Veronika Sušová-Salminen rozebrala hlavní problematické momenty ukrajinských reforem po roce 2014. Proč je současné “rozčarování” na Západě pokrytecké?
Pohled na politické dění na Ukrajině v posledních měsících a pohled na stále kritičtější komentáře v západním a také v ukrajinském liberálním tisku signalizují jedno – s europeizací Ukrajiny to bude o hodně složitější, než se předpokládalo. V západních médiích i v expertní komunitě roste rozčarování (například zde, zde a zde), stále víc slyšíte z úst evropských politiků nejrůznější výzvy ke kyjevské vládě, aby „urychlila“ reformy.
S otevřeným konfliktem mezi Petrem Porošenkem a Michailem Saakašvilim se objevují stále častěji také slovní spojení „Porošenko konsoliduje moc“ a „podobá se Janukovyčovi“. Mluví se o nejrůznějším zneužívání moci, zasahování do nezávislosti soudů, neochotě k reformování soudního systému a opakovaně také o silné korupci či obohacování se (například zde, zde a zde).
Monitoring reforem na Ukrajině, který zpracovává americký fond Carnegie ukazuje rozpačitý portrét ukrajinských reforem. K některým dochází poměrně úspěšně, ale výběrově a také pomalu či rozporuplně (nejnovější příklad zde), zatímco soft power Evropské unie a dalších (MMF) nestačí k tomu donutit Porošenka a jeho spojence k radikálnějším krokům.
Patřím k těm, kdo v posledních skoro třech letech kritizovali vybranou cestu Ukrajiny do Evropy. Ne proto, že bych si myslela, že Ukrajina do Evropy nepatří. Ne proto, že bych ji nepovažovala za samostatný stát s právem na suverenitu. Ne proto, že bych si myslela, že žádné reformy tato země nepotřebuje. Ne proto, že bych Ukrajinu chtěla ochotně odezvat ambicím sousedního Ruska, i když jeho zájmy v tomto regionu jsou zřejmé a nejde je ignorovat. Nic z toho nebylo východiskem pro moji kritiku, i když to byla kritika nepopulární a na okraji, umlčovaná ideologickými výkřiky „kdo není s námi, je pro Putina“.
Měla jsem zcela jiné výhrady. Takže si je pro pořádek shrňme ve čtyřech bodech.
Příliš velká kontinuita
První. Moje pochybnosti vzbuzovala příliš velká kontinuita mezi starou Ukrajinou a tou novou, pomajdanovskou. Revoluce, slovo, které se skloňovalo, by měla být zlomem, jehož součástí by měla být radikální výměna politických elit. Namísto toho se do čela Ukrajiny postavili lidé, kteří byli spojeni s tou „starou Ukrajinou“, nebo dokonce – jako Petro Porošenko – na staré Ukrajině a v rámci jejího kleptokratického, deformovaného postsovětského kapitalismu akumulovali bohatství. Tito lidé byli součástí starého systému, který stál na dobývání renty, neexistenci právního řádu a plného propojení mezi bohatými a politikou. Mnohem spíše se revoluce, která měla podporu zdola a hnala ji poptávka po změně, převrátila v mocenský převrat jako důsledek boje mezi jednotlivými skupinami ukrajinských oligarchů a jejich regionálně ukotvených klanů (viz zde). Logická otázka tu totiž byla, jaké jsou „vested interests“ (zvláštní zájmy dané ekonomickou pozicí) lidí jako Porošenko (či Julija Tymošenko) při jejich podpoře Majdanu?
Reformy s cílením na trh, ne na společnost
Druhá. Reformy, které se Ukrajině v hluboké sociální a ekonomické (a politické) krizi nabízely, byly v podstatě postaveny na upgradovaném neoliberálním modelu: „efektivní“ stát, široká privatizace veřejného majetku i zdrojů, důraz na trh i tam, kam nepatří, osekání zbytků subsidii a sociálního státu a další zadlužení u západních finančních institucí jako je MMF atp. To všechno bylo zastřešeno jako obvykle slovy o demokracii a přísliby evropské budoucnosti – tj. prosperity jakou Ukrajinci znají v podobě mýtů z médiích, televizních obrazovek či slibů politiků. Ukrajina potřebovala na prvním místě – dle mého soudu – investice do společnosti, do vzdělání, sociálního systému, kultury a péče o zdraví, dále reformy institucionálního charakteru a samozřejmě i reformy ekonomické, včetně důrazu na spravedlivé přerozdělení a průhlednou privatizaci (nikoliv strategických asetů).
Vycházela jsem tedy z kritiky neoliberálního modelu a falešných příslibů Evropské unie, které jen kryjí realitu neoliberálního kapitalismu, v zemi, která už si postsovětskou transformací prošla, a právě ta ji pomohla dovést na Majdan na konci roku 2014. Navíc, v roce 2015 bylo už dobře známo, jaké negativní dlouhodobé důsledky měla šoková terapie ve střední Evropě. Přesto byli na Ukrajinu přizváni někteří její „pachatelé“ a byla vydávána za následováníhodný vzor. Za potlesku nebo mlčení politiků z tohoto regionu, kteří už doma čelili revoltě „dětí postkomunismu“, která se obracela proti demokracii. Podceňování lidského faktoru (jak ve smyslu politického vedení, tak ve smyslu stavu a potřeb společnosti) je leitmotivem dovozu reforem (či reformních modelů) ze Západu nejen na Ukrajině.
Kozlové-zahradníci bojují s korupcí
Třetí. Od počátku tu byly velké otazníky nad tím, jak si staronoví politici Ukrajiny poradí s jedem kolujícím v žilách ukrajinské politiky – s korupcí. Korupce je v ukrajinském případě typickou sítí vztahů a rivalit, které zneužívají politickou moc k obohacení jednotlivců a skupin. Je to něco, co je zažrané do politického přediva Ukrajiny a co nelze vidět jen jako nějakou vadu, ale vskutku jako efektivní systém obohacování se. Od začátku bylo jasné, že pokud se nepodaří dostatečně zkrotit (o úplném odstranění není řeč) korupci, jsou ohroženy reformy jako takové, a zvláště pak hrozí blamáž v případě například privatizace veřejných firem a přírodních zdrojů. Zkušenosti z nelegitimní privatizace má celý region ze začátku 90. let. Boj s korupcí by na Ukrajině musel být bojem na několika frontách: na právní a soudní, politické a také nepochybně vzdělávací a sociální (na tyto dvě oblasti nejsou chronicky zdroje a nenašly se ani po roce 2014). Navíc, jak už jsem opakovaně upozorňovala, korupční praxe ve východní Evropě je často spojená s kulturní konfigurací – slabé instituce a silné neformální vztahy, které často nahrazují funkce slabých institucí. Změna je otázka velmi pomalého kulturního procesu změny a pochybuji, že ztržnění v podstatě všeho je tu úspěšným receptem.
Dnes lze konstatovat, že tři toky po Majdanu se ukrajinský index percepce dostal z příčky 144, kde byla Ukrajina v roce 2013 v sousedství Nigerie, na příčku 131 hned vedle Ruska. Je to zlepšení s hořkou příchutí. Někteří kritici už ale mluví o „paralýze protikorupčních institutů“ na Ukrajině, a to díky „intenzivnímu odporu úřadů“ (čtete současné vlády). Další označují neúspěšný boj s korupcí na Ukrajině za „kritický nedostatek“.
Mytologie místo politických reálií
Čtvrtá. Majdan postavil Ukrajinu do situace, kdy svoji politiku staví na mytologii a ideologii, nikoliv na zeměpisných, historických a politických reáliích. Tento vývoj byl důsledkem dvojího selhání. Za a) ukrajinská politika lavírování mezi Západem a Ruskem selhala, zatímco neúspěšná Oranžová revoluce vytvořila pretext pro nekompromisní ruský postoj k Ukrajině na základě tvrdých zájmových součtů. Za b) jednoznačný obrat k EU či Západu byl destabilizačním faktorem pro Ukrajinu jako mnohonárodní stát s důsledky pro regionální i celoevropskou bezpečnost. Majdan příznaky těchto selhání zradikalizoval, přispěl ke krizi vztahů Západ-Rusko a zároveň pootevřel (nepochybně i za přičinění ruské strany!) stavidla ukrajinského nacionalismu, který se sice zaštiťoval EU, ale obsahově popíral základní předpoklady evropské integrace a hodnot (jak naposledy ilustroval případ jazykového zákona). To je ostatně celkový problém s ukrajinskou „cestou do Evropy“, která až moc často popírá (a tím bumerangově diskredituje) evropské hodnotové principy.
Nezpochybňuji, že vedení konfliktu na východě Ukrajiny oslabilo reformní možnosti. Nicméně, válčení na východní Ukrajině nespadlo z nebe, ale je součástí širšího kontinua majdanské „revoluce“ s jejími geopolitickými a také identitárními okolnostmi, ne bez vlivu oligarchických struktur (janukovyčkovská základna na Donbase a boj o kontrolu politického centra v Kyjevě), které měla taková revoluce svrhnout. Válka na Donbase uvedla Ukrajinu v určitý ideologický rauš, ve kterém se ukrajinská politika pohybuje v rámci současné „ukrajinizace“ Ukrajiny – tj. asimilačního procesu budování jednonárodní země na půdorysu státu, který stojí na imperiálních fragmentech (SSSR, Rusko, Rakousko-Uhersko, Osmanská říše a Polská Rzeczpospolita). Bismarckovská metafora o „krvi a železu“ zde není tak úplně mimo. Jen je zvláštní její spojení s postnárodní a liberální evropskou integrací. Tato hluboce tragická politika (de facto kulturní válka) jen ukazuje, že celý konflikt Ukrajiny sama se sebou a s Ruskem (ať v roli vměšující se velmoci, nebo v roli „toho druhého“) má destruktivní účinky (čímž nemám na mysli nutně rozpad Ukrajiny, který by byl další tragédii pro Evropu). Kdo četli knihu Naomi Kleinové o „šokové doktríně“ a principech, na kterých staví, nemůže si nevšimnout podobného rukopisu.
Zájmy versus slova
Západní podpora Ukrajiny je skutečně strategická (geopolitická) ve vztahu k Rusku, a tedy neopírá se na prvním místě o nějaké hodnoty. O tom svědčí vysoká míra tolerance k současné vládě v Kyjevě, která umně využívá rétoriku „ruského ohrožení“ a mytologii „civilizační hráze“ ve vyjednávání s partnery v EU. Evropská unie chápe Ukrajinu jako další prostor pro trhy nadnárodních firem či místo pro levnou pracovní sílu, pro které její europeizační normy vyvářejí na Ukrajině nerovné (pro Ukrajinu) podmínky. Z tohoto hlediska se jedná podle mého čtení o vytváření nových vzorců závislostí a nerovností. Zaoceánské USA vidí Ukrajinu jako především strategický bod v sousedství Ruska, který zároveň znemožnil strategické spojenectví Ruska a EU, posílil legitimitu NATO a zbrojení. Soupeření s Ruskem doprovází identitární a kulturní (axiologický) rozměr, který má přispívat k oživění krizového evropského projektu. Ne moc úspěšně s ohledem na doznívající krizi. Tyto nekonzistence nejsou překvapivé, protože podstata velmocenské soutěže se prostě nezměnila. Zájmy a jejich ideologická ospravedlnění byly často dva rozdílné světy.
Nezměnila se ani základní představa dnešních reformátorů, které zajímá na prvním místě trh a na tom posledním lidé a společnost jako živý organismus. Reformy (nejen) na Ukrajině se tak vzaly od počátku za špatný konec. Smutné je, že to bylo v momentě, kdy to celý Západ a země jako Česko měly vědět lépe. Současné “rozčarování” jsou jen licoměrná slova.