Ilona Švihlíková hodnotí Programové prohlášení nové vlády v oblasti veřejných financí.
Část „Veřejné finance“ je první z rozsáhlého Programového prohlášení vlády, což stvrzuje její důležitost, či prioritu pro novou vládu. Zároveň stále platí, že jak v koaliční smlouvě, tak v programovém prohlášení (skládaném z jednotlivých rezortů) chybí makroekonomický kontext a národohospodářský přístup jako takový. Zdá se, že se opět vracíme do doby, kdy samo téma „veřejných financí“ představuje makroekonomickou politiku jako takovou.
V úvodu najdeme soubor „těžkých okolností“, kterým vláda čelí, zároveň je ale patrné, čí zájmy chce vláda hájit – doslova se dočteme, že státní správa má podporovat podnikání (!) a vytvářet příznivé podmínky pro ty, kteří svou aktivitou financují chod země a vytvářejí pracovní místa. Pokud by první část „financují chod země“ měla být brána vážně, pak by se příznivé podmínky měly vytvářet zejména pro zaměstnance, důchodce a nízkopříjmové, kteří nadproporčně financují chod státu a to prostředniczvím degresivní (sestupné) daně a prostřednictvím daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti. Je třeba zdůraznit, že inkaso daně z příjmu právnických osob bylo i před pandemií nižší než u osob fyzických (zaměstnanců), přičemž o inkasu v případě OSVČ netřeba ztrácet slov, protože to téměř neexistuje. Tolik tedy k termínu „financují chod země“. Jinak se vracíme opět do 90. let, kdy „podnikatelé vytvářejí hodnoty“, zatímco zaměstnanci jsou jakýsi nechtěný přívěšek této blahodárné aktivity.
První část je charakterizována snahou sešněrovat rozpočtovou politiku k naprosté nehybnosti, která by pro jakoukoliv další vládu (s jinými politickými prioritami) představovala vážný problém. Na jedné straně najdeme snahu „splnění maastrichtských kritérií a dalších rozpočtových pravidel EU“. Je to zajímavá formulace, která podobně jako jiné části programového prohlášení, nějak nereflektuje měnící se svět. Maastrichtská kritéria fungují na papíře, v reálu je plní jen málokterá země eurozóny (proto také ECB stále drží základní úrokovou sazbu na nule), nemluvě o tom, že Francie a Itálie tlačí na trvalou změnu rozpočtových pravidel, která jsou podle nich příliš omezující a neumožňují EU se modernizovat.
K dalším restriktivním požadavkům patří zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti a jeho ústavní ukotvení a výdajové pravidlo. Dohromady to vše tvoří mix soustavného tlaku na malý stát, který není schopen reagovat na aktuální problémy (ale o to více bude záviset na externích zdrojích à la EU, což je také naznačeno). Tím vláda rezignuje na provádění vlastních priorit a spoléhá se, že modernizace se nařídí z Bruselu tím správným směrem.
Pozitivně je třeba hodnotit body týkající se daňových rájů, zneužívání vnitrofiremních cen (transfer pricing), či odstřihnutí firem od veřejných zakázek, pokud sídlí v daňových rájích. Není ale nijak uvedeno, jak v tomto ohledu míní vláda postupovat. I zde se jedná o výčet nápadů, bez konkrétnější kalkulace, vysvětlení, formulace přesných opatření.
Některé návrhy opatření se vztahují ke koordinaci v rámci EU, další bod se týká zrušení nesystémových daňových výjimek – ani zde ale není uvedeno, jaké by to mohly být.
Poněkud podrobnější a očividně „promyšlenější“ je další část, kde už najdeme i konkrétnější částky, ovšem, bez dopadů na státní rozpočet a veřejné rozpočty. V části, která je kuriózně popsána jako „podpora zaměstnanců a podnikání“, najdeme déjà vu 90. let i neblaze proslulých pravicových reforem.
Zrušení EET bylo možno očekávat, je ale potřeba přiznat, že i vláda vedená hnutím ANO na svou kdysi vlajkovou loď rezignovala a EET pracně vybojovaného se vzdala. Nová vláda ale (zdá se) vůbec nevyužije, že by zrušení EET mohlo mít dopad na příjmy státního rozpočtu.
Zvýšení paušálu pro OSVČ ukazuje na systematické zvýhodňování této skupiny oproti zaměstnancům, neboť již nyní si OSVČ mohou vybírat ze tří režimů, takže jejich daňové příjmy jsou prakticky nezkontrolovatelné. Zvýšení paušálu na 2 mil. Kč (a podobně tak u DPH) je značnou pobídkou pro další rozvoj švarcsystému! Zatímco u veřejnosti panuje představa, že typický živnostník je ubohý truhlář živící se v Sudetech, tak do této kategorie patří novináři, advokáti či IT specialisté s příjmy vysoce nadprůměrnými.
Naprosto iracionálně působí pak bod snížení sociálního pojištění na straně zaměstnavatelů o 2 procentní body – což je opět déjà vu Nečasovy vlády. Je tam dodána podmínka „za předpokladu konsolidovaných financí“, což sice uplatnění činí méně pravděpodobné, ale přesto lze jen těžko hledat elementární logiku tohoto opatření za situace, kdy je údajně tak velké množství volných pracovních míst, že je potřeba systematicky dovážet zahraniční pracovníky.
Část „Rodinné finance“ nesou lidoveckou stopu, ale ani zde nenajdeme vyčíslení dopadů jejich opatření, ani podrobnější informace např. o tom, jakým způsobem a v jakých intervalech bude sleva na poplatníka valorizována. Jedná se o další tlaky na snížení příjmů státního rozpočtu, přičemž v dokumentu nenajdeme jasné vyjádření, jak tedy bude ona konsolidace, která se má stát opět (!) osou hospodářské politiky, probíhat. Přes spotřební daň, která bude reflektovat škodlivost výrobků (není jasné, co tato formulace znamená – zdanění sladkých limonád?) to asi nebude. Stejně nejasně působí snížení DPH u ekologických výrobků (co to je?).
V další části jsou zmíněné dekarbonizační cíle (je záhadou, proč je to v části o veřejných financích), které naznačují nějaký směr ekologicko-hospodářské politiky, jenže se zapomíná na to, že se nejedná o mýtické úspory, ale obrovské množství investičních výdajů v řádech minimálně stovek miliard. Vláda se zřejmě míní spoléhat na financování z EU.
V porovnání s koaliční smlouvou byly některé body utlumeny jinými, které ještě více tlačily na příjmovou stranu rozpočtu, a zároveň také dotace, které se měly stát konsolidačním nástrojem číslo jedna, alespoň ve vyjádřeních pana Stanjury – nyní se dočteme jen o jednotné veřejné evidenci dotací.
Na závěr je uvedena také revize regulace cen, což je opět jedna z velmi vágních formulací, které se táhnou celou částí týkající se veřejných financí – není jasné, co to vlastně znamená, jak to má být provedeno atd.
Celkově:
Programové prohlášení části o financích je velmi vágní dokument, který disponuje minimální datovou základnou a velmi omezenými přesnými informacemi. I zde se jedná o soubor nápadů „provedeme, zajistíme“, přičemž je poměrně snadné identifikovat, které přišly z jaké politické strany. Na prvním místě snažení má být očividně rozpočtová konsolidace, ale není nikterak uvedeno jak, vyjma výčtů všech „brzd“ a „ústavních zákonů“, které zřejmě mají dodávat jestřábí přístup a zakrývat, že vláda vůbec netuší, jak má konsolidaci provést.
Sice se dočteme, že úsporná opatření mají být sociálně citlivá (to je zřejmě nynější zamrznutí platů pro řadu státních zaměstnanců), ale nevíme, jaká to budou. Naopak, vláda i zde, i když mírněji než v koaliční smlouvě, kupí požadavky, které by dále omezovaly příjmy veřejných financí (viz snížení pojistného). Opatření, která jsou uvedena jako úsporná (digitalizace) či modernizační (zelená ekonomika) si vyžádají ve skutečnosti obrovské výdaje a také dost času na implementaci, o jejich vybájených dopadech na českou ekonomiku ani nemluvě. Další navržená opatření nelze nazvat ničím jiným než podporou švarcsystému, podpora zaměstnanců uvedená v titulku podčásti se zřejmě týká řešení problémů s exekucemi, protože jinak těžko najít cokoliv, co by zájem zaměstnanců reflektovalo.
Bohužel je nutno konstatovat, že Programové prohlášení vlády nevnáší větší světlo do rozpočtové problematiky. U fiskální konsolidace: když už si ji stanovím jako prioritu, chybí podrobnosti, základní směr, časové rozložení. Zcela chybí makroekonomický kontext – rostoucí úrokové sazby nejenže tlačí na apreciaci koruny, ale jistě budou mít i restriktivní efekt na ekonomický růst. Zcela chybí ponětí o tom, že se ve světě „něco děje“, že se mění mezinárodní dělba práce, a že to může pozici ČR ohrožovat, nebo naopak přinést nové možnosti. Kdo by se ovšem něčemu takovému věnoval, když se vláda domnívá, že propadem reálných příjmů školních kuchařek a pracovnic na úřadu práce nás spasí před propadem do dluhového pekla, a také před inflací.
Vzhledem k pestrému složení vlády se cudně zamlčuje, že problém ve veřejných financích jasně vznikl na straně příjmové, neboť covidové výdaje měly a mají pouze přechodný charakter. Sekyra ve výši 100 mld. Kč, která byla způsobena zrušením superhrubé mzdy a její náhradou, která nejvíce pomohla nejbohatším, je jaksi opomenuta, protože ji prosadila spolu s tehdy vládním ANO, také ODS. Místo toho se budou hledat úspory, jak už uvedl ministr financí Stanjura. Kde se bude šetřit, již dobře ukázaly první kroky Fialovy vlády.
Programové prohlášení vlády, část „Veřejné finance“, je propad do abstraktna bez prostoru a času, kde vládne ideologie.
Ilustrační foto: Autor – Jiří Skupien