Historik Jiří Malínský v novém seriálu mapuje vztahy mezi prezidentem E. Benešem v londýnském exilu a slovenskými politiky.
Zapomenuté memoáry
Vztah prezidenta Budovatele dr. Edvarda Beneše k našim slovenským přátelům byl v minulosti lidmi, kteří dávali přednost emocím před věcnou informací, charakterizován všelijak a v Bratislavě v tom dodneška nemají zcela jasno. Proto připomenu tři věcně nezpochybnitelná fakta. Edvard Beneš jako vyjednavač republiky ve Francii dojednal současnou slovenskou jižní a východní hranici; když o ni Československo r. 1938 vídeňskou arbitráží přišlo, znamenalo to pro Slováky územní ztrátu zhruba 12 000 km2 včetně druhého největšího města Košic. Ve třicátých letech stál u počátků moderní industrializace Slovenska vybudováním povážských zbrojovek, jež se měly stát rezervou obrany a vojenských průmyslů První republiky v případě propuknutí válečného konfliktu; pominout nejde ani Baťovy slovenské podniky. Výbuch Slovenského národního povstání bylo exilovou londýnskou vládou, která samozřejmě měla i své slovenské členy, všestranně podporován a nemalý byl i vklad moskevského československého národního hrdiny generála Heliodora Píky (1897–1949), v té době velitele československé vojenské mise, který se tak podstatně zasloužil o budování naší východní exilové armády, v níž bojovalo i nemálo Rusínů. Fašistické Slovensko se povstáním vrátilo do demokratické Evropy a bralo tak svůj podíl na oslavách konce druhé světové války v devadesátých letech na francouzské pláži v Normandii, kde si západní demokracie připomínaly výročí opera Overlord.
Svědek tohoto důležitého období Benešova života byl city a vnitřní nejistotou zmítaný nedobrovolný vědec-politik dr. Gustáv Husák, CSc., (1913–1991). Ve své dnes zapomenuté knize Svědectví o Slovenském národním povstání (spojující vzpomínky a formování prvního vědeckého pohledu na tuto dramatickou událost novodobých československých dějin), kterou politický vězeň svědomí padesátých let psal jako vědecký pracovník Slovenské akademie věd, podává i 26. kapitolu Delegace Slovenské národní rady v Londýně (s. 453–491), jejímž autorem byl básník, publicista, politik a také politický vězeň svědomí národní umělec Laco Novomeský (1904–1976), který v prosinci 1963 na základě Husákovy prosby (GH byl s Novomeským úzce spřátelen) sepsal své vzpomínky na pobyt v Londýně na podzim 1944. Husák si zde klasicky protiřečí: jeho rozporuplný vztah k češství, jakási nenávist v lásce, daná původem z někdejší chudinské severozápadobratislavské čtvrti Dúbravka, ho vede k neudržitelné charakteristice tohoto velkého Čechoslováka jako údajného „českého šovinisty“. I jeho zmiňovaná kniha o tom přináší nevývratné svědectví založené na již zmíněné kapitole; současně je to však také patrné na řadě jiných míst Svědectví, jež tuto jeho emoci věcně od základu vyvrací. Husák sám, reprezentativní výpěstek bratislavského prvorepublikového středního a vysokého školství (byl jedním z prvních absolventů Komenského univerzity), je také zachycen na společné košické fotografii z dubna 1945 s vůdcem druhého československého odboje. Jak je očekávatelné, stojící slovenský politik se na prezidenta nejen nemračí, ale naopak přátelsky usmívá.
Cesta do Londýna
Delegace Slovenské národní rady, kterou kromě Laca Novomeského tvořili zástupce vznikající Demokratické strany Ján Ursíny (1896–1972) a reprezentant povstaleckého Golianova vojenského velitelství podplukovník Mirko Cyril Vesel (1903–1976), odletěla z letiště Tri Duby 7. října 1944 s částí americké vojenské jednotky, aby se přes Bari a Neapol dostala do Anglie, odkud vlakem 13. října 1944 dorazila na londýnské Paddigtonské nádraží. Jako první je navštívil britský zástupce u exilového prozatímního státního zřízení sir Philip Nichols (1894–1962), který je uvítal jménem Churchillovy vlády. Téhož dne Šrámkova vláda uspořádala v hotelu Claridgis, kde byli Slováci ubytováni, večeři na jejich počest, jíž se účastnila většina exilových ministrů a hlasatel BBC, Novomeského přítel-blíženec dr. Vlado Clementis (1902–1952). Novomeského dojal Masarykův dopis, který byl výrazem jeho drásavých pochyb o tom, jak bude přijat po návratu do vlasti. Na bližší podrobnosti o situaci ve vlasti se dotazoval dr. Hubert Ripka (1895–1958). Diskuse při večeři se týkala nejen tzv. první Slovenské republiky, farského klerofašistického státu, ale i možného budoucího federativního uspořádání nového Československa. Po tomto prvním setkání následovala další; Novomeský výslovně uvádí, že v československém Londýně povstalečtí Slováci šli z ruky do ruky. Velké informační nejasno totiž v prozatímním exilovém státní zřízení panovalo kolem směřování a založení (československé, protičeskoslovenské?) Slovenského národního povstání.
Z původně zvažovaného krátkého pobytu slovenské delegace se rýsovala klopotná anabáze. Teprve po týdnu dorazili do Benešova sídla v přilondýnském Aston Abbots. Novomeský k pocitům z prvního vzájemného setkání uvedl: „Často jsem myslel na jeho osobní, vnitřní pocity, které musely být nepříjemné, tísnivé, když musel, dokonce od základu, jednat o takové ,lapálii´ a podružné věci, jakou byla ,„slovenská otázka´, třebaže podle jeho představ byla jednou provždy ,vědecky´ (je nutné připomenout historické kořeny těchto představ, jež se opíraly mj. o norský a švýcarský příklad) a po všech jiných stránkách vyřešena.“ Tak se EB evokovalo ženevské československé setkání z října 1918.
Obtížná jednání s prezidentem Benešem
Obtížnost situace, zjevně oboustranná, nebyla na úkor věcnosti jednání. Novomeský uvádí: „Rozproudila se dlouhá debata, v níž jsme – obě strany – argumenty podpírali svými zkušenostmi, svými poznatky i představami o budoucnosti. Zpočátku připomínaly naše rozhovory spíš seminární diskusi než jednání o důležitém státně politickém problému.“ Akademicky vzdělaný vysokoškolský pedagog vědec Edvard Beneš houževnatě hájil svůj názor: „Dr. Beneš znovu a znovu vysvětloval, že podle jeho názoru nejsou Slováci národem, respektive jím jsou v tom smyslu, v jakém se on, jako Čech, cítí být Slovákem. A každý dobrý Čech se cítí i Slovákem, přeje si však, aby se také každý dobrý Slovák cítil Čechem.“ Tak jako neexistuje zvláštní slovenská otázka, neexistuje ani otázka česká; je pouze otázka československá. V této typické benešovské diskusi (podobné souboje sváděl úporný debatník např. s architektem Pavlem Janákem o pojetí dobově současného uzpůsobování prostor pražského Hradu) delegace oponentně namítala, že Slováci národem jsou „A to nikoli pouze do té míry, do jaké je bere na vědomí něčí náklonnost.“ Když se řekne slovenský národ „pan president slyší dr. Tisa, protičeský šovinismus či nacionální omezenost, povýšenou na slovenskou národní hrdost. Tisova představa slovenského národa je skutečně taková. Ale právě proti ní se vzepřel skutečný slovenský národ.“
Kruh přizvukujících londýnských Slováků omílajících jeho názory přispěl k tomu, že sice podpořil povstání, ale nezmínil se o slovenském národě. A slovenští delegáti dále dodali: „A právě proto je nanejvýš důležité, aby svůj názor zrevidoval, nedal se oklamat fikcemi a umožnil přijmout koncepci dvou, s Ukrajinci tří národů v republice a tak přispěl k jejímu znovuobnovení.“ (vše ss. 461–463) První setkání Slovenské národní rady s prezidentem tím skončilo; bylo jisté, že budou následovat další.
V přestávkách mezi setkáními se Slováci setkávali s dalšími představiteli i exilovými občany československého prozatímního zřízení. Zazněla upozornění na možnou americkou pomoc i nezbytně nutný průvodní sovětský souhlas. Novomeského cesta na londýnské sovětské velvyslanectví byla podle jeho slov až konspirativní; proti americké nabídce po souhlasu z Moskvy tu však nikdo nic nenamítal. Pro slovenskou delegaci bylo zajímavé i seznámení s připravovanými prvními poválečnými zákony; nakonec se se Šrámkovou vládou sešla na společném jednání 16. října 1944. Obdobně s řečí Novomeský vystoupil i na jednání Státní rady 18. října 1944. „Nakonec jsem vyzval československý Londýn, aby v tomto směru podpořil povstání, a poděkoval jsem mu za úsilí, které v tomto směru vyvine. Slovenští a komunističtí členové Státní rady přijali tuto perspektivu obnovení republiky bez výhrad a s nadšením. Ale ani zástupci českých stran se proti ní nevyslovili, alespoň ne ve Státní radě.“ (s. 467).
23. října 1944 projednala Šrámkova vláda usnesení Slovenské národní rady z 29. září a 16. října 1944, která se týkala vztahu k vládnímu delegátu sociálnímu demokratovi Františku Němci. Vyslovila uznání bojujícímu slovenskému lidu a vyjádřila předběžný souhlas s nařízením č. 1 Slovenské národní rady. Potvrdila benešovskou teorii kontinuity i ústavy z r. 1920 sdílejíc potřebnost konečného souhlasu na půdě budoucího poválečného parlamentu včetně jejích nezbytných aktualizací. Odrazilo se to i v Clementisových rozhlasových vystoupeních na BBC např. 23. října 1944: „A ať už tedy boje, vedené Slovenskem, byly proměnlivé a jeho ztráty bolestné, výsledky těchto bojů zůstanou natrvalo. A právě tak trvalé jsou i základy, které položila Slovenská národní rada na poli vnitřního budování a organizace politického a administrativního života.“ (s. 472) Tyto projevy a jejich obsah měly na Slovensku mimořádný vliv a zakládaly popularitu myšlence obnovy československé státnosti; myšlenku, kterou razil i dr. Edvard Beneš.