Dialog Napříč: Deset osobností z různých názorových směrů hledá v novém vydání ankety odpověď na otázku ukrajinského členství v NATO. Dialog připravuje politolog a publicista Petr Drulák.
V ohnisku současné krize je otázka, zda by Ukrajina měla někdy vstoupit do Severoatlantické aliance. Rusko požaduje od NATO závazek, že se o Ukrajinu nerozšíří, z jejího území je zranitelné. To USA a zejména jejich spojenci na východním křídle NATO odmítají, nechtějí ztratit tvář, když Ukrajině v roce 2008 členství napůl slíbili. Nicméně ani stoupenci ukrajinského vstupu nemají chuť kvůli Ukrajině bojovat s Ruskem. Účastníci dialogu se tentokrát shodují, že pokusy včleňovat Ukrajinu do NATO evropské bezpečnosti pouze škodí. Někteří pak poukazují na to, že už rozšiřování Severoatlantické aliance do střední Evropy bylo chybou a poukazují na problematičnost samotné existence této organizace po roce 1989.
Podnětnou četbu přeje Petr Drulák!
Andrej Duhan, právník a publicista
Otázka, zda Ukrajina patří do NATO, je ve skutečnosti otázkou, zda má Západ zájem začlenit Ukrajinu do své sféry vlivu. A vzhledem k tomu, že Rusko vnímá nezapojení Ukrajiny do západních struktur jako svůj ústřední národní zájem, je to otázka, zda je Západ ochoten kvůli Ukrajině V NATO riskovat válečný střet s Ruskem. Odpověď je přitom dobře známa. Dlouhodobě můžeme sledovat značnou disproporci mezi tím, jaký význam z hlediska vlastní bezpečnosti Ukrajině připisuje Rusko a jaký mu připisuje Západ. S ohledem na naší historickou zkušenost jsou sympatie k Ukrajině a výzvy k jejímu začlenění do NATO pochopitelné, nicméně velmocenská politika funguje jinak – sféry vlivu existují a budou existovat i nadále, protože odrážejí mocenské poměry mezi velmocemi a jejich ochotu nasadit sílu. Naopak rétorika naznačující, že Ukrajina bude přijata do NATO (jakkoliv nebude), protože sféry vlivu jsou přece přežité, poškozuje západní kredibilitu a může zásadně uškodit Ukrajině. Pokud Západ není kvůli Ukrajině ochoten válčit, Ukrajina do NATO nepatří.
Petr Hampl, sociolog
Správná otázka zní, jestli je v zájmu občanů ČR, aby Ukrajina byla v NATO. To znamená, jestli je v zájmu občanů ČR, abychom měli s Ukrajinou vzájemné bezpečnostní závazky. Zájmy občanů ČR vůči Ukrajině, Rusku, Bělorusku atd. jsou následující. A) stabilní dodávky co nejlevnějších surovin. B) trhy, které od nás budou kupovat nejen jednoduché komponenty, ale celé produkty či dokonce investiční celky. C) taková stabilita, že region nebude generovat masy uprchlíků. Z toho pohledu je lhostejné, kudy povede rusko-ukrajinská hranice nebo dokonce jestli nebude celá Ukrajina pod ruskou správou. Naším jediným zájmem je, aby uspořádání bylo stabilní. A pak je tu teoretická možnost vzájemné pomoci. Pokud by Českou republiku napadlo Německo nebo Polsko nebo začaly z Německa proudit loupeživé bandy, bude Ukrajina schopná poslat účinnou pomoc? Je více než jasné, že členství Ukrajiny v NATO není v zájmu občanů České republiky. Tedy kromě těch, kteří jsou zapojeni do obchodu se zbraněmi nebo usilují o pracovní místo v Bruselu.
Eduard Chmelár, politický analytik
Ukrajina by nemala byť v NATO. Celú koncepciu rozširovania a existencie Severoatlantickej aliancie po roku 1989 ako historického reliktu studenej vojny som od začiatku považoval (podobne ako architekt politiky zadržiavania Sovietskeho zväzu George Kennan) za najhoršiu chybu, za geopolitickú pyramídovú hru, ktorá nám už dnes prináša viac nestability ako bezpečia. Európa by mala začať uvažovať o novej bezpečnostnej architektúre bez vojenských blokov, v ktorej sa budú cítiť bezpečne všetci – tak ako to navrhovala parížska Charta pre novú Európu z novembra 1990, tak ako to požadovali závery z dvoch summitov OBSE, a tak ako to vo svojich lepších časoch navrhoval Václav Havel, ktorý v eseji Anatómia jednej zdržanlivosti z apríla 1985 napísal okrem iného aj toto: „Jedinou zmysluplnou cestou k skutočnému európskemu mieru, nie teda k stavu nejakého ozbrojeného prímeria, je cesta základnej premeny politickej reality… teda navrhujem rovno, aby boli proste rozpustené oba vojenské bloky a aby sa americké i sovietske armády stiahli z územia svojich európskych spojencov. To sa mi osobne javí ako krásne…“
Jan Keller, sociolog
Na Ukrajině probíhá už sedmý rok občanská válka. Pokud se chce NATO i nadále stylizovat jako obranný spolek, nemůže přijmout zemi, v níž taková válka probíhá. Jestliže by Ukrajinu i v tomto stavu přijalo, pak by měla mít každá členská země právo rozhodnout se, na kterou stranu konfliktu se postaví. Netroufám si předjímat, která část NATO by někde na Dněpru nad kterou částí zvítězila. Od počátku ale přece jde o to, servat se právě na té hranici. Proč by to měli odnášet jen místní? Iniciativa české vlády, která daruje Ukrajině zbraně, jež mohou být použity k útočným akcím, dosvědčuje, že pod hlavičkou NATO se lze chovat jakkoliv. Podle oficiální verze současné i minulé vlády posloužily tajné dodávky zbraní z Česka na Ukrajinu jako důvod, aby byly opakovaně vyhozeny do vzduchu naše špatně hlídané muniční sklady. Současná vláda, která této verzi patrně věří, si jistě uvědomuje, že právě dává cizím tajným službám záminku k odvetným akcím ještě většího kalibru. Jak nás před nimi ochrání NATO, když naše vlastní bezpečnostní síly prokázaly, že ony nás před nimi chránit nedokáží?
Martin Muránsky, filozof
V priamom prenose sledujeme dnešnú hystériu na tému Ruského útoku na Ukrajinu. A vice versa, naliehania prezidenta Zeliniskeho, aby NATO schválilo plán jej členstva v ňom. Transatlantickému a západoukrajinskému mysleniu podľa želania však oponuje realita. Čo je dôležitejšie, ich verejne nepriznaným záujmov pritakáva geopolitika: Ukrajina do NATO nepatrí. Po prvé, ruská hrozba vnikla nie po, ale pred požiadavkou vstupu Ukrajiny do NATO. Pred jeho summitom v Bukurešti ( 2008) boli vzťahu medzi Ruskom a Ukrajinou bez väčších problémov – napriek kontinuitnému presúvaniu vojsk NATO na východ. Zásadným problémom sa po Majdane 2014 stala už aj nebezpečná možnosť prozápadnej politiky, ktorá smerovala k vyhnaniu Rusov zo Sevastopoľa, a teda k priamemu ohrozeniu ruských bezpečnostných záujmov. Po následnej anexii Krymu v roku 2014 to už ako hrozba neplatí – jedine za cenu jadrovej vojny. Tá nestála za to počas raketovej krízy na Kube v roku 1962. Po druhé, téma NATO nespája Ukrajinu s mierom, ale občianskou vojnou: automaticky ju láme na dve politické krajiny, západnú, ktorá je za, a východnú, ktorá je proti – s výsledkom krvavému konfliktu. Čo teraz? Dohodnúť sa musia najprv Rusi a Američania v ich nanovo potvrdzovaných alianciách: Dúfajme, nielen oni, ale aj Ukrajinci „love their children too“. Alebo znova, ako vtedy na Kube, už len Velikaja vojna.
Ivan Šebesta, překladatel a jednatel nakladatelství Sol Noctis
Otázka sa mi zdá položená nesprávne, pretože predpokladá nejakú ozajstnú súčasnú relevanciu NATO, ktoré je reálne prežitkom z čias studenej vojny. Na mieste je skôr diskusia, či NATO vo svojej súčasnej podobe má ešte opodstatnenie. Úzka bezpečnostná spolupráca medzi západnými krajinami opodstatnenie určite má, ale NATO sa, aj kvôli svojmu studenovojnovému dedičstvu, profiluje dnes vo veľkej miere ako protiruský spolok. Sám musím odmietnuť tézu, že medzi Ruskom a Západom existuje akýsi bytostný neprekonateľný spor, ktorý je daný geopolitikou a jeho podstatou je spor medzi námornou a kontinentálnou veľmocou (tzv. thalassokraciou a telurokraciou). Vzostupujúcou mocnosťou súčasnosti je Čína, ktorá sa so svojím zriadením prieči ako hodnotám Západu, tak aj súčasného Ruska. Západ by mal voliť takú cestu, aby nehnal Rusko do náručia Číny. Čo sa týka Ukrajiny, nemám definitívnu odpoveď, okrem tej, že nech sa stane čokoľvek, dúfam, že vojna nebude.
Ivo Šebestík, novinář, historik a překladatel
Kdyby se NATO včas transformovalo v zárodek systému celoplanetárního bezpečí, pak by jeho členem mohl být úplně každý stát, tedy i Ukrajina. Jenomže toto se nestalo. NATO zůstává nástrojem agresivní politiky USA a Velké Británie, a dokud se bude vinout okolo západní a jižní hranice Ruska jako obří had škrtič, do té doby se bude Rusko cítit ohroženo právem. A stejně tak bude mít právo na každou obrannou reakci. USA chtějí v dodávkách energií do Evropy vystřídat Rusko, proto ten ohromný zájem na likvidaci Severního proudu 2 a tlak na Moskvu v naději, že Kremlu povolí nervy a zavře kohoutky s plynem do Evropy. Pak přes oceán připluje předražená americká spása. Tedy i proto ona nová vlna eskalace konfliktu na Ukrajině. Zároveň se američtí zbrojní magnáti snaží získat od evropských členů Aliance další peníze za zbraně. Odtud ono strašení Ruskem, na které snaživě reagují kolaborující vlády některých východních států usilovnou militarizací a novými nákupy často zbytečné vojenské techniky nebo uzavíráním dohod umožňujících okupaci vlastního území.
Michal Ševčík, publicista
Ukrajina do NATO nepatří. Z geopolitického hlediska se jedná o vojenskou provokaci Ruské federace. Chtít získat Ukrajinu a sousedit tak přímo s Ruskem? To je směšné. Kromě toho se NATO pod vedením USA dopustilo válečných zločinů v Jugoslávii, destabilizovalo Irák, Libyi a Sýrii – jakou perspektivu v NATO může mít asi Ukrajina? Tento pakt měl být zrušen 1:1 vůči Varšavské smlouvě, což se nestalo. Díky kořistnickým touhám určitých mocenských kruhů v USA se stal nástrojem sekularizovaného západního univerzalismu, který slouží jako vývěsní štít „morálně správného“ jednání (chtějí „demokracii“ i do poslední domácnosti na Kamčatce), přitom jde jen o získávání obchodních příležitostí pro velkokapitál, s čímž souvisí i podpora ukronacistických bojůvek. NATO je z myšlenkového hlediska vyčpělý a přežitý pakt. Západ se otřásá ve svém hodnotovém ukotvení a má svých starostí dost. Obepínání Ruské federace vojenskou smyčkou složenou ze států, které prodělávají zásadní krizi identity a hodnot, je časoprostorově zcela mimo mísu. Je pochopitelné, že část Ukrajinců si přeje zásadní politickou změnu, je však navýsost jisté, že od NATO to změna k lepšímu nebude.
Veronika Sušová-Salminen, historička a šéfredaktorka !Argumentu
Nejde o nějaké patření nebo ne. Jde o to, že perspektiva členství Ukrajiny v NATO představuje bezpečnostní hrozbu, která má eskalující charakter. Vývoj poměrně jasně ukazuje, že pokusy o integraci Ukrajiny do NATO zvyšují napětí v Evropě. Už nyní jsme v centru spirály bezpečnostního dilematu mezi Západem a Ruskem. Je to klasický scénář: jedna strana koná kroky pro posílení bezpečnosti, druhá strana je čte jako ohrožení bezpečnosti vlastní a podniká reaktivní kroky. To není recept na stabilní bezpečnostní uspořádání v Evropě. Tento vývoj Evropu dlouhodobě oslabuje v globálním kontextu, kde dochází k velkým změnám vzhledem k vývoji v Asii. Z toho hlediska je potřeba jako sůl začít myslet o bezpečnosti v Evropě jinak a nově, maximálně inkluzivně. Zatím se zdá, že USA, Evropané a Rusko žijí stereotypy a vzorci studené války. Otázkou je, zda je tohle žití starým a známým překonatelné, nebo je to prostě už znak úpadku a není nám pomoci?
Alena Vitásková, manažerka, předsedkyně Institutu Aleny Vitáskové
Žádná ze zemí, které patřily do Varšavské smlouvy nemají být v NATO. Ukrajina bezesporu patří mezi ně. Za podmínek nerozšiřování NATO, byla ukončena studená válka mezi Východem a Západem po roce 1990. Dohoda mezi tehdejším Sovětským svazem (Gorbačov) a USA (Bushem) byla sdělena přátelsky a bez zbraní. Jedna strana dodržela a Varšavská smlouva zanikla. Možná by zanikla i bez této dohody, ale nebylo by to tak jednoduché, bez krveprolití. Druhá strana nedodržela a rozšiřuje se. Po zániku Varšavské smlouvy se některé země staly součástí NATO. Ukrajina o vstup do NATO dlouhá léta usiluje. Všechny tyto země činily nezodpovědně, s vizí, že se Rusko nedokáže proti tomuto rozrůstání (pro ně hrozby) bránit. Dnes vidíme, že se bránit dokáže, a to účinně. Ukrajina by v žádném případě neměla být v NATO. Ukrajina potřebuje pomoc všech, kteří mají zájem na mírovém řešení stávající situaci, která je třaskavou směsí k vypuknutí třetí světové války. Ukrajinský lid potřebuje mírové řešení konfliktu. Nikoliv válečné štváče, jako například zasílání granátů z České republiky.