Zleva tanky: Matěj Stropnický se v poslední eseji třídílného seriálu věnuje fenoménu hnutí žlutých vest ve Francii. Dnes píše o politických požadavcích hnutí a jejich mobilizačním významu.
Povinnost mít v autě žlutou vestu má ve Francii každý řidič od roku 2008. Jako u nás trojúhelník. Volba tohoto symbolu povstání z listopadu před třemi lety nepochybně přispěla k postupnému propojení velmi širokého a nepříliš sourodého seskupení obyvatel. Osloven jím mohl být každý, kdo se do práce dopravuje autem (které má ve Francii devět z deseti domácností), nicméně na dvouosé politické mapě umístil Olivier Ertzscheid z Univerzity v Nantes první účastníky vpravo dole, tedy v řadách konzervativního pravého středu a pravice. Demonstrací se obvykle účastnilo kolem tří set tisíc lidí, celkem se jich vystřídalo zhruba pět milionů.
Původní petice Priscilly Ludosky, majitelky internetového obchodu s kosmetikou žijící nedaleko Paříže, z 29. května roku 2018 požadovala uzákonění zdola vyvolatelného referenda, snížení zdanění základních potřeb a snížení platů a důchodů politiků. Prošla takřka bez zájmu veřejnosti, tak jako tisíce jiných petic. Díky zářijové zmínce v Le Parisien si ovšem Priscilly Ludosky všiml řidič kamionu Éric Drouet, v říjnu ji oslovil a přidal k jejím požadavkům odmítnutí zvýšení daně z pohonných hmot. Tím se petice stala aktuální a získala pozornost médií. V listopadu vzniklo hnutí Žlutých vest, 17. listopadu uspořádalo první velkou manifestaci a na konci měsíce bylo pod peticí již přes 900 tisíc podpisů (celkově dosáhla 1,2 milionu podpisů). Dvojice Ludosky-Drouet se stala neoficiálními lídry hnutí.
První Žluté vesty byli lidé z Île-de-France, tedy širší aglomerace hlavního města, ne však z předměstí: Éric Drouet, Laetitia Dewalle nebo Thierry-Paul Valette.
Zdražení pohonných hmot nebylo dramaticky vysoké: od 1. ledna 2019 měla vzrůst spotřební daň na pohonné hmoty tak, že by zvýšila cenu benzínu o 2,9 centů na litr a cenu nafty o 6,9 centů na litr. Jenomže příslušníci Žlutých vest v průměru stráví denně v autě 75 minut, venkované jen 45 minut.
Novinář, spisovatel a režisér Joseph Confavreux sestavil pod názvem Le Fond de l’air est jaune. Comprendre une révolte inédite (Seuil, Paris 2019) sborník, v němž se fenomén Žlutých vest snaží uchopit patnáct významných vědců z oboru společenských věd. Jedním z nich je ekonom Thomas Piketty, který ve svém příspěvku konstatuje, že středobodem protestu se bleskurychle stala daňová spravedlnost: výnos zvýšené „ekologické“ spotřební daně měl ročně přinést čtyři miliardy eur, z nich ovšem jen deset procent mělo být použito na ekologické investice, zbývajících devadesát procent mělo pokrýt ztráty státního rozpočtu vzniklé Macronovým zrušením daně z velkých majetků a snížením daně z kapitálu. Výnos daně z majetku se touto úpravou snížil z šesti miliard euro na jednu, tedy o pět miliard, to by celkem odpovídalo.
Autoři sborníku nacházejí v protestech i další téma – zhodnocení práce. Sociolog Yann Le Lann se v deníku Le Monde shoduje s příspěvkem Alexise Spirea (oba z Univerzity v Lille), když tvrdí, že nespokojenost s nespravedlivými daněmi bublala ve Francii již velmi dlouho. Spire upozorňuje i na paradox vztahu obyvatel k francouzskému sociálnímu státu, který provázejí dvě protichůdné tendence: odpor k daním a návyk na stát.
Co mohlo v první den manifestací 17. listopadu vypadat jako hnutí proti zvýšení spotřební daně z pohonných hmot, proměnilo se velmi rychle v šířeji založený protest proti daňové nespravedlnosti a v požadavek zvýšení ceny práce. Spire tvrdí, že právě odpor ke zvýšení daně umožnil prvotní propojení nesourodých skupin zaměstnanců, dělníků, řemeslníků, živnostníků a důchodců – všech, jejichž pohyb je definován krátkými cestami, jejichž teritorium je prostorově omezené, ale vyžaduje každodenní přesouvání, protože nepracují/nežijí (jen) v místě svého bydliště. Spire jejich omezenou mobilitu krátkých cest staví do kontrastu s mobilitou cest dlouhých (leteckých, TGV, kamionových) a zajímavě tím obohacuje protiklad globální/lokální. Konstatuje také, že posun od sociální k daňové otázce umožnil vytvářet nové koalice.
Pierre Rosanvallon z Collège de France ve svém příspěvku šířeji přemýšlí o zapojení nejchudších vrstev do protestů. Staví vrstvu obyvatelstva existenčně závislou na sociálním systému, která podle něj ve Francii čítá čtyři a půl milionu lidí, do protikladu ke Žlutým vestám. Tito lidé nestáli ani u vzniku hnutí, ani nebyli jeho hlavními hybateli na náměstích, v ulicích či na kruhových objezdech (symbolech protestů, neboť na nich se soustřeďovala lokální aktivita hnutí mezi velkými manifestacemi, zde se lidé setkávali, podepisovali petice a domlouvali se na příští pochod). Tyto vrstvy obyvatel stojí podle Rosanvallona fakticky proti sobě. Významná přítomnost lidí závislých na dávkách a ze sociálního dna by nebyla snadno slučitelná s organickým původem maloměstské materiality protestujících živnostníků, obchodníků, řemeslníků, ale ani dělníků. Možná ani slučitelná není, a možná to je jeden z nejobtížnějších momentů pro současnou levici vůbec. Levice má sklon (z její humanistické tradice vcelku pochopitelný) zastávat se primárně lidí na úplném okraji, lidí bez domova, bez práce, bez zastání, bez budoucnosti, s tou nejhorší životní úrovní. Takové ale Žluté vesty nebyly. Maloměstské vrstvy ve Francii, v zemi s dlouhou tradicí sociální spravedlnosti a solidarity, se v jako málokteré jiné zemi dokáží opovržlivě dívat směrem dolů a současně vyzývavě vzhlížet k těm nejbohatším, dokonce i ke korporacím. Uvědomují si, že k nim nepatří, vědí ale, že pod nimi ještě jedna vrstva společnosti je. Dokresluje to citace jedné z protestujících žen v jiném příspěvku sborníku: „Nous on est des petites gens. Pas petits-petits, mais petits-moyens.“ Jsme drobní lidé, ne drobní-drobní, ale drobní-střední.
Vzhledem k tomu, že sborník vyšel v lednu 2019, tedy v době, kdy bylo hnutí ještě v plné síle, soustředili se tři autoři – Pierre Rosanvallon, David Graeber a Étienne Balibar – na formulaci možných strategií toho, jak by mohlo dál růst a snad se i ustavit jako trvalá politická síla, což se, jak dnes víme, nakonec nestalo. Rosanvallon i Graeber si všímají, že současné protesty včetně Žlutých vest odmítají vůdce, ba i mluvčí, prostě jakoukoli reprezentaci. Každý si může vzít slovo a každé slovo má stejnou váhu. Každý pokus postavit někoho do čela, píše Rosanvallon, může působit dokonce jako zrada. Ludosky musela svou, byť neoficiální, pozici obhajovat s tím, že pod „její“ petici se podepsalo milion dvě stě tisíc lidí.
François Boulo je výraznou mediální tváří Žlutých vest, nepochybně se podílel na formulaci mediální komunikace protestu jako celku. Dokonce zřejmě editoval pětadvacetibodovou Chartu požadavků Žlutých vest, jež obsahovala i velmi radikální body jako okamžitý odchod Francie z EU a NATO (přes 100 tisíc lajků na sociálních sítích). Ve své v útlé knížce La Ligne jaune (Indigène éditions, Bouzigues 2019) píše, že byl jako mluvčí Žlutých vest v Rouenu požádán, aby se jím stal i celostátně. Odmítl žádost s odůvodněním, že hnutí je příliš heterogenní, takže by potřebovalo více mluvících hlav v médiích. Podle Rosanvallona však teprve struktura tvoří organizaci a teprve organizace (v níž existuje dělba práce) umožňuje plánovat, vyjednávat, proměňovat se, vytrvat, a tedy dosáhnout svých cílů, nebo alespoň některých z nich.
Dnes již zemřelý americký antropolog David Graeber, hlavní ideolog hnutí Occupy z let 2011-12, je ve sborníku zastoupen rozhovorem, v němž říká: Žluté vesty nebyly hnutím, neboť hnutí je organizováno shora, byly povstáním. Occupy odmítlo tradiční politiku, odmítlo autoritu jejích představitelů, s nimiž vůbec nejednalo, odmítlo dokonce i vznést k nim jakékoli požadavky – Žluté vesty jsou stejným typem protestu.
Myslím, že se Graeber mýlí, v obojím: jednak v podobnosti Occupy se Žlutými vestami, ale fatálněji v tom, že nevznášet požadavky může být politicky nebo společensky trvaleji úspěšné. Occupy nedosáhlo jediné z věcí, o nichž tak radikálně diskutovalo, jakkoliv nelze popřít, že proměnilo veřejnou debatu a ovlivnilo celou generaci aktivistů sociálních hnutí ve velké části euroamerického prostoru. Žluté vesty inspirovaly méně, ale požadavky formulovaly – v tom se od Occupy zásadně lišily, což Graeber nepřiznává – a jednoho z nich, odvolání zvýšení spotřební daně, i dosáhly. Samozřejmě už ale nedošlo k obnovení původní daně z kapitálu ani z majetku, ačkoli se mnohé skupiny Žlutých vest návratu ke statu quo ante domáhaly. O zavedení referenda vyvolatelného zdola ani nemluvě.
Právě proto, že se Žluté vesty o formulaci požadavků opakovaně pokoušely a nevymezovaly se proti nim ideologicky jako Graeber, je třeba se o nich zmínit. O žádném ze soupisu požadavků nelze říct, že by byl společný celému hnutí. Společný byl těm, kdo se pod něj podepsali, podpořili ho na sociálních sítích nebo se k němu přihlásili na demonstracích. Confavreauxův sborník přetiskl dva takové soupisy.
První byl pod názvem Požadavky Žlutých vest publikované na internetu 28. listopadu 2018 z iniciativy jedné demonstrantky ze Sarthe adresován francouzským poslancům s poznámkou, že jde o část požadavků určených ke změnám zákonů:
Nulové bezdomovectví – okamžitě. Daňová progrese u příjmů (více pásem). Zákaz výstavby velkých komerčních center okolo měst, neboť zabíjejí malé obchodníky uvnitř měst. Parkování zdarma v centrech měst. Ti velcí (McDonald’s, Google, Amazon, Carrefour…) ať platí hodně, ti malí ať platí málo. Důchodový systém musí zůstat solidární a tedy státní. Konec zvyšování spotřební daně na pohonné hmoty. Důchod nesmí klesnout pod 1200 euro. (…) Maximální mzda 15 000 euro (375 tisíc korun). (…) Maximálně 25 dětí ve třídě, od školky až po maturitu. (…) Snížit důchodový věk na 60, u těžkých profesí na 55 let. (…) Zdanit námořní dopravu a letecký benzín.
Je zajímavé, jak rychle se měnily priority, spotřební daň na pohonné hmoty se pouhých pár dní po první manifestaci ocitla až sedmém místě seznamu.
Druhý přetištěný seznam se jmenuje Soupis prioritních návrhů Žlutých vest v Toulouse vzniklý 14. prosince 2018 na základě dotazníku mezi 465 respondenty a obsahuje například tyto požadavky: Zdola vyvolatelné referendum. Přísný postih daňových úniků a zvýšení trestů za ně. (…) Zmrazení platů politiků a v justici. Rovnost v odměňování žen a mužů. Okamžitý zákaz používání glyfosátů a pesticidů.
Šíře požadavků je v obou seznamech veliká a dokresluje míru nespokojenosti s politickou a ekonomickou realitou.
A úplně na závěr letmé srovnání s domácí situací ani ne příliš starou. Je zřejmé, že zrušení výpočtu daně z příjmu ze superhrubé mzdy na konci roku 2020 pomohlo bohatým mnohem více než ostatním. To, co zanechalo v peněženkách domácích lidových vrstev, dávno pozřela inflace (způsobená i tímto opatřením). Opatření nevyvolalo žádné protesty, ačkoli jeho nespravedlnost byla veřejně diskutována a jeho fiskální neodpovědnost zjevná (ochudilo státní rozpočet o 80-120 miliard). V tom je situace v Česku i ve Francii rozhodně obdobná. Nikoliv nepřímé ztráty skrze omezení výdajů státního rozpočtu, nikoliv daňové úlevy pro bohaté, teprve „těch pár centů“ na dani, zvýšení výdajů jednotlivců, domácností a firem, se stalo spouštěčem protestů ve Francii. K mobilizaci lidových vrstev jsou otázky jejich materiality nepochybně tím nejvhodnějším důvodem.
Psali jsme:
Ilustrační foto: Autor – Norbu Gyachung – Own work, CC BY-SA 4.0.