společnosti nedaří takovým způsobem a na takovém stupni, že už to dál nelze popírat či zatajovat, pak se vynořují různé otázky a někdo může žádat jejich zodpovězení. Takovou obvyklou otázku, zvláště v dřívější kontinentální Evropě a na současném Středním východě, představuje: “Kdo vám to způsobil?” Odpověď klade vinu zpravidla na vnější či vnitřní obětní beránky – cizince za hranicemi či domácí menšiny. Osmané, čelící nejvýznamnější krizi ve své historii, si položili otázku odlišnou: “Kde jsme udělali chybu?” Diskuse o těchto dvou otázkách začala v Turecku bezprostředně po podepsání karlovické mírové smlouvy (1699) … … Základní chybou … bylo odvrácení se od starých a osvědčených islámských a osmanských zvyklostí a výchozí opatření mělo představovat návrat k těmto zvykům. Taková diagnóza i návrh na řešení tohoto problému stále vzbuzuje na Středním východě široký souhas. (s.30-31)
Pro muslimy znamenalo křesťanství, a tudíž nepřímo vše, co s ním bylo spojeno, něco dobře známého a zároveň nedůvěryhodného. Křesťanství a judaismus byly předchůdci islámu, které se opíraly o svaté knihy, jež čerpaly z autentických zjevení, ty však byly neúplné a znehodnocené jejich nedůstojnými opatrovníky, a proto byly nahrazeny konečným a dokonalým zjevením islámu. To, co bylo v křesťanství opravdové, bylo do islámu zahrnuto. Co zahrnuto nebylo, bylo falešné. (s.46-47)
Na Středním východě však bylo zvykem, že svoboda byla právním a nikoliv politickým termínem. Svoboda pak v právní klasifikaci představovala někoho, kdo nebyl otrokem. Muslimové na rozdíl od Západu nepovažovali pojmy otroctví a svoboda za politické metafory. Pro tradiční muslimskou politickou kulturu nebyla opakem tyranie svoboda, nýbrž spravedlnost. Spravedlnost v tomto kontextu znamenala v podstatě dvě zásady: panovník se stával panovníkem na základě práva a nikoliv díky uzurpaci a vládl v souladu s Božím zákonem anebo alespoň podle jasných morálních a právních principů. (s.66)
Osmanská říše byla poražena a okupována … Zdálo se, že dlouhé období bojů islámu s křesťanstvím a islámských říší s Evropou skončilo přesvědčivým vítězstvím Západu. … Vítězství Evropanů [po porážce Osmanské říše] však bylo iluzorní a jeho trvání krátké. Svou povahou kultury, institucí a jazyků, které si s sebou západoevropská impéria přinášela a vnucovala svým koloniálním poddaným, potvrdily zásadní neslučitelnost mezi idejemi demokracie a imperialismu, a tím zpečetily osud svých vlastních držav. Protože bylo nezbytné vytvořit místní správu a obsadit místa na úřadech a v kancelářích z řad místních obyvatel, vyučovali své poddané anglicky, francouzsky a nizozemsky. Ve chvíli, kdy tito asijští či afričtí poddaní evropských impérií západoevropský jazyk zvládli, jak se to dělo v případě stále většího počtu muslimů, objevili nový svět, který jim umožňoval přístup k novým a nebezpečným idejím, jakými byly například politická svoboda, svrchovanost národa a odpovědná vláda závislá ve svých činech na souhlasu lidu. Tyto ideje silně ovlivňovaly nejen poddané, ale i vládce západních impérií; první se stali neochotní přijímat je a druzí neochotní vnucovat jim starou formu autokratické nadvlády. V 19.století tyto ideje povzbuzovaly křesťanské porobené národy osmanské říše ke vzpourám a požadavkům na vlastní svrchovanost. Ve 20.století měly stejné ideje podobný vliv na muslimské porobené národy evropských impérií a imperiální vládci byli v této době nuceni uznávat vlastní zásady a ideály, kterých bylo tentokrát používáno proti nim. (s.73)
Dokonce i v tradičních podmínkách bylo ekonomické postavení žen relativně dobré a určitě lepší, než jakému se těšily ženy ve většině křesťanských zemí před zavedením moderního zákonodárství. Muslimské ženy disponovaly jako manželky a dcery pevně zaručenými majetkovými právy, které byly uznávány a vymáhány zákonem. (s.85)
Západ měl tendenci považovat proces zrovnoprávnění žen za součást liberalizace, a proto se domnívali, že ženám se bude dařit lépe v liberálních než v autokratických režimech. Tato domněnka však byla mylná a pravdou byl často opak. Zákonem zaručené zrovnoprávnění žen dosáhlo v arabských státech nejvyšší úrovně v Iráku a v bývalém Jižním Jemenu, v zemích s nechvalně proslulými represivními režimy. Naopak tento proces postupoval jen velmi pomalu v Egyptě, jedné z nejtolerantnějších a nejotevřenějších arabských společností. (s. 87)
Úloha středověkého islámského vědce však nespočívala v pouhém sbírání a uchovávání vědomostí. Vědci na středověkém Středním východě rozvinuli přístup, který se jen vzácně využíval ve starověku – vědecký experiment. Díky němu a dalším metodám významně rozvíjeli vlastně všechny vědní discipliny. (s. 92)
V Egyptě byly vynalezeny inkubátory a v Turecku objevena vakcinace proti neštovicím. (s.94)
Často se říká, že islám je rovnostářské náboženství. … islámský zákoník vskutku přinášel posleství rovnosti. Islám nejenže neschvaloval systém sociální diferenciace, ale výslovně a rozhodně ho odmítal. Jednání a výroky Proroka, respektované precendenty prvních islámských chalífů, jak je zachovávala tradice, jsou namířeny převážně proti privilegiím rodové linie, původu, postavení, bohatství a dokonce rasy a trvají na tom, že společenské postavení a pocty jsou určovány pouze zbožností a zásluhou o rozvoj islámu. … Vládnoucí řád založený na privilegiích byl znovu a znovu v celé islámské historii vnímán a tvrdě odsuzován nejen tradičními konzervativci, ale i o něco váhavěji ortodoxními radikály jako neislámské nebo dokonce protiislámské novotaření. Rovnostářství tradičního islámu však nebylo naprosté. Islám od počátku uznával jisté společenské nerovnosti, které jsou schváleny a pochopitelně posvěceny posvátným písmem. Ale dokonce i ve třech základních nerovnostech, ve vztazích pána a otroka, muže a ženy, věřícího a nevěřícího, byl stav v klasické islámské civilizaci v některých ohledech lepší než kdekoliv jinde. Muslimská žena disponovala takovými vlastnickými právy, jaké byly nesrovnatelné se situací moderní západní společnosti, což přetrvávalo až do poměrně nedávné doby. (s. 97-98)
Po staletí krvavých střetnutí a pronásledování vzrůstající počet křesťanů konečně došel k závěru, že jen upřením přístupu církví k donucovacím a represivním pravomocím státu a jeho zbavením pravomoci vměšovat se do záležitostí církve mohou dosáhnout nějakého přijatelného rámce pro soužití mezi lidmi odlišných vyznání a přesvědčení. Muslimská zkušenost byla velmi odlišná. Muslimové měli pochopitelně vlastní náboženské spory, které občas končily střetem a represí. Ty však nejsou ani zdaleka srovnatelné s tak převratnými křesťanskými událostmi, jakými byly církevní rozkol za patriarchy Fotia, reformace, úřad svaté inkvizice a krvavé náboženské války v 16. a 17.století, které takřka donutily křesťany k sekularizaci svých států a společností, aby unikly z bludného kruhu pronásledování a konfliktů. (s.121)
Jedním z testů občanského chování je jistě tolerance – ochota žít vedle sebe s těmi, kteří zastávají a praktikují odlišná vyznání. John Locke a většina dalších obyvatel Západu věřili, že nejlepším způsobem, jak zajistit toleranci, je zpřetrhat nebo aspoň oslabit pouta mezi náboženskou a státní mocí. Muslimové se nikdy v minulosti k nějakému podobnému přesvědčení nehlásili. Jistou formu tolerance však chápali jako závaznou povinnost pro převládající islámské náboženství. “V náboženství není žádného donucování,” říká často citovaný verš z Koránu (2:256), který muslimští právníci a panovníci obvykle interpretovali jako oprávnění pro omezený stupeň tolerance vůči dalším určeným náboženským vyznáním, aniž by pochopitelně jakýmkoliv způsobem zpochybňoval či ohrožoval nadřazenost islámu a svrchovanost muslimů. — Znamená to, že klasický islámský stát byl teokracií? V tom smyslu, že současná Velká Británie je monarchií, odpověď zní jistě ano. … Avšak ve smyslu státu, ovládaného církví či duchovními, islám nebyl a určitě nemohl být teokracií. V tomto smyslu klasický islám neměl žádné kněžstvo, ani žádné preláty, kteří mohli vládnout či dokonce rozhodujícím způsobem ovlivňovat ty, kteří vládli. (s.132-133)
Islám vyznívá jak v teorii, tak v praxi v případě většiny testů tolerance ve srovnání se západními demokraciemi hůře, protože tolerance se v Evropě značně rozvíjela v průběhu posledních dvou či tří staletí, ve srovnání ve srovnání s většinou dalších křesťanských a postkřesťanských společností a režimů však vyznívá islám lépe. V islámské historii neexistuje nic, co by se dalo srovnávat se zrovnoprávněním, přijímáním a integrací jinověrců či nevěřících na Západě, zároveň však v ní není nic, co by se dalo přirovnat ke španělskému vypuzení židů a muslimů, inkvizici, autodafé (poprava nevěřících obvykle upálením), náboženským válkám, nemluvě o současnějších spáchaných a tiše uznávaných zločinech. V islámské historii docházelo k příležitostným pronásledováním, ta však byla vzácná a měla obvykle krátké trvání a souvisela s místními a specifickými okolnostmi. Islámské vlády byly ochotné v rámci jistých mezí a určitých podmiňujících omezení tolerovat vyznání, třebaže ne šíření, jiných zjevených, monoteistických náboženství. A byly ochotné podstoupit ještě tvrdší zkoušku díky toleranci vůči navzájem si odporujícím formám jejich vlastního vyznání. Dokonce i polyteisté, odsouzení přísnou literou zákona k volbě mezí konverzí a otroctvím, byli ve skutečnosti tolerováni, jak se islámská správa rozšiřovala na většinu území Indie. Jen naprostý nevěřící – agnostik či ateista – se nacházel za hranicí akceptovatelné tolerance a dokonce i toto vyloučení bylo obvykle poze vynuceným, když se přestupek stal veřejným a vyvolal pobouření. Stejné měřítko bylo uplatňováno na toleranci deviantních forem islámu. — V moderních dobách se míra islámské tolerance poněkud snížila. … Zachování staré formy pokojné tolerance, spočívající na předpokladu nejen nadřazeného náboženství, ale i výkonnější moci, se tak najednou stávalo obtížné. (133-134)
Sekularismus představoval v křesťanském světě pokus o vyřešení dlouhého a ničivého zápasu mezi církví a státem. Rozluka, přijatá za amerického boje za nezávislost i za Velké francouzské revoluce, stejně jako později i na dalších místech, byla navržena tak, aby zamezila dvěma skutečnostem: státu ve využívání náboženství k upevňování a rozšiřování své autority a duchovenstvu ve využívání státní moci k vnucování vlastních doktrin a pravidel ostatním. Tento problém se dlouho pokládal za čistě křesťanský a z hlediska muslimů a nakonec i židů (kterým podobný problém vyvstal v Izraeli) za nevýznamný. Posuzujeme-li však situaci současného Středního východu, muslimů a židů, musíme si položit otázku, zda je výše zmíněné tvrzení stále oprávněné – a nebo zda tomu není spíše tak, že se muslimové a židé mohli nakazit křesťanskou chorobou, a pokud ano, neměli by začít uvažovat o křesťanském opatření k nápravě? (s. 135)
Během mých cest po Východě jsem se upřímně snažil a stále se snažím ze všech sil, abych dorazil na schůzku pozdě, když už byli natolik laskaví a dohodli se mnou na schůzce, stejně jako na čase setkání, který byl vždy pečlivě projednán a nakonec odsouhlasen. … Moudří a zkušení lidé mi občas říkali: ‘Nebe je tu příliš modré, slunce příliš prudké. Proč spěchat? Proč se připravovat o příjemnosti života? Každý tu chodí pozdě. To jediné, co zbývá, je připojit se k nim. Ten, kdo se dostaví ve stanovenou hodinu, riskuje marnění svého času, a na tom přece není nic zábavného. Striktní přesnost má menší výhody, ale je velmi nepraktická. Postrádá pružnost, má nedostatek fantazie a nedostává se jí dobré nálady a dokonce ani důstojnosti.'” (153; citace z Georges Duhamel: Consultation au Pays d’islam)
Robinson Crusoe byl ovlivněn arabskou předlohou Hajj ibn Yaqzán (Živý, syn bdícího), kterou vytvořil středověký arabský filosof Ibn Tufajl. Anglický překlad Simona Ockleyho byl v roce 1708 uveřejněn v Londýně jen několik let před vydáním Robinsona Crusoe. (s.169)
Středověká Evropa přejala své náboženství ze Středního východu, stejně jako moderní Střední východ přejímal své politické názory z Evropy. A právě tak, jak někteří Evropané dokázali vytvářet křesťanský svět bez soucitu, tak někteří představitelé Středního východu vytvářejí demokracii bez svobody. (s.173)
K prvním skutečně protižidovským projevům na Středním východě docházelo v křesťanských menšinách a lze je sledovat až k evropským začátkům. … Antisemitský mor se však nepřestával šířit, a od roku 1933 vyvíjelo nacistické Německo a jeho různé agentury intenzivní a vcelku nenápadně úspěšné úsilí, podporující a rozšiřující evropský druh antisemitismu v arabském světě. (s.178-179)
Bernard Lewis: Kde se stala chyba? Vliv Západu na Střední východ a jeho následná odpověď, Vox Globator, Praha 2002/2016.