Milan Daniel se zamýšlí nad rozdílnými postoji české a německé vlády vůči stupňujícímu se napětí na východě Evropy.
S dělostřeleckými granáty české provenience mají na Východě historickou zkušenost. Za druhé světové války je tam pro německá děla dodávaly protektorátní zbrojovky. Zatímco Němci se z této zkušenosti poučili a v Američany generované krizi na ukrajinsko-ruských hranicích se drží zpátky, česká strana z podnětu ministryně obrany Jany Černochové dodávku dělostřeleckých nábojů nyní pro ukrajinská děla chystá.
Německá ministryně zahraničí Annalena Baerbocková se minulý týden v Moskvě především poklonila obětem druhé světové války. Při své návštěvě zdůraznila, že Německo bude v plném rozsahu dodržovat Minské dohody. Současně zakázalo zemím NATO využívat k přepravě zbraní a vojáků svůj vzdušný prostor. Česká média sice zmínila „podivnou výhybku“ přes Dánsko, kterou muselo udělat britské letadlo převážející minulý týden na Ukrajinu „lehké protipancéřové zbraně“, už však opomněla vysvětlit proč se tak stalo. Teprve nyní to z nich leze jako z chlupaté deky.
Nová německá vláda prostě razí na rozdíl od nové vlády české jednoduchou politiku mírového řešení konfliktů.
„Pomoc“ Ukrajině formou granátů je evidentní zločin vůči lidem v zemi trpící osmým rokem občanskou válkou. Za tu nese odpovědnost kyjevská věrchuška neochotná se domluvit s lidmi, jež pokládá za své občany, ale upírá jim právo svobodně se rozhodovat o poměrech, ve kterých žijí. V důsledku bojů je země rozvrácená, ožebračená a její celistvost je dána jen restrikcemi a finanční podporou ze zahraničí. Ta není zadarmo: země za ni platí generováním nenávisti nejen vůči Rusku, ale i vůči části svých obyvatel, kteří rusky hovoří.
Ve prospěch režimu v Kyjevě se mnohdy argumentuje paralelou s předmnichovskou situací v Československu. To mělo rovněž cizojazyčnou národnostní menšinu s afinitou k sousednímu státu. Češi však na své Němce neútočili, natož těžkými zbraněmi, nezpůsobovali jim lidské ztráty ani materiální škody a snažili se situaci řešit jednáním. Němci neměli vážný důvod Československou republiku opouštět, Rusové jsou na Ukrajině po letech zničujícího konfliktu ve zcela jiné situaci. Je zřejmé, že případná jednání mezi kyjevským režimem a režimy odtrženeckých republik by byla za dané situace velmi obtížná, že by obě strany musely akceptovat značné kompromisy, byla by však rozhodně lepší alternativou než válka. Dodržování Minských dohod by pro jejich úspěch bylo nutným předpokladem.
Protože případná ochrana ruskojazyčného obyvatelstva odtrženeckých republik by mohla být v případně flagrantního porušení Minských dohod pro mnoho lidí přijatelná (a z hlediska proklamovaných evropských hodnot i pochopitelná), jde se na to jinak. Ofimédii jsme už řadu týdnů masírováni válečnou propagandou, jejímž jádrem je tvrzení, že Rusko je agresor a chystá se Ukrajinu napadnout.
Ruský režim nemusíme mít rádi, nelze mu však po historických zkušenostech upřít oprávněný zájem mít na své západní hranici nárazník, který by bránil přímému napadení. Zájem podtržený navíc jazykovou a dějinnou spřízněností.
Černochová své nutkání poslat ukrajinské armádě granáty vysvětluje „obrannou spoluprací“ a podporou na „cestě k demokracii“. Zaštiťuje se přitom Václavem Havlem, evidentně však z jeho nejhoršího období, kdy podpořil Bushovu válku v Iráku. Před čím chce česká vláda bránit Ukrajinu? Před pokojným občanským dialogem, vzájemným respektem a pochopením protivných stran? To je ta cesta k demokracii? Ve skutečnosti jde o podporu občanské války živené tamním režimem. O podporu nenávisti, vraždění a zmaru, jehož se ve válkách bohužel dopouštějí obě strany. O potřebu dobře se zapsat u militantních kruhů v NATO, které se kolem Ruska vine jako krajta. Místo toho, aby Západ pomohl postsovětským republikám hospodářsky, odsává část jejich ekonomického potenciálu do nesmyslného zbrojení.
Neuvěřitelně licoměrné je, když se Černochová zaštiťuje ukrajinskou menšinou v ČR. Jakoby v drtivé většině nešlo o lidi, kteří se v důsledku poměrů s nimiž se paní ministryně ztotožňuje, nemohli doma uživit nebo nechtěli jít bojovat s lidmi, kteří mluví stejným, nebo jen trochu odlišným jazykem. Ukrajinské diaspory jsou rozesety po celém světě, příznačné však je, že největší skupina uprchlíků, více než dva miliony, směřovala podle UNHCR do Ruska. Jednalo se primárně o obyvatele východní Ukrajiny.
Nemusíme mít stejnou zkušenost jako Němci, kteří si na troskách své zpupnosti uvědomili cenu míru. Je-li si čeho v poválečné historii Evropy i USA vážit, je to fakt, že se země dokázaly domluvit, vedly spolu dialog a přes odlišné postoje a hodnoty se dokázaly dohodnout na více či méně křehkém míru. Američanům zřejmě otrnulo a s vědomím toho, že je od starého kontinentu dělí oceán a z případné kořisti urvou nakonec největší kus, dnes prostřednictvím svých lokajů dráždí medvěda.
Co brání české vládě, aby stejně jako ta současná německá zakázala přepravu cizího vojenského materiálu a cizích vojsk přes suverénní území a vzdušný prostor českého státu? Aby se zdržela dodávek vojenského materiálu a angažmá českých vojáků do zahraničí? Když už máme tu historickou potřebu lnout k nějakému tomu dubisku, proč by to nemohlo být v tomto případě dubisko otřískané dvěma zničujícími válkami? Navíc se zkušeností, která je dnes pro nás nedocenitelná?
O tzv. „pomoci“ Ukrajině, ve skutečnosti o přiživení se na rusožroutství, má jednat ve středu Fialova vláda. I Černochová si uvědomuje odpor veřejnosti vůči válce a po předchozí nabídce granátů prohlašuje, že věří v mírové zakončení krize. Tvrdí dokonce, že se domnívá, že není v zájmu Ruska situaci eskalovat. „Věříme v mírové řešení, věříme, že bilaterální dohody, které v tuto chvíli probíhají, budou mít šťastný konec a že situace bude lepší, než se dnes zdá,“ uvedla. Bylo by nicméně bláhové čekat, že se současná (ostatně stejně jako minulá) vláda bude chovat sebevědomě, pro mírové řešení něco praktického udělá a odmítne se nechat vtáhnout jako osel za cizí válečný vůz. Součástí vlády (která rozhoduje ve sboru) jsou Piráti. Ve svém programu mají nekompromisně uvedeno, že jsou pro zákaz vývozu zbraní do konfliktních oblastí.
Nuže Piráti nyní mají šanci obhájit svůj program v praxi. Jak reálný je za těchto okolností předpoklad, že plány paní Černochové (ODS) zhatí na zamini pirátský reprezentant bakalář Lipavský? Z ruské strany dostal v těchto dnech opatrnou nabídku na normalizaci vztahů. Odpoví pan ministr, nebo potvrdí předpoklady, udělá kotrmelec a použije kolegyní připravené granáty?
Ilustrační foto: David Sedlecký, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons