Publikujeme ukázku z knihy vzpomínek Rosemary Kavanové, která právě vyšla a je zajímavým osobním pohledem na československé a české dějiny 20. století.
Nečekaného spojence jsem našla v Magdě, milé, vzdělané ženě asi o deset let mladší než já. (doplnění: “Autorka v zájmu utajení použila pro řadu spolupracovníků pseudonymy. Předlohou pro Magdu byla Drahuše Proboštová, bývalá redaktorka Mladé Fronty a signatářka Charty 77. Po výpovědi z novin pracovala na poště, kde jí přenášení těžkých balíků pochroumalo zdraví. Poté, co se kvůli práci pro opozici rozvedla, ujala se nebezpečnější role než bylo přepisování a roznášení samizdatu: přejímala od kurýrů vyslaných z Londýna Janem Kavanem stovky kilogramů propašované literatury a pomáhala ji distribuovat konkrétním opozičním skupinám v Praze a v severních Čechách. Zemřela v srpnu 1993 na rakovinu ve věku 58 let, aniž by jí někdo za její mnohaletou obětavou práci aspoň oficiálně poděkoval.”). Okupací viditelně zestárla. V jejích tmavých očích se usadily stíny smutku, ale tvář si zachovala svůj melancholický půvab. Když ji vyhodili z odpovědného místa, začala pracovat v kanceláři jako uklízečka. Nedávno ji povýšili na úřednici, ale moc radosti jí to nepřineslo. „V práci se jenom perou o koryta a pod zástěrkou politické bdělosti si vyřizují osobní účty,“ stěžovala si. „Všude vládne nedůvěra nejen kvůli konfidentům, ale i proto, že téměř všichni podlehli nějaké formě úplatkářství. Žádné bahno není našim lidem dost hluboké, když se na ně pořádně zatlačí.“
Mirek to vyjádřil jadrněji: „Jsme prostě služebnej národ! Podrobili jsme se Ferdinandu II. a Franzi Josefovi. Sklonili jsme se před Hitlerem. Pak přijde Pepík Stalin a my mu lížeme paty. Postavíme mu obludnou sochu takovejch rozměrů, na jakou se hned tak někdo nezmohl. Stálo to miliardy. A jak to dopadlo? Vypadalo to jak fronta na maso s tím proklatým starým řezníkem v čele! Pak Nikita ten švindl práskl. A co my na to? Rozmašírovali jsme ten majlant na cimprcampr! A teď všichni lezem do prdele Brežněvovi!“
Už dřív jsem si všimla, že Češi obratem ruky přecházejí od národní hrdosti k národnímu zatracování.
Magda bohužel nezveličovala. Morálka vskutku upadala. Heslem dne byly podvod, lenost, podraz, udavačství a kariérismus. Koupit se dalo vše, od místa na univerzitě po dodávku surovin. Cenilo se pokrytectví a pranýřovala upřímnost. Hospodářství se vrátilo do starých kolejí s tím rozdílem, že podvedená dělnická třída zaujala stanovisko pasivní rezistence. Odmítala „trhat si pupky pro Rusy“.
Magda vybuchla: „Jsme odtržení od světa a jeden od druhého, jsme odtržení i od svých vlastních dějin! Kdybych jen mohla něco dělat!“
Rychle jsem uvažovala. Magdu jsem znala několik let a důvěřovala jsem jí. O její upřímnosti se nedalo pochybovat. Aniž jsem prozradila svůj zdroj, zeptala jsem se jí, jestli by chtěla dostávat, opisovat a distribuovat ilegální časopis. Tvář se jí rozzářila radostí, jako bych jí nabídla zdarma výlet na Bahamy. Objala mě a smála se: „Život bude mít zase smysl! Ať žije spolupráce! Děkuju ti. Zachránilas mi zdravý rozum!“ Postavila sklenku na stůl. „Ale budu muset psát u maminky. Můj manžel…“ Ramena jí poklesla.
Jejímu manželovi připadala daň za čestnost příliš vysoká. Aby si udržel zaměstnání, podporoval navenek nový režim. Magda to pociťovala jako hluboké ponížení. Já jsem však pohrdala těmi, kteří k takovému rozhodování nutili. Ráda bych věděla, kolik Angličanů by otevřeně kritizovalo Iana Smithe nebo Johna Vorstera, kdyby tím dávali v sázku svou práci za situace, kdy neexistuje podpora v nezaměstnanosti.
Každá skupina odporu dosud působila samostatně. V listopadu 1971 se dohodly na první společné akci. Před námi byly všeobecné volby. Volební zákon navržený v roce 1968, který umožňoval více kandidátů, nebyl schválen. Vrátili jsme se ke staré známé frašce. Neochotní voliči „plní nadšení“ budou přistupovat k volebním urnám, aby jednomyslně schválili seznam kandidátů, které neznají, nadiktovaný režimem, který nepodporují. Pravidla byla jednoduchá: kdo se zdrží hlasování nebo bude v kandidátce škrtat, je zrádce, a podle toho se s ním naloží. Některé podniky podpořily toto stanovisko rozhodnutím, že sáčky s listopadovou výplatou budou vydávat jen po předložení hlasovacích lístků.
Podzemí zorganizovalo odvážnou kampaň s cílem přesvědčit voliče, aby volili podle svého svědomí. Výroba a distribuce ohromného množství letáků představovaly takřka nepřekonatelný problém. Ale jak řekl Jiří, který byl v těch dnech u mne častým hostem: „Je-li politika umění možného, pak možného dosáhneme usilováním o nemožné.“ Možného se dosáhlo. Někde se přece opatřil cyklostyl a vytisklo se asi sedmdesát tisíc letáků. (doplnění: „Cyklostyl propašovali kurýři Jana Kavana z Londýna do Brna Jiřímu Müllerovi. Ten byl po úspěšné letákové akci zatčen a odsouzen k 5 a půl roku vězení).“
Text letáku říkal, že hlasovat pro oficiální kandidáty znamená schvalovat okupaci a dnešní znásilňování lidských práv. Připomínal veřejnosti, že volby budou zmanipulovány a všechna čísla určena předem. Poukazoval na to, že podle zákona existuje výhradně volební právo, nikoli volební povinnost, a že žádný občan nemůže být za svou neúčast ve volbách zákonně postižen. V letáku se dále navrhovalo, aby občané volby bojkotovali, nebo škrtali kandidáty, a tím vyjádřili svůj nesouhlas se stávajícím režimem a jeho politikou.
Svou účast v kampani jsem považovala za výsadu. Od smrti Jana Palacha byla kampaň prvním velkým gestem proti režimu, důkazem, že celý národ není „poslušnou, z vnějšku snadno ovladatelnou masou“. Bylo jasné, že leták o výsledku voleb nerozhodne a vládu nesvrhne, ale už samo jeho vytištění demonstrovalo vládcům i ovládaným sílu a odhodlanost hnutí odporu. Morálku veřejnosti pozvedne nejen leták, ale i zveřejnění skutečných výsledků voleb v ilegálním tisku.
Účastníci akce si nedělali iluze o nebezpečí, které jim hrozí. Husák sice čas od času mektal cosi o tom, že žádný občan nebude souzen z politických důvodů; potrestáni budou jen narušitelé zákona. Ale co zaručovalo zákonnost tam, kde ministr spravedlnosti prohlásil: „Volání po ochraně lidských práv a po nezávislosti soudů je ryze subjektivistická teorie.“ Jakou naději na řádný proces jsme měli tam, kde třetina soudců byla zbavena funkce, protože odmítali soudit podle příkazů shora, a kde jejich místa obsadily po jednoletém právnickém kursu spolehlivé dělnické kádry? Jestliže člověk, který přehrál svým známým na pásek Husákův projev odsuzující okupaci ze srpna 1968, dostal dva roky vězení, co se dalo čekat za ilegální leták k volbám?
Vyšetřovatelé z padesátých let se dávno vrátili na svá místa. Občas mě trýznily hrůzné sny, v nichž mě zatýkali a zavírali do vězení. Někdy se odehrávaly v padesátých letech. Drásala mě úzkost o děti, které byly nemocné a potřebovaly mou pomoc. Navštívil mě Pavel. Z druhé strany skleněné přepážky mi chladně řekl, že jsem na děti měla myslet dřív, než jsem se do něčeho takového pustila. V jiném snu Pavel umíral. Nevěděl, že jsem ve vězení, a slyšela jsem, jak mne proklíná, že jsem nepřišla ani k jeho úmrtnímu loži. Jindy se sny odehrávaly v současnosti. Byla jsem v téže cele a titíž bachaři a vyšetřovatelé se mě lstí snažili přimět, abych prozradila své spolupracovníky.
8. listopadu byly letáky rozeslány nebo jinak dopraveny na soukromé adresy, do kanceláří a továren po celé zemi. Další den se zbytky naházely do poštovních schránek nebo vylepily na veřejných místech. Několik distributorů bylo zatčeno, ale jinak akce probíhala všude hladce. Po uzávěrce mi zbylo ještě několik set letáků a neměla jsem žádnou instrukci, jak s nimi naložit. Snad měly být za dva týdny v předvečer voleb rozházeny kolem volebních místností. Zoufale jsem se rozhlédla po svém holém pokoji. Kam je mám schovat? Vyšla jsem na balkón. Nikde nic. Květinové truhlíky byly příliš nápadné. Za zdí balkónu se zvedaly střechy sousedních nižších budov. V dálce jsem objevila malý, těžko vysvětlitelný kousek hlíny. Počkala jsem do soumraku, vylezla na střechu a shrbená kličkovala mezi komíny, až jsem dorazila na místo. Vytrhala jsem trochu plevele, polévkovou lžící odstranila měkkou hlínu a do jamky zastrčila polyetylénový sáček s kontrabandem. Hlínu jsem vrátila na místo, načechrala pošramocený plevel a plížila se zpět, hrdá na svou večerní práci.
Bylo načase rozhodnout o své budoucnosti. Ministerstvo školství odmítlo prodloužit klukům pobyt v zahraničí. Pokud budou chtít získat univerzitní diplom, musí zůstat v Anglii jako emigranti. Kdyby se pak vrátili do Československa, skončili by v armádě nebo ve vězení za nedovolený pobyt v cizině. To byl jeden důvod, proč jsem se chtěla vrátit do Anglie. Druhým byli moji stárnoucí rodiče. Cesty do zahraničí se teď Čechům povolovaly jen zřídka. Měla jsem očividně jediné východisko — emigraci. Požádala jsem tedy o vystěhovalecký pas.
Než přišla odpověď, uplynuly celé měsíce. Žádost byla zamítnuta. Mé vystěhování není v souladu se „státním zájmem“. Se stejným odůvodněním mi zamítli žádost o výjezdní doložku na prázdninovou cestu do Anglie. Tím se potvrdilo mé podezření, že mě tu zadržují z politických důvodů. Nabízela se dvě možná vysvětlení. Jedním mohla být záležitost s Jonsenem. Nedávno bylo několik lidí kvůli svým stykům s Jonsenem vyslýcháno a přitom padlo i mé jméno. Od neznámých příznivců jsem dostala varování, abych zmizela, dokud je čas. Nějaké Čechy soudili pro údajné poskytování informací špionážního charakteru holandskému velvyslanectví. Možná se podobný skandál připravoval s britskou ambasádou. Druhé možné vysvětlení bylo, že policie ví o mých aktivitách. Mohli získat informace od někoho zadrženého, snad plánovali v souvislosti s letákovou akcí další zatčení. S těmito úvahami jsem seznámila své spolupracovníky.
Legální emigrace byla tedy vyloučena, a proto jsem zvažovala jiné možnosti. I když mě loajalita k přátelům nutila zůstat, rozhodující byla pro mne starost o matku a děti. Od Pavlova uvěznění se matčino zdraví zhoršovalo. Další otřes by mohl mít osudné následky. Tušení mi říkalo, že po volbách by mohlo být příliš pozdě. Předcházející dvě neblahé předtuchy, patnáct měsíců před vybombardováním našeho domu a osmnáct měsíců před Pavlovým zatčením, se ukázaly správné. Čekat jsem nemohla. Bylo třeba jednat okamžitě.
Pro případ nouze mi vynalézavý Jan naplánoval únikovou cestu. Přišel čas, abych ji vyzkoušela. Telefonovala jsem do Londýna kódovaný vzkaz. Z bezpečnostních důvodů nemohu čtenáři — a tajné policii — prozradit plán svého útěku. Stačí říct, že proběhl úspěšně. (doplnění: „Nyní již lze přiznat, že útěk zorganizoval Jan Kavan, který v Londýně získal pro Rosemary britský pas. Pak našel složitý letecký spoj, který umožnil Eileen Daniels, sestře Rosemary, jí na záchodě letadla z Prahy do Budapešti předat britský pas. Obě sestry, které si byly značně podobné nastoupily do vlaku z Budapešti do Vídně už jako britské turistky). Až do poslední chvíle jsem se musela chovat naprosto normálně. Závěrečný týden jsem strávila překládáním, za které honorář už nikdy neuvidím, a poslední den účinkovala v krátkém filmu o vyučování angličtiny na gymnáziích. Večer jsem roztřídila dokumenty, roznesla je do úschovy k přátelům a Magdě předala nejnovější vydání samizdatového měsíčníku.
Vzpomněla jsem si i na ukryté letáky. Jakmile zjistí mou nepřítomnost, důkladně prohledají celý byt i jeho okolí — letáky by mohli najít. Nebyl čas žádat o instrukce. Přelezla jsem střechy a pytlík vykopala. Jako nejdůkladnější způsob likvidace se mi jevilo spálení, ale jak to má člověk provést v bytě s ústředním topením? Vyřešil to velký prádelní hrnec, v němž jsme kdysi vyvářeli Iljovy plenky. Položila jsem ho na vykachličkovanou podlahu koupelny, zavřela společnou větrací šachtu, malinko pootevřela okno na balkon a začala trhat a pálit listy papíru. Koupelna se brzy proměnila v pec. Kouř mě štípal v nose a pálil v očích. Čas od času jsem se vypotácela ven, nadechla se čerstvého vzduchu a zkontrolovala, není-li zvenčí vidět kouř nebo plameny. Návštěva požárníků by mi ještě tak scházela. Papír hořel pomalu, zůstávaly z něho nespálené, ožehlé vločky. Ty jsem splachovala do záchodu. O dvě hodiny později jsem s vyprahlým hrdlem, ožehlým obličejem a slzícíma očima spálila poslední leták, vypláchla zčernalý hrnec a hodila ho do popelnice.
Do rána jsem dostala příšernou rýmu. S pocitem, že to ani nejsem já, sledovala jsem sebe samu jako hrdinku nějakého televizního dramatu, konající do poslední minuty nezbytné úkony. Znovu jsem pečlivě prohlédla byt kvůli inkriminujícím důkazům. Znovu jsem překontrolovala svou tašku a její obsah a odstranila české etikety. Jako konečný výraz vzdoru jsem na zeď připíchla politický vtip jako pozdrav policii, až se dostane násilím do bytu.
Stála jsem u dveří připravena k odchodu. Bylo to zvláštní — stejně jako Pavel v roce 1939, i já jsem nyní prchala z Východu, abych na Západě nalezla bezpečí. I já jsem šla za svobodou — za vysokou cenu. Přišla jsem o všechno, včetně dvaceti šesti let života. Neměla jsem nic, čím bych je mohla prokázat, než tašku šatstva — ještě menší než tu, která se mnou v roce 1945 připutovala do Prahy. Ale získala jsem hodně. Pochopila jsem sama sebe a nabyla sebedůvěry. Klidně jsem dokázala hledět vstříc vyhlídce na vězení, jestli se pokus o útěk nepodaří, nebo že budu začínat v padesáti nový život a netušit, bude-li úspěšný. Našla jsem tu přátele, na něž nikdy nezapomenu a kteří nikdy nezapomenou na mě, i když se možná už nikdy neuvidíme. Zvláště ženy mě podporovaly. Ženy jsou lépe disponovány pro přežití. Umění přežít jsem se naučila i já. Proto jsem se plna víry mohla pustit do zápasu s rakovinou, kterou jsem si, jak jsem později zjistila, odvážela s sebou. Mou víru v lásku, odvahu, dobro a svobodu podrobily zážitky v Československu nejprve zkoušce, aby ji pak nakonec potvrdily.
O dvě hodiny později jsem se rozloučila s Prahou, odnášejíc si bolestnou touhu po někom, kdo umřel nebo je nekonečně daleko. Bývalý profesor právnické fakulty (Petr Pithart) mi jednou řekl: „Být Čechem není národnost, ale choroba.“ Dodala bych, že nakažlivá; pronikla mi do morku kostí, zachvátila celé mé srdce. V duši mi utkvělo panorama Hradčan. A něčí hlas jako by mi šeptal do uší: „Pravda vítězí,“ a dodával „ale dá to fušku.“
Televizní film inspirovaný touto knihou bude ČT2 vysílat 20.března 2018 ve 21.00 s reprízou 21.3. na ČT2 v 16.20.
O knize:
„Pozoruhodná autobiografie. Příběh tragického zklamání, politického i osobního, který je vyprávěn s nepřekonatelným humorem“.
Graham Greene
„Vřelý a velmi lidský svědek toho, co lze vnímat jako až fantaskní transformaci lidu a civilizace“.
Arthur Miller.¨
Soukromá zkušenost je v popředí pamětí Rosemary Kavanové, jako je tomu ve většině našich obyčejných životů. Ale v jejím případě je její soukromý příběh a historie národa zcela neoddělitelné. Její popis toho prvního nám umožňuje neobyčejný vhled do toho druhého…Ohromný dojem, který kniha zanechá ve čtenáři je o hřejivosti, pravdivém soudružství, statečnosti a odvaze“.
Timothy Garton Ash.
„Vynikající paměti, které svědčí o odvaze, humánnosti, o nezdolném duchu a povaze autorky. Kdokoliv si přeje poznat jaký byl život v Československu v letech mezi 1945 a 1970 nemůže najít lepšího průvodce“.
George Theiner
„Detailní a dojemný příběh hrdinů naší doby“.
Iris Murdoch
„Paměti Rosemary Kavanové vrhají nové a nezvyklé světlo na moderní dějiny Československa, kdy známé události získají poněkud odlišné a občas překvapující – dokonce až zarážející – obrysy. Je to kniha, která si definitivně zaslouží pozornost“.
Václav Havel
„Když jsem konečně mohl potkat Rosemary Kavanovou, neznal jsem detaily jejího života během předcházejících 25 let. Poté, co jsem si přečetl její knihu a pochopil jsem, čím vším si prošla, tak je její odolnost a houževnatost ještě obdivuhodnější. Její kniha je jak dojemný, tak i výjimečný a neocenitelný popis života pod stalinismem“.
William Shawcross
Rosemary Kavanová: Cena svobody. Život Angličanky v Praze, Brána: Praha 2018.