Veronika Sušová-Salminen píše o tom, že sankce ukazují, že politika přece jenom vyhrává nad trhem.
Evropská unie zavedla již šestý balíček sankcí proti Rusku, které i nadále pokračuje ve svém útoku na Ukrajinu. Sankce mají hospodářský charakter a znamenají nejenom pokus vytvořit nátlak na ruskou vládu a dát najevo pobouření a nespokojenost, ale i velmi silné intervence do ekonomiky. Sankce jsou politické nástroje, které zasahují do fungování hospodářství a vedou k vylučování konkrétních aktérů z integrované a globalizované ekonomiky. Popírají staré rčení „kdo obchoduje, neválčí“, protože válčení udělaly z obchodu samotného, volný trh už najednou není otázka principu.
Sankce jsou samozřejmě lepší než vyhlásit jaderné velmoci s do kouta zahnaným politickým vedením válku. O tom není pochybnosti, podobně jako se těžko dá pochybovat o tom, že na poslední kroky ruské vlády, která napadla nezávislý stát v Evropě, je nutné reagovat. Nicméně sankce mají svoje důsledky, jež nelze nevidět a nedomýšlet. A paleta reakcí je v případě Ruska dost omezená.
Ekonomické sankce v rozsahu, v jakém jsou nyní proti Rusku používány ze strany Západu, vážně naruší hospodářství západních zemí a celou globální ekonomiku. Budou mít bumerangové důsledky, které zřejmě povedou k další krizi. Ve světě vzájemných závislostí se tomu nelze vyhnout. I když jsou důvody pro uvalení sankcí legitimní, je třeba se vždy zamýšlet nad tím, zda sankce skutečné změní chování druhé strany a zda výrazně neoslabí také tu stranu, která je zavádí. Pokud sankce chování Ruska nezmění a současně výrazně oslabí EU a povedou k celkové destabilizaci ekonomického prostředí, půjde o strategickou chybu. Jinak řečeno, jedná se o to, zda potenciální pád Putinova Ruska na politické a ekonomické dno opravdu povede k silné a stabilní Evropě?
Sankce potvrzují, že politika a ekonomika nejsou oddělené mísy, jak se nám snažili tvrdit uplynulých třicet let. V současnosti vidíme, že politická rozhodnutí v neskutečně rychlém tempu zasahují do hospodářství a regulují trh i obchodní toky. Není tedy pravda, že do trhu nelze zasahovat a regulovat ho: Evropská unie i jednotlivé vlády, včetně té české, nyní tyto intervence apelativně podporují a rozhodně zavádějí. Ti samí politici nám však ohledně inflace, vysokých cen energií a dalších problémů stále tvrdí, že s nimi nelze bojovat jinak než tržně. Zdá se, že tu máme dvojí metr. Sankce proti Rusku jako politické zásahy do ekonomiky přijatelné jsou, přijatelné jsou i jejich důsledky dopadající na hlavy občanů i firem, ale regulace ve prospěch obyčejných občanů a firem možné nejsou, protože by narušily „posvátný“ trh a jeho neviditelnou ruku. Čti: vlády nebudou dělat nic, nebo skoro nic. Samozřejmě, že se jedná jenom o poslední výstřelek neoliberálního vládnutí, které na zásazích do ekonomiky vždy stálo (jen je nyní pragmaticky dočasně obrátilo proti kapitálu), podobně jako vždy potřebovalo silný stát z hlediska jeho represivních funkcí.
Situace kolem Ruska ale ukázala ještě jeden trend, který zas odráží podstatu globalizace, respektive globalizovaného hyperkapitalismu. Velké západní nadnárodní firmy a korporace na sebe (vedle vlád a paralelně s nimi) vzaly politickou roli (kterou třeba v případě jiných diktátorských režimů a válek nikdy nepřijaly) a z ruského trhu začaly hned po 24. únoru více či méně demonstrativně odcházet. Tedy ti hráči, kteří většinou požadují, aby se ekonomiky co nejvíce liberalizovaly, nyní dobrovolně odcházejí z ruského, přívlastkem náhle poznamenaného, trhu. A důvod? Zdá se totiž, že západní sankce a válka na Ukrajině totiž vytvořily takovou politickou situaci, že pro firmy je nyní méně ztrátové z ruského trhu „morálně“ odejít než na něm dlouhodobě zůstávat. V dané situaci tedy firmy uvažují ekonomicky, i když jednají politicky.
Politika znovu triumfuje nad trhem. Děje se to ale tím nejhorším možným způsobem a s těmi nejhoršími možnými důsledky.