Veronika Sušová-Salminen píše o výsledcích nového průzkumu veřejného mínění v ČR, který znovu ukázal na některá politická štěpení a na nová rizika.
Nedávno zveřejněný průzkum společnosti STEM a dalších se v malém vzorku pokusil podívat na současnou situaci v české společnosti z hlediska politických štěpení. Výsledky nepřinesly velká překvapení a naznačují, že v české společnosti existuje několik hlavních štěpících linií a vyhraněných témat, zatímco jiná důležitá témata (k nim patří například klima, situace Romů a menšin nebo vliv velkých ekonomických aktérů na stát apod.) společnost štěpí nebo vyhraňují daleko méně.
Podívejme se tedy na některé empirické výsledky v kontextu. První významný poznatek shrnuje server Aktuálně.cz, který průzkum zveřejnil, následujícím způsobem: „U mimosněmovních uskupení, jako jsou Přísaha, ČSSD či KSČM, je však důležité zmínit, že naměřené hodnoty jsou spíše orientační, protože vycházejí z relativně malých vzorků. I tak je ovšem dost patrné, že ti, kdo k těmto politickým subjektům inklinují, jsou silně protestně naladěni. Stejně jako masa nevoličů. (zvýrazněno VSS).“ Aktuálně.cz to považuje za „varovný signál“ vzhledem k nadcházejícím prezidentským volbám, protože by to mohlo vést ke zvolení „nesprávného kandidáta“. Mobilizace nevoličů a protestních voličů by prý totiž podpořila kandidáta hnutí ANO. Ve skutečnosti je ale varovné něco jiného, než že by nevoliči a protestně ladění šli k volbám a participovali v rozhodovacím procesu zvolením kandidáta, který se někomu nemusí líbit. Znepokojivé je spíše, že nevoliči jsou naladěni protestně a že se svými protestními náladami zůstávají mimo prostor zastupitelské demokracie. Protestně orientovaní občané tak nemají v rámci systému zastoupení. Odsud je totiž za určitých podmínek jen pár kroků nikoliv k prosté „mobilizaci“ ve volbách ale mobilizaci radikalizací zacílenou proti demokratickému systému. Vzhledem k tomu, jak velké jsou dnes skupiny nevoličů (jsou zde nuance – od senátních a krajských voleb, přes komunální až k parlamentním a prezidentským), nemluvíme o zanedbatelných počtech lidí (viz následující graf, který ukazuje počty nevoličů v jednotlivých krajích v parlamentních volbách v roce 2021).
A je tu jeden další detail. Pokud mají pravdu ti ekonomové, kteří tvrdí, že současná krize má potenciál vyrovnat se transformační krizi začátku 90. let co do snížení životní úrovně v zemi, potom se společnost dostává do velmi nebezpečné situace. Na rozdíl od 90. let probíhá současný pokles životní úrovně (viz například rekordní pokles reálných mezd o 9,8 %) ve zcela jiném kontextu, totiž bez nadějí, očekávání a optimismu, které byly pro přelomové roky typické. Politické (ne)zvládnutí takového snížení životní úrovně v kombinaci s protestními náladami (ne)voličů může potenciálně otřást základy české demokracie.
Dalším nepřekvapivým poznatkem je skutečnost, že česká společnost je rozdělena generačně , a v tomto smyslu panují velké rozdíly v hodnotových tématech (starší generace je spíš proti stejnopohlavním sňatkům, zdůrazňuje význam českých tradic pro začleňování cizinců). V této oblasti nebude česká společnost výjimkou, ale jenom potvrzením určitého konzervativního vzorce ve spojení s věkem a s celkem přirozenými změnami ve společnosti – nová generace často posouvá hranice akceptovatelného v různých otázkách (a nejde zdaleka jenom o sexualitu).
Zajímavější je rozdělení v socioekonomických tématech, jako je progresivní zdanění a meritokratický základ společnosti (zásluhovost), kde se mladší a starší generace více či méně rozcházejí. Starší v těchto otázkách zastávají levicovější postoje než mladší. Starší generace (hlavně lidé nad 60 let) je také více nakloněna vystoupení z Evropské unie. V čem se ovšem Češi všech generací celkem shodnou je inklinace k mínění, že sociální dávky jsou „často zneužívány“ a pobírají je ti, kteří „si je nezaslouží“. Platí to i přes to, že relativní shoda panuje ohledně role státu pro občany (v případě dávek se tak mezi sebou bije „zásluhovost“ a „potřebnost“, což ovšem někteří politici rádi zapomínají, aby mohli útočit na dávky per se a redukovali tak roli státu v sociální politice).
Konečně posledním poznatkem je otázka příjmová: průzkum zjistil, že chudí Češi vnímají řadu témat kriticky či „temně“. Znamená to, že například chudí lidé vnímají vývoj po roce 1989 negativněji, země se podle nich neubírá správným směrem. Chudí by spíše hlasovali pro odchod z EU v případném referendu o vystoupení. Do repertoáru málo finančně zajištěných patří i větší role státu pro zajištění obyvatel. Aktuálně.cz k tomu píše: „Chudší jsou také silně negativně naladěni vůči Evropské unii, přijímání ukrajinských uprchlíků, imigraci i očkování proti covidu. A cíl, aby se Česko stalo pevnou součástí Západu, už pro ně přestal být atraktivní.“ Je jen velmi těžké nevidět třídní vazbu: migrace a otázka příjímání ukrajinských uprchlíků vyjadřuje podvědomý konkurenční strach, protože lidé s nízkými příjmy jsou většinou na prvním místě sociálně ohroženi přílivem nové pracovní síly, se kterou obvykle soutěží o podobná pracovní místa. V případě EU a očkování proti covidu se jedná o jasné vyjádření nedůvěry k autoritám či institucím, které zase odráží sociální postavení a možnosti těchto lidí. Poslední poznatek, že lidé s nízkými příjmy nevidí Západ jako atraktivní, je znova vyjádřením vlastní zkušenosti – slibovaná třicetiletá konvergence se pro tyto lidi nekonala, což je odcizuje dominujícímu narativu o členství v EU a jeho pozitivech.
Příjmovou dimenzi je možné ještě doplnit dimenzí vzdělanostní, kde u výše zmíněných témat rovněž dochází k určitým štěpením. Například lidé se základním a středním vzděláním bez maturity mají větší tendenci vnímat vývoj po roce 1989 negativně. Podobně tito lidé častěji negativně vnímají EU a naše členství v ní. Lidé s vysokoškolským vzdělaním jsou naopak se zastupitelskou demokracií i s členstvím v EU spokojeni a vývoj po roce 1989 vidí pozitivněji. Lidé se základním vzděláním a středním bez maturity spíše inklinují k vládě silného lídra a jsou tak skeptičtí k zastupitelské demokracii.
Zveřejněné výsledky nám ale bohužel neukazují všechny průniky mezi jednotlivými sociálními skupinami a jednotlivými tématy či štěpícími liniemi, takže se musíme spokojit s poněkud fragmentovaným pohledem na českou společnost. Nevíme tak například, jaká je v jednotlivých tématech korelace mezi věkem, příjmovým statusem a vzděláním. Nemusí totiž nutně platit, že všichni lidé s nižším vzděláním patří k chudým obyvatelům země. Je také zajímavé, že průzkum nepřinesl (zatím) žádná data o situaci v metropolitních oblastech (Praha a velká města) a v regionech. Přitom z dat Eurostatu vyplývá, že mezi konkrétně Prahou a dalšími regiony země existuje velké rozdíl z hlediska příjmů (HDP na hlavu) a z hlediska konvergentních trendů (Praha se průměru EU už přiblížila 1x krát, zatímco zbytek země po 30 letech ještě nedosáhl ani průměru EU, viz následující graf s daty z roku 2021).
Obecně tento nový průzkum ukazuje, že největší „štěpivost“ se dnes týká referenda o členství v EU, práv stejnopohlavních párů (sňatky, adopce dětí) a očkování proti nemoci Covid-19. Relativně vyhraněně je vnímána například otázka, zda by Česko mělo být pevnou součástí Západu nebo spíše neutrálním mostem mezi Západem a Východem, ale také otázka hodnocení vývoje po roce 1989. Jako vyhraněnější/více vyhraněný se mezi voliči politických stran jeví vztah k hodnocení role Ruska v genezi války na Ukrajině – voliči vládních stran vidí jako jediného viníka Rusko, voliči politické opozice spíše inklinují k názoru, že NATO Rusko na Ukrajině vyprovokovalo.
Řeči o sjednocování či rozdělování společnosti jsou v kontextu současné české společnosti jenom levná politická rétorika. V praxi by totiž sjednocování znamenalo nemluvit o poměrně široké škále témat, tj. omezit veřejnou diskuzi. Ovšem za rétorikou o sjednocování společnosti se často skrývá zcela jiná agenda, kterou je snaha o nadvládu jednoho názoru (toho našeho), který odráží velmi konkrétní sociální kontext a zkušenosti jeho držitelů. Rozdělení jsou důsledkem společenských procesů, které v dnešních reáliích rámuje tržní systém a jeho vývoj za poslední tři dekády. Většina politiků těchto rozdělení společnosti využívá, než by hledala řešení jejich příčin a zdrojů. Nejbližší příklad uvidíme za pár týdnů v souvislosti s prezidentskými volbami.